Anthony

Na rozdíl od mnohých, mně se líbil víc konec než začátek. Na začátku jsem se spíš nudil. STRAŠNĚ mi vadila ta ruční kamera (ať jde celý Dogma někam!). Björk mě jako zpěvačka vůbec nezajímá, ale její herecký výkon byl výborný. Skvělí byli ovšem i Deneuve, Morse a Stormare, ale Björk ostatní svých bezprostředním výkonem zastínila. Muzikálové vstupy měly různou kvalitu, většinou byly ale spíše oživením filmu a byl jsem za ně vděčný. A ten tolik kritizovaný konec...Spíše než jako citově přepjaté bych to označil za velmi silně natočené, syrové a uvěřitelné. I ten hysterický záchvat byl uvěřitelný - snažte se jen vcítit do pocitů člověka v takové situaci! Já bych těch 107 kroků určitě nebyl schopen ujít.

Cruise (až na úvodní smích) hraje velmi dobře, Watanabe fantasticky, Zimmer vytvořil nádhernou hudbu a především Edward Zwick jako režisér zabodoval: je výborný ve vykreslení atmosféry samurajské vesnice a charakterů jejích obyvatel a v závěrečné bojové scéně dokázal předvést skutečně něco strhujícího.

Film má vydařenou atmosféru, dobrou hudbu, přiměřené výkony (Ashtona bych ale zase tak nepřeceňoval - jen ostatní nečekali, že je schopen přiměřeného výkonu v nekomediální roli - lepší mi přišli dětští herci). Samotný nápad s cestováním v čase není špatný (tohle téma mám moc rád), ale je třeba si dávat velký pozor na logické nesrovnalosti - ty myslím v mnoha chvílích překračují únosnou míru. Dále SPOILERY - ČTĚTE JEN PO ZHLÉDNUTÍ FILMU: Hlavní logické nesmysly: Jeden z hlavních motivů je, že se Ewanovi v dětství stávalo, že si určité chvíle nepamatoval - později to je vysvětleno tak, že právě v tu chvíli byl ve svém těle Ewan z budoucnosti. Tady ale nesedí mnoho věcí. Otec se na něj vrhne právě proto, co mu řekne Ewan z budoucna - tzn. důsledek jeho cesty do minulosti se projevil hned, jindy ale (výpadek při natáčení porna, při kreslení ve škole) se důsledky hned neprojeví (např. nemá propíchnuté ruce). Mimochodem četl jsem o režisérské verzi - tam film končí jinak, Ewan se ke konci dívá na projektor, ale nevidí na něm dětskou oslavu, ale svůj porod a způsobí svou smrt a spáchá tak sebevraždu - uvědomí si, že příčinou všech potíží není jeho vztah s Keyleigh, ale on sám. Nevím, jestli to je lepší závěr, ale určitě je temnější.

Tak nevím. Film nevadil kvůli brutálním scénám (i když závěrečné mučení je skutečně síla), kvůli obscéním scénám, nebo snad kvůli pornografickému obsahu (už proto, že ten film tedy skutečně pornografický není ani náhodou). Překvapivě to hlavní, co bych filmu vytkl je, že nudí. Scény, kdy prostitutku vypráví nechutné příběhy, se neustále opakují. Když jsem viděl první scénu, v níž jedna z kurtizán nádherným přednesem vypráví nejnechutnější příběhy, přišlo mi to jako zajímavý protiklad (způsob mluvy a obsah) a dokonce mi některé momenty přišly vtipné. Jenže, když se taková scéna zopakuje po několikáté, už je převažujícím dojmem nuda. No asi to je podobenství – ani nevím přesně čeho. Když jsem si přečetl, že Pasolini tvrdil, že je to obraz ne fašismu, ale tehdejší (a tedy i dnešní) konzumní společnosti, tak tomu fakt nerozumím.

Jeden z nejsilnějších filmů o umírání a o zákeřné rakovině, jaký jsem kdy viděl. Kromě vzpomínek se skoro nedostaneme z prostředí nemocnice, kde prochází očistcem profesorka literatury Emma Thompson. Film pochopitelně stojí na jejím strhujícím výkonu. Vidíme ji, jak se snaží s nadhledem komentovat své osudy, ale vidíme ji i ve chvílích nejhorší bolesti, kdy ani nemůže mluvit. Zajímavý je i pohled na doktory, pro které je pacientka jen objektem, studijní pomůckou. Nadšení mladého doktora pro rakovinu je směšné – při pohledu na člověka, který to ale nestuduje ale má to v sobě, ovšem mrzne úsměv na rtech.

