Tsuki

Nečekala jsem, že by tento animák přinesl něco víc než mnoho ostatních podobných filmů, které každý rok dorazí do kin, aby pobavily především ty nejmladší diváky. Na první pohled to na mě zkrátka dělalo dojem průměrného animovaného filmu. Spletla jsem se. Tomuto filmu se totiž s přehledem daří být poměrně originální a vtipný, a to největší překvapení přijde na konci. Ani trochu jsem to nečekala, ale líbilo se mi to, protože nejenomže najednou všechno do sebe krásně zapadne (jako kostičky Lega :)), ale úzce to souvisí s myšlenkou hry a kreativity, kterou Lego představuje. Takový konec prostě filmu slušel a povýšil ho na vyšší úroveň. Rozhodně to proto není pouze film pro děti, ale i pro dospělé s duší dítěte, kteří jsou schopni podobnou myšlenku ocenit. ~(4,0★)~

Film o tom, jak obrovskou sílu má v cestě za štěstím a úspěchem právě SNAHA a ODHODLÁNÍ. A to i přesto, že vám podmínky ani trochu nepřejí. Rozhodně jde o hodně inspirativní film, tím spíš, že je založen na skutečném příběhu. Navíc tuto náročnou roli muže, který si sáhne na úplné dno, ale přesto se snaží být dobrým otcem a vše s vypětím sil překonat, hraje Will Smith velmi přesvědčivě. Nedivím se, že byl nominovaný na Oscara. Tohle je rozhodně film podle mého gusta. ~(4,3★)~

Krátký příjemný anime seriál o přátelství a vášni pro jazzovou hudbu. I když je fakt, že ten jazz je spíš taková hezká kulisa, zatímco se všechno točí kolem vztahů ústředních postav. Někdy je to krapet zamotané a navíc mi místy vadilo chování Nišimiho, ale v rámci příběhu o středoškolácích, kteří mají celý život před sebou, a nemají zdaleka jasno v tom, co by chtěli, a jak se správně zachovat, je to vlastně docela autentické. Forma poměrně jednoduchá, přímočará, věci se dějí rychle, ale na malém prostoru dvanácti dvacetiminutových dílů se to dá čekat. Místy se tam najdou opravdu krásné a dojemné momenty. Obzvlášť se mi líbil konec. ~(3,7★)~

Po dlouhé době "dorama", které můžu naprosto upřímně označit za skvost mezi japonskými seriály. Skoro se divím, že jsem na něj narazila až tak pozdě, ale koneckonců starší seriály z devadesátek jsem dříve tolik nesledovala. Přitom se mezi nimi očividně najdou tak dobré kousky jako třeba toto. Beach Boys má všechno, co bych od výborného seriálu očekávala a chtěla. Je to seriál nejenom o přátelství dvou hlavních postav a o rodinných vazbách, ale také seriál o hledání vlastní životní cesty, což je tématika, která celý tento seriál lemuje od začátku do konce. Má to své velmi veselé a zábavné momenty a taky smutnější a vážnější momenty. To všechno zaobalené do příjemné a jaksi nostalgické atmosféry léta a moře. Líbilo se mi, s jakým citem byl tento seriál natočený. Ne vždy to tak totiž je. Postavy dokázaly být sice velmi vtipné, ale nikdy ne takovým způsobem, aby to nebylo přirozené a realistické. Všechny postavy dojedné proto působily velmi lidsky a uvěřitelně. Každá jednala na pozadí svého vlastního životního příběhu a to všemu dodávalo velkou hloubku. Není pak divu, že je velmi jednoduché si postavy tohoto seriálu oblíbit a sympatizovat s nimi. Sorimači Takaši zde byl ještě větší sympaťák než v roli Onizuky. A ostatní v čele s Takenoučim a Hirosue byli taky výborně obsazení (navíc vidět Hirosue Rjóko jako tak mladou herečku, v roli ještě starší než Summer Snow, bylo obzvlášť milé). Na tento seriál budu ráda vzpomínat a do budoucna se k němu rozhodně vrátím. ~(4,8★)~

