Recenze (1 270)
Bratři (2009)
Nikdy jsem neviděla Tobeyho Maguira v lépe zahrané roli a je šokující a potěšující zároveň, že skutečně dokáže ztvárnit i takto těžkou traumatizovanou postavu. Uff… A to není jediný, kdo předvedl famózní výkon. Celá ústřední trojice je výborně zahraná, ale co více, postavami a vystavěním příběhu jde o mimořádně dobře napsané drama. Vrcholná byla scéna u stolu při narozeninové oslavě dcery – ta byla tak napěchovaná napětím, frustrací a rozporem mezi pocity postav, až se u toho divák ošíval. Dusivá, ale mistrně vygradovaná atmosféra. V samotné podstatě jde o bolestný příběh o tom, jaké dalekosáhlé následky mohou způsobit hrůzy války. Film umně zobrazuje, jak se konání a chování postav řetězí a bolest je zde proto provázaná, předávaná i sdílená. Vyznění je ovšem jasné. Obyčejný člověk je možná obětí, ale ne viníkem. Na vině jsou ti, kteří válku vedou... ~(4,5★)~
Rozzum v divočině (2024)
Částečná inspirace filmy jako Laputa nebo VALL-I je za mě čitelná. Příběh je to hezký, místy lehce dojemný, ale bohužel není dobře vystavěný a jeho prvky nejsou ani zdaleka dotažené k „dokonalosti“. Co se týká výstavby příběhu, emoční vrchol přichází už někdy v polovině (odlet hejna – člověk by si skoro myslel, že tímto film skončí), poté film po značnou dobu pocitově tápe, a nakonec přichází finále, které však už nevyvrcholí tolik jako předtím, takže dojem ze závěru je poměrně slabý. Zároveň film nepracuje dobře s nastolenými tématy a nevyužívá je naplno. Přestože by kupříkladu mohlo stačit, že se film věnuje robotovi v divočině a budování jeho vztahu s kačerem a ostatními zvířaty, tvůrci se cíleně rozhodli, že do příběhu vstoupí také lidský svět. Jenže ten pak využijí jen okrajově a působí to nenaplněně. To, že se film vůbec dotkne světa lidí, vzbudí v divákovi zvědavost a očekávání (otázky typu „co lidé vlastně plánují s robotkou Rozzum, která si mezitím vypěstovala lidské emoce, laskavost a empatii?“ a „co se to vůbec aktuálně v lidském světě děje??), avšak nakonec přichází jen zklamání, protože film z nastoleného tématu uhne a nic už nenabídne. Naopak si zvolí, že situaci s robotkou Rozzum přijede rozřešit jiný robot! Ne člověk. A ke všemu je tento robot prvoplánovým záporákem, který už nic zajímavého nepřinese. Bylo by mnohem zajímavější, kdyby do toho v tu chvíli vstoupila nějaká lidská postava s vlastním náhledem či rozpolceností ohledně toho, jak s robotkou Rozzum naložit, a zároveň by tím přinesla i nějaký vhled do lidského světa. Jenže ne, tvůrci tuto možnost nevyužili a rozhodli se jít mnohem „nudnější“ cestou. Lidská dimenze proto zůstává nenaplněná a v takovém případě si myslím, že bylo lepší se tomu vyhnout úplně a nezavdávat divákovi falešné naděje. Celkově tedy spíš průměrný zážitek, přestože potenciál byl větší. Stačila by alespoň lepší a promyšlenější výstavba příběhu a silnější emoční tečka na konci a byla bych schopná jít s hodnocením výše. Aktuálních 88% ale nechápu, za mě je takové hodnocení přemrštěné. P.S.: Oceňuju hezký odkaz na Čapkovo R.U.R. ve jméně robotky. To Čechy rozhodně potěší. ~(3,3★)~
Noc předtím (1988)
Keanu Reeves v roli středoškolského prosťáčka, kterému se „poštěstí“ jít na ples s královnou školy, až na to, že vlastní pitomostí si celou noc pokazí, nedopatřením skončí v nebezpečné čtvrti, o holku přijde a ještě k tomu ztratí paměť. :D No, námět k pohledání! Nevěděla jsem, co od této osmdesátkové „zapadlé“ komedie čekat, ale mile mě překvapilo chytré vystavění příběhu, ve kterém se události předchozí noci odhalují postupně s tím, jak se hlavní postava rozpomíná. Vtipný je už ten samotný rozpor v tom, jak potenciálně hrozné věci se v tomto příběhu mohou stát, ale just se rozhodlo, že jde o komedii, takže se vše bere s velkým nadhledem a humorem. Osobně si nedokážu představit, že by takový film vznikl v dnešní době. Ale právě svým otrlým uvolněným stylem je to vlastně docela sympatická záležitost. Zaujme, pobaví – za mě solidní 3 a půl hvězdy. ~(3,5★)~