Můj dojem z tohoto filmu je značně rozpačitý. Ačkoli mám rád i takové filmy, které nenabízí nic než odpočinkovou velkolepou podívanou, která spíše uspokojí oči a uši než mozek, tento film mě neuspokojil, i když velkolepost mu skutečně nechybí. Jenže příběh může být blbý, nelogický, ale musí být alespoň nějaký. Slovo, které nejlépe tento film vystihuje je přeplácanost. V jedné kritice někdo napsal, že kdyby ve finále najednou vyrazil proti hlavnímu hrdinovi Saddám Husajn vůbec by se nedivil – to byl přesně můj pocit. Těch příšer a netvorů, které se různě proměňovali a přesouvali z místa na místo, bylo tolik, že jsem se v tom brzy přestal orientovat. Sledoval jsem pak už jen pěkné trikové obrázky, ale vůbec jsem nechápal, co se děje. A takové scény jako, když se na mapě objeví Transylvánie a vidíme jak hrdina jede na jih!, přičemž se za moment prochází na nábřeží Vltavy (v pozadí Národní divadlo) a v titulcích se objeví nápis Budapešť, to už je jen tak pro zasmání. Mimochodem hudba Alana Silvestriho je výborná a podobně non stop akční a hrdinská jako v druhé Mumii (též Sommers).

Třetí díl převyšuje předchozí díly skoro ve všem. Jednak to autoři měli snazší už proto, že třetí díl knihy patří k tomu nejlepšímu – naopak druhý díl, který zfilmoval Columbus, je asi nejslabší díly i co se knižní verze týká. Tvůrci tedy měli k dispozici daleko zajímavější příběh. Tento příběh je ovšem i daleko lépe převeden na filmové plátno. Režijní styl je daleko svižnější, dětští herci už umějí mnohem lépe hrát (zvláště je to vidět u Radcliffa), lepší je výprava (ne tak studiová jako v předchozích dílech), civilní kostýmy mi přišly jako výborný nápad a i hudba Johna Williamse je nejlepší ze všech tří dílů. Nicméně základem je již zmíněný příběh. Zatímco finále ve dvojce mi přišlo přiblblé, zde je poslední půlhodina vyloženě lahůdková záležitost. To byl také hlavní důvod, proč jsem zůstal sedět po skončení filmu s pocitem, že tak pěkný divácký zážitek už jsem dlouho nezažil. Pravda ovšem je, že jsem si dopřál film s titulky a poloprázdném kině bez vřískajících dětí (to mi třeba dvojku taky dost otrávilo).

Film má dvě hlavní roviny: V realitě a současnosti se odehrává klasický vztahový příběh otce a syna a ve vyprávění se odehrávají příběhy ze života starého pana Blooma. Divácky vděčnější je pochopitelně otcovo vyprávění, protože to je přímo nabušené fantazií a s šedivou realitou toho nemá (?) moc společného. A hledali bychom někoho skutečně povolaného k vyprávění příběhů plných fantazie, pak na Tima Burtona by si člověk po filmech jako Střihoruký Edward vzpomněl mezi prvními.Chvíle, kdy sledujeme Ewana McGregora coby mladého Eda při jeho neuvěřitelných zážitcích patří k tomu nejzajímavějšímu, co film nabízí. Scéna s čarodějnicí a jejím okem („tak takhle teda umřu“) patří k mým nejoblíbenějším. Postupně ale graduje i linie ze současnosti, která vrcholí skutečně nádhernou závěrečnou scénou – dalo by se skoro říct katarzní. K nádhernému zážitku kromě hravé režie Tima Burtona přispívá krásná hudba Dannyho Elfmana a přesné herecké výkony zvláště McGregora a Finneyho.

Vtipnost této komedie spočívá především v totální blbosti hlavních hrdinů. Hlavně Ben Stiller i svým hereckým projevem vytváří naprosto kouzelně debilní postavu. Nejde sice o jeden fór za druhým, ale některé místa jsou vtipná převelice: model školy pro děti, dovádění u benzínové pumpy, modeling mezi horníky, kondomence na hřbitově atd. V životě nejde jen o to být opravdu ale opravdu hezký, někdy je důležitější se od srdce zasmát, v čemž vám tento film jistě dobře poslouží.

Druhý díl je pořád skvělou podívanou, i když jednička mi přišla trochu lepší. Jsou tu výborné akční scény (především nadzemka) jen by jich mohlo být více. Jsou tu výborné vtipné scény (Spiderman ve výtahu). Jsou tu ovšem i spíše průměrné až podprůměrné povídací scény (hlavně Peterova láska-neláska k Jane), které jakoby byly z nějaké telenovely. Padouch Molina se mi líbil víc než Dafoe z jedničky (který ani nebyl moc vidět), Tobey je ve své roli výborný, výkon Kirsten Dunst mi přijde pouze přiměřený.