iNKa 1104

(Poezie proměny...) Film, který mě plně pohltil a zhypnotizoval od devíti k jedné (nulu si nechám na P.S.). Velmi silný zážitek s mnohostí filosofických podnětů. Ana ztělesňuje jakousi bytostnou prapodstatu (v mnoha symbolikách) duševního dítěte ve své nahotě a kráse, ve škálách prostoupení duše utkané z čiré radosti a nezkaženosti, plnosti bytí, stromu s kořeny/pevným kmenem a otevřeně pnoucími větvemi beze strachu, procítěnosti na bázi nekonečného sousdílení v absolutním vnímání, které přesahuje dveře do nevědomí svého i jiných životů, prosta limitů své existence, ve skutečném projevu svého já - a právě proto synapticky vnímající smyslově, prazážitkově skrze tok neviditelné a nehmatatelné energie, v někonečné svobodě >vesmírného< bytí. Schematická symbolika matky/ženy/kreatora života a otce/muže/destruktora života v jing-jang podstatě, zrození a smrti, dne a noci ... v nekonečném koloběhu sil, které nás ovládají a vyrovnávají se. Zjednodušeně řečeno: mužský svět se vůči sobě vymezuje/bojuje/ničí život ve jménu přežití SVÉHO života (marsovský princip) - ženský svět sousdílí/pomáhá/tvoří ve jménu přežití VŠEOBECNĚ (venušin princip). Obojí obsahuje princip toho druhého. Obojí je nutné pro rovnováhu světa v magii prolínání či střetávání. Odnepaměti... P.S.: Nula v tomto filmu je pro mě právě tím, s čím Ana bojuje ve své karmě, řekněme. Potká ji situace, kdy se vědomě postaví tomuto "mužskému násilnému" světu (muž využívající-sexuálně, muž mocný a podmaňující, muž plodící smrt - rozpoutávajíc válku) ve vší své symbolické ďábelskosti (pozn.1). Ona sama se ovšem musí proměnit, ztratit v sobě onu nevinnost, vyzrát. Je to proměna bolestivá a drtivá. Po závěrečném "aktu", kdy je metaforický proměněn úvod filmu, prožije několik karmických smrtí, svou vlastní překoná. Tento moment je vztažen i k samotnému režisérovi - to i on svým způsobem "zabíjí" svou postavu. Kdo z tohoto boje vyvstane - přeživší - je ovšem otázka, kterou film na plátně končí a pokračuje v naší hlavě. --- Pozn.1: To, že je to právě USA, do kterého je zasazena Anina proměna - po ztrátě lásky, v odstřihnutí od svých i jiných (karmických) kořenů, ve vědomém utlumení svého vnímání (v touze po postavení se >realitě<), je pro mne vedlejší. Vnímám ji jako symbolickou kotvu příběhu ... Nicméně ztvárnění je to přímočaré a dechberoucí. --- Klobouk dolů!

Hmm vydatné ... teda ale, že se pozdějc vyhoupl - co se jeho talent vyloupl! Spíše tedy přínosné z hlediska povědomí o tříbení Almodóvara jako režisérské osobnosti.

Konce-rt/ntr-ovaná intimita ...

Situační surreálnost s absurditou, postavy svérázně suverénní ve svém jednání / na pozadí nejistoty vnitřní /, zabírané však okem velkorysým, s lidským rozměrem ... prostě bruslení poalmodóvarsku, i když v důsledku trochu prázdné. Obě režisérovy polohy -i tu střeštěně hravou i tu vážnější- mám vovšem ráda, protože náboj humoru dokáže propašovat prostě všude ... Pedro je jen jeden :)

Loving strangers loving strangers loving strangers oohoh...........