Summer film ni notte (2020)
Japonský nezávislý film s duší. Přesně na takové snímky je radost koukat, protože z nich čiší láska k filmařině. Zápletka je přitom vlastně velmi prostá: parta středoškoláků ze školního filmového klubu tráví léto natáčením filmu, avšak sveřepá Hadaši, jedna dívka z nich, není spokojená se zvoleným klišovitým romantickým žánrem a rozhodne se naopak natočit snímek dle vlastního gusta – historické drama. Odhodlání jí dodá náhlé setkání s hochem, který je perfektní pro hlavní roli! To ale netuší, že on má své vlastní důvody, proč Hadaši vůbec vyhledal a proč v jejím filmu naopak hrát nechce. Film je žánrově i lehkým sci-fi, což ho zajímavě ozvláštňuje. Především však oplývá příjemnou atmosférou mladického zápalu pro společnou tvorbu, atmosférou léta a nových přátelství. Vazby mezi postavami se spolu s příběhem přirozeně utužují a vše vede k dokonale padnoucímu závěru, který má zkrátka tu správnou dávku čistých a bezelstných emocí. Prostě nostalgie mládí, jak má být. Palec nahoru pro mladého režiséra/scénáristu Sóšiho Macumota a celý herecký ansámbl v čele s Marikou Itó. ~(4,3★)~
Humr (2015)
Jak se tak seznamuju s Lanthimosovou tvorbou pozpátku, zjišťuju, že u jeho starších děl možná není tolik, o co stát. Humr je absurdní dystopií, která zpočátku nabízí nejen neotřelý a místy zábavný námět, ale i potenciál, že příběh bude směřovat k nějakému zajímavému vyústění. Nicméně jak děj postupuje, absurdita vyznívá čím dál víc prvoplánově a nakonec přichází velké zklamání, jelikož z toho zkrátka nic nevzejde. Dystopický svět by rozhodně působil lépe, kdyby příběh například obsahoval odůvodnění, jak a proč se k takovému stavu věcí vůbec dospělo. Takhle ale nakonec všechno, včetně romantické linky, působí jaksi povrchně a bohužel i chladně a odlidštěně. Zkrátka bizár pro bizár. Vrchol samoúčelnosti bez citelných emocí. A takové příběhy mě nezasáhnou. Pozitivním poznatkem je pouze to, že Yorgos Lanthimos má zřejmě vzestupnou tendenci, jelikož jeho pozdější filmy Favoritka a především Chudáčci nabízejí o něco víc než jen bizarní okolnosti, a to nějaké nosné jádro. V Humrovi jsem ho však hledala marně. ~(2,6★)~
Super drbna (2021) (seriál)
Původní Gossip Girl je s trochou nadsázky už v podstatě kultovní záležitostí a pro mnoho lidí (dobře, dobře… spíše „žen“ :)) je to oblíbený „guilty pleasure“ seriál. Po letech pak vzniká tento nový spin-off a očividně se pokouší úspěch svého předchůdce zopakovat. Bohužel však zaostává v mnoha ohledech, přestože se ze všech sil snaží využít odkaz někdejší Gossip Girl a zároveň jít s dobou a být stylově jiný, neotřelý a „modernější“. Dokážu ocenit snahu se odlišit, ostatně nechceme úplně to samé v bledě modrém, ale je fakt, že změny to nejsou dobré, ani smysluplné. Už vůbec ta volba přenechat úlohu tajemné drbny samotným učitelům. Hned v prvním díle jsem se nestačila divit – důvod této volby, že si učitelé chtějí zjednat větší poslušnost studentů a držet je v šachu s pomocí toho, že jim budou kafrat do soukromých životů a psát o nich anonymní drby, se zdál hodně naroubovaný a nedůvěryhodný. A přesně jak jsem čekala, bylo to jen horší a horší, protože se takhle učitelé ukazovali jako neuvěřitelně nevyzrálí kreténi, kteří jsou na hony vzdálení ideálu zodpovědných pedagogů. I přes snahu vykreslit hlavní učitelku jako kladnou postavu to vlastně nefungovalo a působilo to divně. Přitom samotný nápad dát učitelům v seriálu větší roli byl vlastně dobrý (v původním seriálu neměli školní pedagogové v podstatě žádnou roli), ale takhle ne-e. Dále se seriál snaží velmi okatě