Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Romantický

Recenze (1 089)

plakát

MIU404 (2020) (seriál) 

Stejná autorka i režie jako Unnatural. Není pak divu, že síla zážitku je podobná, přestože musím říct, že Unnatural pro mě stojí ještě o něco výše. Zároveň se i v tomto seriálu objeví laboratoř UDI a pár postav z Unnatural, takže znalý divák hned zajásá, že se tvůrci rozhodli světy obou seriálů propojit. Zkrátka taková třešnička navíc pro fanoušky. :) A teď už k seriálu samotnému – hlavní dvojice v podání Hošina Gena a Ajana Gó byla výborná! Ti dva se svými odlišnými charaktery skvěle doplňovali a zároveň z nich čišela energie takového toho správného chlapského přátelství. Přestože jsem tyto dva herce do teď neměla příliš v merku, v těchto rolích jsem si je okamžitě oblíbila. Zároveň mě hodně bavil Suda Masaki (včetně ósackého dialektu). V záporných rolích jsem ho moc nevídala, ale tady vystřihl prvotřídního záporáka ve svérázném „ležérním“ stylu. Spojení jakési prohnanosti, inteligence a nenuceného jednání z něj udělaly mimořádně zajímavou a tak trochu nepředvídatelnou postavu. A většina vedlejších postav celý ansámbl hezky doplňovala. Seriál má pár drobných much, které jde ale snadno odpustit. Začátek je třeba příliš zahlcující mírou nových informací a postav (vím ale, že podobný případ to byl i u Unnatural). Pak se na druhou stranu musíme prokousat pár epizodickými díly, než dojde na to hlavní (což zpětně vnímám jako menší nedostatek v rámci vyváženosti celku), nakonec ale musím uznat, že i to bylo vlastně v pohodě, jelikož skrze to poznáváme a ztotožňujeme se s postavami. Celkově vzato mě tentokrát sice tolik nevtáhla ta pracovní/profesní stránka seriálu, ukazující policii a vyšetřování (i když i tohle má své hezké momenty), ale na druhou stranu to plně vyvážily právě výborné hlavní postavy. Hlavní dvojka utáhla celý seriál s takovou energií, že bych se rozhodně nebránila vidět s nimi nějaké pokračování, pokud by existovalo.  ~(4,3)~

plakát

Elvis (2022) 

Baz Luhrmann zkrátka umí dělat okázalou podívanou. A jaké jiné vhodnější téma než zrovna Elvisova kariéra a život? Film je pastva pro oči i pro uši (výborný soundtrack složený nejen z Elvisových písní), navíc se v něm neskutečně předvedl nejen Austin Butler, kterému by člověk toho Elvise sežral i s navijákem, ale samozřejmě (jako už tradičně) i Tom Hanks. Tohle je prostě ten druh show, co stojí za to vidět v kině. Vůbec nevadí, když člověk není vysloveně fanda Elvise - já jsem naopak byla ráda, že jsem se skrze toto filmové "kukátko" něco dozvěděla o jeho životě a složitém vztahu s manažerem plukovníkem Tomem Parkerem. Film samozřejmě nikdy nepřednáší pouze fakta, ale já osobně se ráda skrze filmovou tvorbu seznamuju s něčím pro mě neznámým. Jediné dvě drobnosti, co mi trochu vadily, byly delší stopáž a "útržkovitá" forma (Luhrmannův styl vyprávění mě někdy vyhazoval z děje - protože se často přeskakovalo z jednoho dění na jiné a pocitově mi tam chyběla větší návaznost). Jinak ale špičková hudební okázalost letošního léta. :) (Viděno 31.7.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,3)~

plakát

Kahogo no Kahoko (2017) (seriál) 

