Tsuki

Velké překvapení. Po prvním díle jsem měla obavy, že možná půjde o přehnaně sentimentální krimi melodrama (uvedení do děje v prvním díle totiž působí jako taková nesourodá skrumáž sentimentality, tajemna a zločinu a divák v tu chvíli ještě neví, co si o tom myslet – osobně jsem byla zpočátku lehce zmatená a rozčarovaná), ale jak děj postupuje, přichází pochopení, o čem že tento příběh vlastně je, a uznání, jak dobře se daří tento námět předat skrze umně vystavěnou zápletku. Ve výsledku jde o příběh mimořádně spletitého kriminálního případu, kde důležitou úlohu hraje motiv lásky a oběti. Až v průběhu sledování mi vlastně došlo, jak vhodně je v tomhle ohledu zvolený název seriálu. Jak původní název „Saiai“ (doslova dle znaků „největší láska“, tedy „nejmilovanější“), tak anglický název stejného významu poukazují právě na tento zásadní motiv. Postavy seriálu jsou totiž vesměs lidé, kteří mají ve svém životě někoho nebo něco, koho/co milují nadevše. A pro ochranu této osoby nebo věci (ať už jde o rodinu či firmu…) jsou schopni se obětovat i způsobem, který je na hraně nebo dokonce za hranicí zákona. S každým dílem se dostáváme hlouběji a hlouběji do jádra spletité a zároveň bolestné historie několika postav a jako by i samotný název nabýval na významu. Sentiment, stejně jako mysteriózní prvek zde mají své místo a naštěstí nejsou pouze umělým konstruktem, ale přirozeným výsledkem kvalitně napsaného scénáře a postav (jednotlivé postavy, jejich osobní příběhy a motivace lze snadno pochopit i přes rozdíly a rozpory mezi nimi). Celkovou atmosféru navíc hezky dotváří hudba, v čele s tematicky padnoucí písní Kimi ni Mučú od Utady Hikaru. Osobně mě na seriálu obzvlášť v prvních dílech zaujalo i to, že působí být staršího ročníku než 2021, což tak nějak podtrhovalo jeho nostalgický a melancholický feeling. Reálně to však bylo spíš tím, že někteří herci působí mladší než jsou. Například mě zprvu zmátlo, jak mladě ve scénách z minulosti vypadá Iura Arata, kterému už reálně táhne na padesát – myslím si, že je nepochybné, že pro scény z minulosti ho digitálně omladili. No a pokud jde o Jošitaku Juriko, ta vypadá stále stejně mladě už od dob Love Shuffle. Takže snad ani není divu, že jsem zmateně koukala, zda se Netflix v ročníku výroby nespletl o 10 let. Každopádně mě vždycky potěší, když vidím, že Japonci nadále produkují hodnotné náměty a jsou schopni je přetvořit ve filmy či seriály, které stojí za to vidět. V posledních letech si čím dál víc říkám, že zrovna produkce televize TBS je zárukou kvality. V tomto případě rozhodně není pochyb. Saiai je za mě dobře napsaným a vystavěným dramatem, které mimochodem vyniká také svou nepředvídatelností. Až do samotného konce divák vůbec netuší, jak to všechno dopadne, a teprve v závěru se vyjeví, která z postav se pro druhé obětovala nejvíce... ~(4,5★)~