odlišit v zahrnutí všeho co nejvíce alternativního, především v souvislosti se sexualitou – homosexualita, bisexualita, pansexualita, polyamorie… a to vše ve velmi hojném množství. Osobně nemám vůbec nic proti těmto alternativám (a LGBT+ komunitu obecně ráda podpořím), ale tvůrci seriálu velmi tlačí na pilu v tom, jak moc se chtějí vymykat (sexualitou či alternativním vzhledem velkého množství postav) a působí to celé jaksi přepískle a samoúčelně. Na mě příliš povrchní a pocitově pouze „pro efekt“. Chtělo by to citlivější a promyšlenější zpracování. Ovšem, to vše bych ještě seriálu odpustila, kdyby měl v globálu slušně napsané postavy a nějaký smysluplnější scénář. A to přitom uznávám, že v tomto ohledu ani původní seriál nebyl žádnou perlou – i ten samozřejmě v průběhu bojoval s tím, aby jednání postav dávalo stále smysl. Ovšem v jeho případě byly problémy s konzistencí a smyslem příběhu až později, v průběhu navazujících sérií (tedy častý problém delších seriálů – ztráta dechu, cyklení příběhu atp.). JENŽE(!), nová Gossip Girl má tento problém už od samého počátku a to mi přijde o to ostudnější. Všechny postavy jsou v podstatě velmi nesympatické a mizerně napsané. Sympatie si těžko získávají právě tím, jak jsou nekonzistentní ve svém chování. Vezměme si hlavní dvojici sester Julien a Zoya – každou chvíli se jejich vztah mění a milují se nebo se z duše nenávidí klidně i několikrát za díl. Ve 4. díle Julien klidně v jednu chvíli řekne, že je nutné být velkodušná a přející, hned nato se zachová jako naprostá svině, no a na konci dílu čeká opět velké usmíření. Řekněte mi, jak si vůbec takové postavy oblíbit?? Ne, nejde to. A nejen tyto sestry, ale všechny postavy se chovají tak či onak, zkrátka jak se asi zrovna scénáristům hodilo do krámu, aby příběh měl pořád nějaké vyumělkované zvraty. Celý seriál proto provází nepřirozený děj, kostrbatý scénář a časté stupidní chování postav. Ještě zmíním také bizarní entrée jakési dětské postavy Milo, která má být jakože potomek Georginy Sparks - z ničeho nic se tato postava objeví ve 4. díle, s jakýmisi zázračnými „špionskými“ schopnostmi, a bez jakéhokoli smyslu pomáhá jedné z postav s její konspirací. Prostě absolutní volovina a takových je bohužel v seriálu více. Pokud si tedy myslíte, že původní Gossip Girl byla přitažená za vlasy, tak toto je pak nevím co. Ve výsledku jsem však trpělivě dokoukala první sérii, abych ji mohla férově ohodnotit. Ano, najde se i pár lepších scén a něco je i kupodivu dobře napsané a zábavné – pobavila třeba druhá polovina 7. dílu, kde jde o chaotickou večeři při díkůvzdání. Takových lepších úseků je však pomálu. Většinou divák kroutí hlavou nad stupiditou děje a postav. Pomohlo by, kdybych mohla pochválit aspoň hudbu, protože to je přesně to, čím vynikala původní Gossip Girl, tedy dobrý a chytlavý hudební výběr v každém díle. Čekala jsem tedy, že i nová Gossip Girl si nenechá ujít příležitost v této parketě taky vynikat, ovšem s novodobými hity. Jenže tůdle! Hudba zde byla až tak nevýrazná, že jsem si jí mnohdy ani nevšimla. Chytlavé melodie bych za celou sérii spočítala na prstech jedné ruky. Takže je smutné, že ani v tomto si spin-off nešplhl. Nakonec tedy poměrně slabý zážitek s občasným skřípáním zuby nad stupiditou postav. K dobru je snad jen to, že to nebyla vysloveně nuda. Ale pokračovat s druhou sérií nehodlám – myslím, že o neúspěchu a dalším propadu vypovídá už to, že byl seriál po druhé sérii ukončen. ~(1,8★)~
To jsem já, Margaret! (2023)