Tušila jsem, že další film z pera někoho, kdo vytvořil Sám doma nebo Snídaňový klub, bude fajn, ale nakonec jsem se bavila možná ještě víc, než jsem čekala. Jde zkrátka o takovou příjemnou středoškolskou hříčku. Mnoho z toho se musí brát s lehkou nadsázkou, ale proč ne - jde ostatně o rozvernou komedii. A na člověka z toho dýchnou příjemná osmdesátá léta, taková ta atmosféra jakou mají filmy jako Návrat do budoucnosti a jemu podobné z tohoto období. Navíc mě pobavily i vedlejší role Jennifer Grey a Charlieho Sheena. Za mě tedy velmi příjemný, zábavný a milý zážitek. ~(4,0★)~

Skupinu Arashi a její členy mám sice ráda, ale tento dokument je naprostá katastrofa. Je mi záhadou, jak samotní Arashi mohli souhlasit s takovým mizerným zpracováním, vzhledem k tomu, že jde o dokument k výročí 20 let jejich činnosti a zároveň ku příležitosti jejich nastávající pauzy (přerušení činnosti). Navíc ze samotného dokumentu vidíme, že členové Arashi jsou hrozní dříči a že dejme tomu při plánování vlastního koncertního turné si dávají neskutečně záležet na formě a každém detailu koncertu. Což je přesně to, co tomuto dokumentu chybí - naprosto postrádá jakoukoli formu, koncepci! To je bohužel jeho největší problém. Dalším kamenem úrazu je to, že se nejedná o jeden dokumentární film, ale o celou sérii, což pak bez koncepce působí o to hůř. Jednotlivé díly jsou sice pojmenovány tak, aby to vypadalo, že každý má své vlastní téma a že to celé má nějakou osnovu, ale vlastně tomu tak není. Většinou jde o podivné slepence různých záběrů z toho, jak kamera sledovala Arashi během posledních dvou let (přičemž před rokem oznámili plánovanou pauzu - "hiatus"). Což mě vede k dalšímu zásadnímu problému - natočený materiál je sestříhaný tak příšerným způsobem, že se mi nechce věřit, že tohle režíroval a stříhal nějaký profesionál. Nad kvalitou zpracování opravdu zůstává rozum stát - díl třeba končí náhodným sestřihem nějaký záběrů a vše je utnuté tak náhle, že si divák říká, jestli to měl být konec nebo se mu kvůli technickým problémům jen přestalo přehrávat video. Celkově jsou často záběry pospojované tak chaotickým způsobem, že to nemá hlavu a patu. Postrádá to logický sled, dynamiku i tempo. Jako divák jsem pak z toho byla zmatená, rozpačitá a místy i znechucená. Tohle musela vytvořit banda amatérů, jinak si to nedokážu vysvětlit. A je to obrovská škoda, protože ten natočený materiál má svou obsahovou hodnotu a potenciál udělat z toho výborný dokument. Některá místa jsou opravdu zajímavá - třeba vidět to obrovské pracovní nasazení Arashi, jejich detailní plánování a secvičování turné (klobouk dolů nad tím, kolik si toho opravdu tvoří sami, přestože mají samozřejmě k ruce i velký tým lidí, techniků atd.), dále také některé jejich přátelské a humorné interakce, jejich téměř "bratrské" pouto, a vůbec celý ten náhled do zákulisí toho, co dělají... Ano, hodnotu to opravdu má, JENŽE (!) je to všechno zatížené obrovským balastem. Ta forma tomu neskutečně ubírá body. Mnoho z toho, co chce (asi) dokument říct a poukázat na to, je tam bohužel omílané až přespříliš. Mnohdy se vrací k tomu, co už bylo někde řečeno a ukazuje to znovu a znovu. Několikrát třeba vidíme nějakého člena povídat o