Nemainstreemový výpravný historický film se skvělou režií a zajímavými momenty (např.pohledy na Zemi z kosmu, se vzdáleným vznášejícím se zvukem z místa, kde se příběh odehrává - Alexandrie). Příběh, při kterém si uvědomujete, jak křehké je převracet velké myšlenky, které se chopí buď ten, co baží po moci či tupé stádo. Napadlo mne také, jaký to mohl být svět, kdyby mu vládla Hypatia ... a jaká je realita, která se na mnoha místech civilizace děje do dnešních dnů. Ovšem přese všechno pochopení nosných myšlenek filmu, se mi zdál vyprávěný příběh trochu plitký a nevrstevnatý. Pokud jde o vstup do náboženské problematiky - nelze se ubránit dojmu jednostranné zjednodušující interpretace. Historické události vyžadují až dokumentaristicky objektivní vhled a mravenčí práci, ne individuální vytržené pojetí - v tom je logicky hraný celovečerní film s vykonstruovanou zápletkou vždy na štíru. Co se týče scénáře - postavy zde jsou načrtnuty pouze symbolicky: postava otroka Davuse s jeho zvraty se mi jevila nejvíce nelogická - pokud tento člověk měl pod čepicí, jak se mohl tak snadno dostat do spár masy - kvůli "odplatě za příkoří"? Jeho dilemata mohla být více rozebrána. Dále postava prefektora Oresta: kde byl onen moment, kdy ho Hypatie přijmula za svého partnera? Postava otce je k velké škodě pouze doprovodná. ...atd. Je to především scénář, kde bych hledala mouchy a je to velká šoda... Filmové zpracování je výborné a především jiné, než máme v historických filmech možnost vidět.

"Na tom vydělám majlant!" Ota Pavel i Bohumil Hrabal jsou pánové, kteří uměli kromobyčejně laskavě vystihnout lidské charaktery a podařilo se jim tuto lásku k životu a lidem, (v Pavlově případě i k rybám), převést na papír jako bohatou mozaiku životních příběhů... . Kachyňův film řadím po bok Menzelových adaptací Hrabala svou poetikou. Film de facto stojí na hlavním hrdinovi/Pavlově otci s laskavě úsměvným přiznáním vrtochů či slabůstek jeho živé osobnosti, které ovšem v závěru filmu vstříc těžkostem osudu přebije srdnaté hrdinství a odvaha, což bez mrknutí oka dokreslí skutečný formát a charakter tohoto člověka ... a je to něco, co dojímá a staví naše srdce do latě. Závěrečné minuty už většinou vidím rozmazaně, protože mi něco vlítne do oka. Pan Heřmánek je oskarový. V tomto filmu jsem doma ...

Takhle si ukousat rty se mi už dlouho nepodařilo. Napětí fungovalo pernamentně ve formě střídavého proudu kolujícího v žilách ... Ač jsou na několika místech zvláštně zkratkovité nelogičnosti ve scénáři či jednání postav (např. jak se dostal Chema s kamerou do bytu, příp. příliš riskantní hlasité rozhovory na chodbách plných lidí) ... i tak vám to ani nepřijde vzhledem k rytmu filmu a popadání dechu. Mimojiné skvěle zvládnutý rekapitulační závěr. Výborný film a Amenábar je šikovný režisér - u něj zkrátka nemůžete sáhnout vedle. Každé jeho dílo má jinou jiskru a zažehne ve vás jiný náboj ... A Felé Martíneze skoro nejde poznat :)

Kéž by úvodní scéna byla i ta poslední .... Milují se k zbláznění a úžasně s tím každý zvlášť - a naštěstí i spolu - bojují. ... A stejně se k němu vrátí. (Nebo ne?)

Imaginární lásky přesně vystihujou povahu okouzlování, platonična a silné imaginace založené na fetiši v podobě "milovaného". Jsme zakoukaní do obrazu, gest, jemností, vůně ... zintenzivňujeme své vnímání vůči němu a především sníme. Snová skutečnost se vzrušivě odráží i v našem reálném světě, kde je i "ON" ... naše oživlá imaginace. Dokonalý obraz, který v nás sílí, rezonuje, rozlévá se, ožívá, tepe ... Je to naše droga. ... Stylisticky je film výborný / na několika místech zbytečně matematicky schématický /, obrazově navýsost estetický, hudebně dráždivý a sexy. Forma absolutně odpovídá obsahu - jazyk je jazykem této imaginární lásky ... Je očekáváním, je zklamáním, je pohlazením, je chvěním, je hořkostí, je úsměvem, je pláčem, je zoufalstvím, je vztekem ... je emocí ... ač často utišenou/ztlummenou - jako by se čas zastavil, když ťal do živého. A především je nádhernou sebeironií bláhového chování a kouzelného "maskování" :). P.S.: zajímavý je fakt, že po skončení filmu jsem musela konstatovat, že i pro mě se stal jakýmsi fetišem, či snad imaginární láskou ... a tím mu dal za pravdu.