Srdcovka mého dětství, dívčí román „To jsem já, Margaret“ se po více než 50 letech od prvního vydání dočkal filmového zpracování. Převedení knihy na filmové plátno není vždycky jednoduché, ale tentokrát se to povedlo až takovým způsobem, že jsem to sama nečekala. Režisérka/scénáristka Kelly Fremon Craig předvedla svůj talent pro vyprávění příběhu náctiletých už ve filmu The Edge of Seventeen a zdá se, že i pro příběh jedenáctileté Margaret byla perfektní volbou. Před zhlédnutím filmu jsem si schválně román po letech připomněla a všimla jsem si, že ač nostalgie je velká a stále je to ten srdcový příběh dívky na pokraji puberty, která se potýká nejen s holčičími problémy, ale také s náboženským dilematem, tak kupodivu má knižní příběh nějaké ty „mezery“ a nedokonalosti (které jsem kdysi ve věku 11-12 let, kdy jsem román četla, ještě naplno nevnímala, ale z pohledu dospělého je vnímám). A výbornou zprávou je právě to, že film nejenom zachoval vše dobré z knihy a zůstal jejímu příběhu věrný, ale zároveň udělal velký krok navíc a napravil všechny ty neduhy knihy. Linky některých postav (Moose Freed, Laura Dankerová) jsou oproti knize mnohem lépe dotažené, postavy jsou ještě o něco lépe prokreslené, a dokonce film hezkým způsobem rozvinul i příběh matky od Margaret. Žasla jsem nad tou spoustou báječných detailů, se kterými si tvůrci dali práci navíc. Rázem jako by příběh ožil ještě v lepších barvách než samotná kniha! A s patřičnou jiskrou a tou správnou atmosférou dospívání. A to jsem ještě nezmínila, že hlavní hrdinka Margaret (se kterou jsem se v dětství sžívala nejen proto, že s ní sdílím stejné jméno) snad ani nemohla být lépe obsazena. Abby Ryder Fortson přesně sedí do obrazu Margaret tak, jak jsem si ji představovala, a odvedla velmi přirozený výkon. Filmu navíc sluší jeho retro feeling, přičemž je stejně jako kniha zasazený v 70. letech, a s tím koresponduje i silný hudební výběr, který diváka naladí na tu správnou notu. Vcelku tedy divácký zážitek nad očekávání, který mi skutečně udělal radost. Zdá se, že autorka Judy Blume udělala dobře, když roky odmítala prodat práva na zfilmování tohoto románu až do chvíle, kdy se je na stará kolena rozhodla předat právě do rukou Kelly Fremon Craig. Snad to ani nemohlo dopadnout lépe. ~(4,8★)~
Beetlejuice Beetlejuice (2024)
Nový Beetlejuice jako stylová a zábavná podívaná s množstvím vtipných hlodů i chytlavých hudebních čísel. Dobrá zpráva je, že se povedlo navázat na onu beetlejuicovskou a potažmo burtonovskou nostalgii, využít některé staré motivy a postavy, a to včetně několika herců, kteří se vrátili do starých známých rolí. Fajn bylo třeba i humorné využití postavy se scvrklou hlavou, která se v původním Beetlejuicovi objevila tuším až na konci, ale vešla v rámci Burtonových filmů téměř do obecného povědomí. Naopak některé nové postavy taky plní zábavný účel, za mě především postava ješitného detektiva (lomeno bývalého herce) v podání Willema Dafoa. Nicméně, do dokonalosti tomuto pokračování přece jenom velký kus chybí. Zklamáním byla především postava Monicy Bellucci, která byla zoufale málo využitá. Její postava se na počátku prezentuje jako velká hrozba - divák cítí, že jde nepochybně o hlavní záporačku, na kterou je i samotný Beetlejuice krátký. Ale chyba lávky! V průběhu filmu se s touto postavou pracuje jen velmi málo, v podstatě ji vidíme jen pochodovat kolem, zatímco hlavní děj se věnuje něčemu jinému. No a finální vypořádání s touto postavou je nakonec tak snadné a rychlé, že celá její existence ve filmu působí až zbytečně. V tomto i v několika jiných ohledech je tedy film jaksi nedotažený. Takže ano, pokračování kultovního Beetlejuice po 35 letech by mohlo být lepší a propracovanější, snad místy i o třídu vtipnější a nápaditější, to je fakt. Přesto, ač nedokonalá, byla to za mě zábavná jízda, která navodila ten správný nostalgický feeling. A to mi osobně vlastně ku spokojenosti stačilo. ~(3,4★)~
Zmenšování (2017)