Neuvěřitelně milý seriál, který jsem si vysloveně užívala. Ne u všech japonských seriálů se tak zadaří, ale tentokrát jsem měla pocit, že jsou postavy skutečně dobře obsazené. Především Takahata Micuki v roli Kahoko (v jiné roli jsem ji bohužel zatím neviděla, ale tady se zdálo, že jí role naivní, opečovávané a láskyplné Kahoko dokonale padne), dále také rodiče Kahoko, babička… a samozřejmě Mugino-kun, kterého hrál Takeuči Rjóma. Dvojice Takahata a Takeuči měla výbornou chemii a byla radost sledovat jejich výměny. Stejně tak seriál dobře táhne samotný vývoj Kahoko. V tomhle směru mi přišel seriál hezky vystavěný. Zároveň to od začátku ozvláštňuje a dotváří narace otce Kahoko, který sleduje vývoj své dcery a potýká se s vlastními pocity ohledně toho, jak si stojí jako otec a „hlava“ rodiny. Neříkám, že by všechny postavy byly prokreslené do hloubky (seriál obsahuje hodně členů Kahočiny rodiny a pár z nich jsou spíš takové „figurky“), ale minimálně u těch hlavních to funguje. Seriál dobře „šlapal“ téměř až do konce, kde mu bohužel došel dech. Což je trochu škoda. Poslední díl musí zákonitě přijít nějaký „happy end“, to je asi všem jasné, ale z nějakého důvodu už se obešel bez čehokoli zajímavého, postrádá jakékoli překvapení či nápaditost… Takový „happy end“ na sílu, z nutnosti. Vše se zázračně vyřeší, překážky zmizí, stejně tak emočně je to najednou prázdnější. Snad i proto mě ten konec trochu mrzel. Když ale pominu slabší konec, jde rozhodně o nadprůměrný a velmi příjemný zážitek, ve kterém se najde spousta pěkných momentů. ~(4,2)~

plakát

Společnost mrtvých básníků (1989) 

Nechtěli bychom všichni přesně takového učitele do života? Učitele, který nabádá k tomu myslet a cítit sám za sebe, nebát se vybočovat a "užívat dne", jak nejlépe člověk dovede? Ano, carpe diem... Tento nádherný film mě dlouho míjel, ale jsem ráda, že jsem konečně měla tu čest. Výjimečných a inspirativních filmů totiž není mnoho a tohle je rozhodně jeden z nich. Výborný Robin Williams i všichni mladí herci (včetně mladého Ethana Hawka, kterého jsem nejdřív skoro nepoznala) tohle dílo samozřejmě dotvářejí svým hereckým umem, ale vyzdvihnout se musí i režie a scénář. Ohledně originálního scénáře se ostatně vůbec nedivím, že film právě v této kategorii získal tehdy Oscara. Snad jen musím poznamenat, že konec filmu mě trošku zamrzel, ale na druhou stranu bylo asi přesně takové vyústění nevyhnutelné. ~(4,5)~

plakát

Rakeťák (2022) 

Viděno s japonským dabingem. Přiznám se, že původně jsem preferovala originální znění, ale nakonec jsem byla ráda, že v kině to jinak než s dabingem nedávali. Japonský dabing jsem si nakonec velmi užila a popravdě si myslím, že kocour Sox byl se svým japonským monotónním hlasem mnohonásobně vtipnější než originál (soudě podle toho, jak zní v traileru). Docela jsem se nasmála i přesto, že japonské publikum bylo v reakcích velmi rezervované - i děti (trochu škoda). Dopředu jsem nevěděla, co očekávat, ale "původní" Rakeťákův příběh mi nakonec přišel jako dobře vymyšlený, příjemný akční animák, který, jak se od Pixaru dá očekávat, má své vtipné i dojemné momenty. Ano, jsou sice lepší pixarovky a i poslední díl Toy Story stojí o úroveň výš, ale přesto jde za mě o velmi dobrý nadprůměr. Líbil se mi i nápad, jak byl dořešený Zurg. V kině jsem si to rozhodně užila a někdy se pro srovnání těším na český dabing :)  (Viděno 9.7.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,2)~

plakát

Trick (2000) (seriál) 