tom, jak se cítí, když se má po dvaceti letech jejich skupina "rozpadnout". Často jsou tyto bezcílné monology dokonce nesestříhané, a jsou zkrátka dlouhé. A když se každý díl pořád ukazuje v té hrůzně poslepované formě to samé, tak už to přestává být zajímavé, ale spíš to působí otřepaně a klišovitě. Přitom by to stačilo jen nějak "učesat", vybrat z toho to podstatné, kvalitně to sestříhat a dát tomu jednotnou formu s jasným cílem a sdělením. Trochu mě zkrátka mrzí, že takto se Arashi neukazuje v tom nejlepším světle. Zasloužili by si lepší dokument. Ale kdo ví, třeba právě takovou skutečně "deníkovou" a naprosto syrovou formu chtěli... těžko říct, za jakých okolností tato dokumentární série vzniká. Nesmím samozřejmě zapomenout zmínit, že série ještě nemá konec. Aktuálně vyšlo 6 dílů a během roku má Netflix přidávat další. Údajně jich má být celkem 20. Jsem sama zvědává, kam se tohle bude dál ubírat, protože momentálně to vypadá, že to nemá žádné směřování ani jasnou osnovu. V této fázi mám očekávání velmi nízká, ale uvidíme. Každopádně toto hodnocení není finální a ještě ho budu aktualizovat. Měla jsem pouze nutkání ohodnotit dosavadní kvalitu série, vzhledem k tomu, že k této dokumentární sérii tady na ČSFD ještě nikdo nic nenapsal (oproti IMDB, kde už něco málo je - několik hodnocení a jeden slovní komentář, který však nejspíš napsal fanoušek, jenž hodnotil pouze obsah nikoli formu). Update 3.9.2021: Tak jsem to nakonec viděla opravdu celé. A bohužel, nyní už zasvěceně můžu říct, že až do konce je to "VELKÉ ŠPATNÉ". Výtky, které jsem k tomu měla na začátku, mám až do samého konce. Nic se nezlepší, něco se neustálým omíláním toho samého dokonce ve výsledném dojmu ještě zhorší. Divák v tomto dokumentárním seriálu sleduje více než 12 hodin (!!!) záběrů, které nemají cíl, málokdy mají nějaké nové sdělení, a často jsou obsahově velmi prázdné. Tento materiál se měl sestříhat na klasický celovečerní film a bylo by to úplně dostačující, snad by to dokonce bylo nejen koukatelné, ale i dobré. Věřím, že ano. Ale touto formou a délkou rozhodně ne. Najde se zde opravdu jen málo světlých míst - těmi jsou některé díly týkající se osobních příběhů jednotlivých členů. Slušné byly díly o Aibovi, Sakuraiovi, a jakž takž o Ónovi (tento díl byl takový trochu smutnější - bylo z něj opravdu cítit, že být členem Arashi vlastně nikdy nebyla jeho opravdová volba, a že si to na něm vybralo svou daň). Kupodivu ale naopak osobní díly Ninomiyi a MatsuJuna byly naopak obsahově dost prázdné, dokonce až nudné. Velká škoda. Doteď je mi záhadou, jakým podivným způsobem tento dokumentární seriál vznikal. Posledních několik dílů už jsem na to koukala dost rezignovaně s myšlenkami typu "ach jo, už zase dlouhý záběr na někoho, jak jede v autě nebo přemýšlí a nic nedělá/neříká..." nebo "ach jo, už pomilionté posloucháme dlouhý monolog, jak se nějaký člen cítí před plánovanou pauzou a finálním koncertem.... co se jich tak třeba zeptat na nějakou jinou otázku, než pořád dokola, jak se cítí, když k tomu stejně už nemají co víc říct?" .... Hodnocení jsem nucena dokonce ještě o krapet snížit. A opravdu nijak nekřivdím samotným Arashi, ale horší dokument jsem nikdy v životě neviděla.    ~(1,8★)~