Environmentální a existenciální rozměr je v tomto filmu až překvapivě silný. Co mě však potěšilo, je to, že v závěru film není zaujatý a nepřiklání se nutně na žádnou stranu (tedy nepodsouvá ani to, že by skupina lidí, které leží na srdci záchrana lidstva a planety, měla nutně pravdu a věděla, co je správné). V jádru věci je to však film o životním tápání jednoho muže. A zásadním motivem je zde útěk do jiné, idylické reality. Nicméně hlavní postava si poměrně rychle začne uvědomovat, že tento útěk není nutně řešením. Film se tomu sice nevěnuje do hloubky, ale napříč filmem se objevuje řada problémů, které poukazují na to, že život v nové „zmenšené“ realitě, která by údajně měla přinést snazší a bohatší život, není zdaleka tak idylická, jak se na první pohled může zdát. Na straně běžného lidstva se téměř okamžitě začne tato nová technologie zneužívat (zmenšování „nepohodlných“ lidí proti jejich vůli) a na straně společnosti zmenšených lidí plíživě začíná bujet nová kriminalita, zatímco se na periferii města objevují ghetta chudých a vyvržených. Tedy suma sumárum, je to ukázka toho, že lidská společnost si i po „restartu“ nese stejné problémy, ať už je člověk malý nebo velký. Ztvárnění takové reality je vlastně velmi uvěřitelné, ač je to zároveň smutné. Stejně tak hlavní postava se zmítá v hořké realitě, která ho konfrontuje s úvahami, jak vlastně žít svůj život šťastně a zároveň v souladu se svým svědomím. Neduhem filmu je to, že v průběhu hledá směr, jako by bloudil společně s hlavní postavou. Možná to byl záměr, ale rozhodně to působí, jako by směr a záměr vyprávění nebyl jasný. Filmu by zároveň velmi prospělo sestříhat na kratší verzi, jelikož je příliš dlouhý, což jen umocňuje ten pocit, jako by příběhově bloudil. Cením si ale výborného námětu a je fakt, že tento snímek nabízí množství motivů k zamyšlení. Za mě tedy možná nedokonalý, ale přesto velmi zajímavý počin, který utkví. ~(3,7★)~
Rjúsei no kizuna (2008) (seriál)
Japonci se kombinace žánrů a stylů rozhodně nebojí a tento seriál je toho důkazem. Primárně jde o drama s detektivními prvky a s těžkou tématikou vraždy rodičů, přičemž tři pozůstalé děti (tedy tři hlavní postavy) přísahají, že pokud policie selže, jednoho dne vraha svých rodičů dopadnou a zabijí. Zároveň se však tento závažný námět místy prolíná se zcela komediálními scénami, když se oni tři sourozenci dají na „dráhu“ podvodníků a nejstarší z nich píše někdy až absurdní scénáře toho, jak podvody provedou. A kupodivu to funguje – Japonci absurdní humor umí, a tak se divák místy zasměje (obzvlášť v prvních dílech, ale částečně i později) a místy naopak s napětím čeká, jak se bude vyvíjet dál ona závažná linka a pátrání po vrahovi. Je to sice poměrně velký kontrast, ale vzhledem k tomu, že to v obou směrech v rámci žánru funguje a plynule přechází, jako by se to pocitově ani navzájem nebilo. Naopak komediální rovina příjemně odlehčuje a obohacuje celý příběh. Takže klobouk dolů za to, že se to tak povedlo skloubit. Zároveň si cením toho, že jak hlavní detektivní linka, tak i komediální linka s podvody byly uspokojivě završeny. Nejenom že seriál přijde na konci s nečekaným odhalením (divák opravdu až do posledního dílu netuší, kdo je pachatel, takže napětí se celou dobu drží nahoře), ale i všechny ty podvody na pozadí jsou v závěru uzavřeny v souladu s celkovým vyzněním a nepůsobí proto nesmyslně nebo samoúčelně. Stejně jako vrah musí pykat za své činy, nelze zavírat oči ani nad vlastním proviněním. Moc hezky uzavřeno, za mě známka kvalitního a promyšleného scénáře. Pokud je vůbec něco, co mi v seriálu nesedělo, je to pouze postava divné přítelkyně Kóičiho, která mu zcela náhodně říká Axel, vždy se objeví jen tak znenadání, a celkově nemá žádný pořádný účel. Za mě proto nadbytečná postava. Vše ostatní ale mělo svůj význam a zapadalo do sebe. V rámci japonské seriálové tvorby rozhodně nevšední zážitek. ~(4,1★)~