Popravdě jsem trochu zmatená ze všech těch dobrých ohlasů a vesměs nadprůměrných hodnocení, které seriál má nejen tady na CSFD, ale třeba i na IMDB či jinde. Ano, námět je dobrý a dvojice Abe Hiroši + Nakama Jukie je zábavná. Od začátku bylo jasné, že seriál má sice mysteriózní rovinu, ale jinak sází dost na praštěnou komiku... to všechno by bylo v pořádku. Jenže v průběhu dílů seriál čím dál víc zabředává do rádoby závažné hlavní dějové linky, která bohužel nedává smysl. Vše je čím dál více přitažené za vlasy a čím dál méně to drží pohromadě. Sedmý díl je ve své přehnanosti takový předěl. Je hodně vyhrocený, ale ve finále zůstává divák neuspokojen, protože vyústění tohoto dílu je logicky děravé. A ta logická děravost se vlastně táhne celým seriálem. Do sedmého dílu jsem to brala s nadhledem a užívala si spíš komickou linku, ale posledních několik dílů už to opravdu nešlo. Na to se začal brát seriál příliš vážně. A takhle to prostě nefungovalo. Postavy jako například matka hlavní hrdinky, šaškující poldové, nebo monotónně mluvící chlápek z ostrova (který se objevil v posledních dvou dílech) mě začaly iritovat a musím říct, že poslední díl byl takový blábol, že už jsem to opravdu dokoukala jen ze setrvačnosti. Ani jednání hlavních hrdinů už nedávalo smysl. Takže když to konečně skončilo, hlavou mi prolítlo pouze "Co to sakra mělo znamenat??". Objektivně tedy seriál hodnotím jako nanejvýše průměrný, lepší hodnocení si opravdu nezaslouží a ani výborní herci v hlavních rolích to nespraví. Za mě stačilo vidět jednou a už nikdy víc. ~(2,3)~

plakát

Koi wa Hikari (2022) 

Předlohu (manga komiks) neznám, ale trailer napovídal, že půjde o zajímavý film o lásce a vztazích, tak se mi zachtělo to vidět :) Ústředním tématem je schopnost hlavního hrdiny (vysokoškolák Sandžó) vidět okolo zamilovaných žen a dívek třpytivou záři. Dále se pak příběh točí okolo tří jeho spolužaček. Ženské postavy jsem si vysloveně užívala – každá byla naprosto jiná a něčím zajímavá a jejich výměny byly proto zábavné a místy až živelné. Zato hlavní mužská postava byla takový nudný patron, až to bolelo. Nemastný, neslaný… a to stereotypní posouvání brýlí tomu taky vůbec nepomáhalo (za mě to bylo vysloveně otravné). Takže těžko chápat, proč o něj všechny tři hrdinky vůbec jeví zájem. Nejsem si jistá, jestli je problém v tom, jak je postava napsaná, nebo v tom, jak ji Kamio Fúdžu zahrál, ale každopádně dělal velmi slabý dojem (na to, že jde o hlavní postavu). Naopak herecky mě nejvíce zaujala Nišino Nanase v roli Kitaširo. Na tu byla radost koukat. Filmu jako celku by prospěla kratší stopáž, ale jinak šlo o příjemný a lehce nestandardní romantický film. Ještě vyměnit toho hlavního hrdinu za někoho zajímavějšího a byl by to ideál. (Viděno 26.6.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(3,7)~

plakát

Taijó to bolero (2022) 