Další klasický film, který jsem ve své opožděnosti viděla pořádně až teď. Příběhově vlastně nic až tak mimořádného, ale ústřední dvojice to drží hodně nad vodou (výborná chemie!) a atmosféru samozřejmě hezky dotváří písničky Whitney Houston. Jen ten konec mi přišel takový náhlý a nepropracovaný. Nebylo mi z toho jasné, proč ti dva vlastně nemůžou být spolu. Divák to sice nějak pochopí (patří oba do jiného světa, bla bla bla...), ale když Rachel (Whitney) na konci odlétá letadlem pryč a není vlastně jasné kam a proč, tak to působí trochu jako klišé - taková sladkobolná napodobenina Casablancy. I přes nedotažený konec ale dobrý, mírně nadprůměrný film. Za mě na pomezí 3 a 4 hvězd. ~(3,5★)~

Příjemné, hřejivé pohlazení po duši. Líbilo se mi, že film nakonec nebyl pouze o malém klukovi a jeho handicapu, ale že se zaobíral do velké míry i postavami okolo něj a vztahy mezi nimi. To bylo ostatně to, na co film chtěl poukázat - že se svět netočí jen okolo jednoho člověka a jeho problémů, ale že je třeba být zároveň vnímavý a ohleduplný vůči ostatním, protože každý má své vlastní trable a zaslouží si trochu pochopení. Možná by na někoho byla ta míra "laskavosti", kterou film ukazuje, trochu moc, protože se tam nakonec neukáže žádná veskrze negativní postava (právě naopak jsou postavy vykresleny v dobrém). Mně to ale takto vyhovovalo a necítila jsem z toho žádný nátlak na city (rozhodně se film nesnaží být prvoplánově dojemný), spíš mi to v téhle formě přišlo zkrátka přirozené. O tom je ostatně život, nikdo se primárně nerodí jako špatný člověk, jen nás okolnosti můžou vést ke špatným volbám. Takže za mě rozhodně palec nahoru. Víc takových filmů! ~(4,4★)~

Trojice Kurosawa-Mifune-Shimura poprvé spolu. Na to, že jde právě o jeden z ranějších Kurosawových snímků, je to rozhodně jeden ze skvostů mezi jeho filmy. Příběh samotný není nijak složitý, v podstatě sledujeme vyvíjející se vztah mezi laskavým avšak svérázným doktorem ("opilý anděl") a tvrdohlavým cholerickým yakuzákem. Shimura a Mifune se v těchto rolích skvěle doplňovali a jejich výměny byly místy jak komické, tak dojemné. Zkrátka dvojice k pohledání. Příběh má navíc i své prosté sdělení o tom, že silou vůle člověk může změnit svůj život. Za mě proto plní vše, co bych od Kurosawova filmu očekávala. Navíc oproti některým jeho pozdějším filmům má tento rozumnou stopáž, která není přestřelená, což pro mě bylo taky příjemné. A jako třešničku na dortu bylo celkově zajímavé sledovat mladého Mifuneho v jedné z jeho prvních rolí. ~(4,1★)~

Speciál přímo navazující na seriál z roku 1998, ovšem v televizi byl odvysílán o rok později (na konci června 1999). Zároveň tento speciál předchází celovečernímu filmu, který šel do kin půl roku na to, v prosinci 1999. Jelikož se mi seriál líbil a postavu Onizuky jsem si oblíbila, docela jsem se na speciál těšila. Popravdě ale nemá moc vysokou kvalitu a nepřináší nic moc nového. Onizuka je na výpomoc přeložený na dívčí střední školu, kde se opakuje podobná situace jako v seriálu - studentky ho jako třídního neberou vážně, načež na něj parta tří holek ušije boudu a dočasně si z něj udělají poskoka, než zjistí, že je přece jenom dobrý člověk a že se mu dá důvěřovat. Onizuka pak řeší jejich problémy a pokusí se jedné z nich pomoct dostat se z těžkého rozchodu. Nad rámec podobné tématiky, co byla v seriálu, toho ale už moc neuvidíme. Snad jen krom toho, že se dál rozvíjí vztah Onizuky s Fuyutsuki-sensei. Začnou spolu chodit a Fuyutsuki-sensei se snaží přesvědčit svého otce, aby jejich vztah uznal. Její otec je však logicky proti a Onizuku má za nezodpovědného gaunera. Na konci speciálu mě samotnou překvapilo, jak se situace najednou vyřešila. V rozporu s tím, jak otec Fuyutsuki celou dobu Onizukou pohrdá, najednou na konci zcela bez zjevného důvodu obrátí a jejich vztah uzná. Působilo to divně, tak nějak nedotaženě. Takových nedotažených momentů tam bylo bohužel víc... Proto speciál jako celek působí zkrátka míň kvalitně než seriál samotný. Nemá toho moc co nabídnout a je tak nějak víc odbitý. Na druhou stranu je ale fajn setkat se znovu s množstvím postav, které známe ze seriálu. Takže vysloveně nespokojená jsem nebyla. Docela příjemně strávených 90 minut sledování (stopáž je opravdu asi o 15 min kratší než se píše tady v popise), ale napodruhé bych už to asi nikdy vidět nemusela. Uvidíme ještě, co ten celovečerní film... ~(3,3★)~