Zajímavý a zároveň příjemný seriál z právního prostředí, ve kterém jde v každém díle o nějaký civilní spor z běžného života. Vesměs jsou to případy, které do určité míry můžou potkat každého, a poutavou formou vedou diváka k zamyšlení nad smyslem práva a nad spravedlností, zatímco si protagonisté advokát Haneo (Nakamura Tomoya) a jeho pravá ruka koncipientka Išiko (Arimura Kasumi) opakovaně lámou hlavy, jak vyřešit nějaký zapeklitý případ nejen ku spokojenosti klienta, ale v rámci celkového dobra a spravedlnosti. V jádru je to přesně ten typ japonského seriálu, který mám osobně ráda, protože dává důraz na lidskost, lidské příběhy a vztahy. Ostatně i hlavní dvojice postav má výbornou chemii, dobře se doplňují a jejich vztah se v průběhu seriálu vyvíjí (nečekejte ovšem romanci, jde spíše o přátelský vztah dvou „parťáků“). V rámci jednotlivých případů je to sice epizodické, ale vše je hezky propojeno na pozadí skrze několik postav, které celý seriál provázejí a navzájem se ovlivňují a vyvíjejí. V tomhle ohledu musím říct, že je seriál jako celek zvládnutý mnohem lépe než třeba starší Legal High (2012), což je seriál s obdobnou premisou, avšak zdaleka není tak funkční a hlavní dvojice postav neprojde žádným vývojem. Oproti tomu Išiko to Haneo splňuje vše, co bych si u takového seriálu přála. Má sympatické a dobře napsané postavy, dokáže pobavit (ano, i humor je součástí) a zároveň plní úkol seznámit běžného diváka s některými právními záležitostmi či úskalími. Zdá se, že v základu se japonské právo příliš neliší od toho českého… V seriálu jsou místy citovány některé části zákona a nepochybně jde o reálné znění, čímž se podtrhuje autentičnost a pravdivost toho, co seriál divákovi předkládá. Nicméně se najde i pár míst, kde dochází k odklonu od reality, zřejmě pro účel větší poutavosti nebo gradace příběhu. Například i naprostého laika trkne, že členové jedné rodiny asi těžko můžou zastupovat u soudu protichůdné strany. Ke konci seriálu se stane i to, že se u soudu sejde otec v roli soudce a syn v roli obhájce. Jde tedy o zcela jasný střet zájmů, což by právo normálně neumožňovalo (není zajištěna nestrannost). Toto je asi jediná věc, ve které autentičnost pokulhává a je to trochu škoda, protože ve většině případů to nebylo nutné a příběhově se to dalo vyřešit i jinak. Ve všech dalších ohledech ale zvedám palce nahoru. Postavy a jejich příběhy dokážou zaujmout, pobavit i dojmout a to se rozhodně nepovede vždy. Příjemným plusem je i hudba, v čele s titulní písní Ningen Gokko od RADWIMPS. ~(4,3★)~

Je osvěžující vidět nějaký „český seriál“, který má vizi, opravdu funguje, je zábavný a má přiměřenou stopáž, odpovídající tvůrčímu záměru. Škoda jen, že kvůli tomu musí divák sáhnout až do 50 let staré tvorby, ale alespoň je toto osmidílné dílko Československé televize důkazem, že když se chce, tak i my umíme udělat seriál kratší formy, který má hlavu a patu (tohle osobně obdivuju na hrané seriálové tvorbě u Japonců, kteří jsou obvykle schopní do desetidílných seriálů vměstnat neskutečně kvalitní příběhy). Taková normální rodinka pracuje svým způsobem s málem a odehrává se v jediné místnosti (plus kuchyni). Vše stojí především na humorném scénáři, který pracuje s rodinnými vztahy a různými (především manželskými) stereotypy. Scénář pak podtrhují dobré herecké výkony některých našich předních herců. Obecně se dá říct, že jde o bláznivou komiku, ale je pravda, že to není vysloveně řachanda od začátku do konce – někde humor funguje na maximum, jinde je to prostě jen trhlé a lehce úsměvné, a pak se také najde pár hluchých míst. Stejně tak postavy se různí – některé jsou strůjci zábavných a bláznivých momentů, jiné jsou spíše „uzemňovací“ a vnáší do situací prvek rozumu (Jana Štěpánková) a další pak prostě jen způsobují chaos nebo drama (například postavy kluků-dvojčat jsou spíš strůjci zmatku, ale diváka příliš nepobaví). Vcelku si však seriál drží úroveň vysoko, a tak když už je něco opravdu humorné a povedené, tak to stojí za to. Utkví tak množství scén a hlášek, ať už jde třeba o druhý díl s malířem, nebo o předposlední díl o fence (plný nedorozumění). Výborné je taktéž zakomponování některých vedlejších postav – nejpovedenější jsou rozhodně Jiřina Bohdalová v roli sousedky („Tohle že je Dudínek?!“ 😄) a Oldřich Nový v roli nápadníka pro tetičku. Přestože si tedy divák možná neoblíbí všechny postavy této (ne)normální rodinky, seriálu se musí nechat, že je to výborná kombinace různorodých charakterů a že koncentrace povedených postav a vtipných situací či dialogů je hodně velká. Díky některým nezapomenutelným momentům se rozhodně řadí mezi seriálové sitcomy, které bych si někdy s chutí zopakovala. ~(4,0★)~