S japonskými filmy zaměřenými na hudbu a kolektivní hudební tvorbu mám většinou dobrou zkušenost (vzpomeňme třeba Swing Girls, Kuchibiru ni uta wo…), takže jsem čekala, že by snad i tento snímek mohl být podobně příjemným a třeba i povznášejícím zážitkem. Bohužel se tentokrát takový úspěch nekonal. Film se točí okolo amatérského orchestru, který vede a spolufinancuje podnikatelka Hanamura Riko, avšak záhy se ukáže, že je vedení orchestru v hlubokých problémech a orchestr je nutné rozpustit. To zasáhne nejenom Hanamuru samotnou, která se zuby nehty snaží udržet orchestr v běhu, ale i všechny členy, kteří orchestru věnovali roky svého života. Na pozadí se ukáže mnoho dalších mezilidských problémů a rozporů, se kterými se jednotlivé postavy potýkají, ale teď je na všech, aby problémy překonali a ještě naposledy se spojili a uvedli společně jeden poslední rozlučkový koncert. Bude to ale vůbec možné…? Film se ve vyprávění „potácí“ od jednoho problému ke druhému, ukazuje frustraci a nespokojenost postav, ale jaksi se mu nedaří dějovou linku nějak vystavět. Je to ploché, chybí tomu „oblouk“, nějaká gradace, finální vrchol a rozuzlení - zkrátka základy nějaké funkční kompozice. Poté co se většina filmu táhne v jedné linii, přijde nakonec až příliš „snadné“ a téměř zázračné rozřešení. A pocitově tam zkrátka chybí to „něco“, co by postavy překonaly a co by je nějak proměnilo nebo rozvinulo. Dále je do očí bijící topornost dirigentky Nishimoto Tomomi, která zde hraje sama sebe. Je možná hezké do filmu dosadit skutečnou slavnou osobnost, ale herecky to bohužel hodně kazí dojem. A snaha jí ulehčit herecký výkon tím, že se jí nedá žádná replika, je taky ve výsledku kontraproduktivní. Její výkon působí ještě umělejším a strnulejším dojmem… Fungují pouze okamžiky, kdy zkrátka dělá svoje povolání – tedy diriguje. A nutno říct, že závěrečné vystoupení v rytmu Ravelova Bolera je samozřejmě příjemnou a údernou tečkou. Jenže ani tato slavná skladba už nevylepší dojem z celého filmu. Za mě průměrný film, který má sice své zábavné momenty, ale z důvodu špatné výstavby zkrátka jako celek nefunguje. (Viděno 6.6.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(2,8)~

plakát

Tonbi (2022) 

Název a námět filmu pochází z přísloví „tonbi ga taka wo umu“ (doslova „luňák zrodí jestřába“), tedy že se výjimečné či nadané dítě narodí někomu zcela obyčejnému, průměrnému. Ten „průměrný“ je v tomto filmu Abe Hiroši v roli prostého dělníka Jasua, který je díky své výbušné nátuře ve městě známou firmou. V jádru mu velmi záleží na rodině – malém synovi i manželce, ale stále se pere se svou tvrdohlavou povahou a neschopností vyjádřit své city. Od toho jsou tady však jeho známí a přátelé, aby pomohli jemu i jeho malému synkovi, poté co nešťastnou nehodou přijdou o manželku a matku. Rozvíjí se tak příběh otce a syna, ve kterém vidíme vývoj jejich vztahu jakožto dvou zcela osobnostně odlišných lidí. Jde o velký průřez životem, takže uvidíme jak Abe Hirošiho, tak Kitamuru Takumiho hrát velkou věkovou šíři. U Kitamury je s podivem, že to skoro až do konce utáhl a dalo se mu to věřit (samozřejmě až na úplné finále, kde hrál prošedivělého čtyřicátníka – to už bylo přece jenom trochu moc… :) ) Osobně se mi líbily některé epizodky a momenty filmu, něco bylo hezky ztvárněno a u něčeho se pro změnu divák mohl zasmát (pobavila mě humorná vsuvka, kterou si ve vedlejší roličce střihl Hamada Gaku). Jinak je ovšem film především drama s tématikou rodiny a rodičovství. Mám pocit, že tuhle tématiku umí Japonci často dobře zpracovat a ve filmu Tonbi se jim to opět povedlo. Jsem proto ráda, že jsem tento snímek ještě stihla vidět na plátně kina, přestože už to byly téměř 2 měsíce od premiéry. Zdá se, že ve městě Okajama promítala kina tento film déle, jelikož to byla právě Okajama, kde se tento film natáčel. Pokud budu mít čas, možná se zajdu podívat na některou z filmových lokací. :) (Viděno 28.5.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,3)~

plakát

Wataši wa ittai nino to tatakatteiru no ka (2021) 

Ach, jak jsou lidské vztahy složité a jak je těžké zvládat práci a rodinu zároveň! Ale Izawa (Jasuda Ken) je odhodlaný všechno pokořit a být hrdinou jak doma, tak i mezi kolegy v supermarketu. Jenže ono to není vždycky tak jednoduché. A to jeho úporné snažení je někdy zkrátka tak hořkosladky vtipné. :) Ken Jasuda se na tuhle roli perfektně hodil. Za mě milé rodinné drama o jednom úporném pracantovi a otci rodiny, který zápolí se svým životem. (Viděno na palubě letadla společnosti Japan Airlines.) ~(4,2)~

Reklama

Reklama