mat.ilda

Vskutku burleskní pohled na Christinu Aguileru, pro kterou prkna varieté nemohou znamenat svět. Typově neustojí ten křehký balanc mezi striptýzem a uměním, zakletý do kouzla dekadentních časů, přes veškerou snahu nebude do hlediště vysílat erotické výboje, navzdory glitrům nezazáří, hlasem nenaváže ten správný kontakt s kabaretním publikem... Castingový výběr je pro tento žánr zcela zásadní a je víc, než zřejmé, že ten, kdo o něm rozhodoval, nebyl tak docela v obraze, viz prefabrikát jménem Cher, či pidlooké nemehlo Kristen Bell. Slušná choreografie a krása kostýmů tak už nemohou zachránit ohranost popelkovského příběhu a nechytlavé songy (až na jeden jediný) zvrátit žánrovou katastrofu, je mi líto.

20%... za ty hnusný Kidmanino roláky!

Milého z ciziny mi vrať - aneb život můj náhle zkrať... není vždy dobré žádat Boha o zázrak, a to ani když si s vámi povídá. Teď už vím, proč se bojíme být naplno šťastni, je to právě pro takový případ náhlé ztráty, která postihla Bess - i když ona se toho paradoxně nebála. A podívejme, všechno se dá obelstít nebo uplatit, i smrt, záleží, co nabídneme... I když mně ledacos přišlo dost přes čáru, stejně mohu hovořit o nevšedním zážitku s nepříjemně vlezlou ruční kamerou, do atmosféry totálně nezapadajícími, nicméně okouzlujícími hudebními intermezzy a naprosto vynikající Emily Watson.

Ostrý obraz, skvělý zvuk, vynalézavé záběry, hodně zvláštní smysl pro humor a herecké výkony... inu, korejské. A gymnastika v genech, i v těch zmutovaných ;-)

A věří si ti Američani všechno, co si navzájem nakdákají podle vzorů, které jim udávají ve filmech, jo? Pak u nich výraz klišé pochopitelně musel již zaniknout... To vyjadřuje, co si o novince Zacha Braffa myslím, a to, že jednou procitnul v Garden State, rozhodně neznamená, že vzápětí zase neusnul... nejspíš na vavřínech. Na obhajobu svého hodnocení se cítím dlužná dodat, že kromě celkově unylého průběhu a trapárny s vesmírným hrdinou jsem už dlouho neviděla příšernější postavu, než vyfasovala Kate Hudson, za permanentní výraz svatořečené za života bych s ní nepromluvila ani přes ten propíraný penis... a k dotažení naprosté idylky mně scházela informace, jaké mety nakonec dosáhl bratr Noah, mimo pochybné výhry na Comic Conu, vzhledem k jeho možnostem to patrně bylo víc, než dost. Každopádně, I'm so proud of you..

Ráda bych řekla: "Tam strašá! Ojojoj, tam strašá!" Leč nestrašá... tedy pokud netrpíte nějakou nezřízenou fóbií ze žížal, Alice Coopera a houmlesáků, k tomu vám dopomáhej jakože hrůzu a napětí vzbuzující hudba. Mě osobně vyděsila jen obava, aby se to celé nezvrhlo v německé osmdesátkové porno, soudě dle projevů a vizáže Jamesona Parkera, k čemuž sice nedošlo, ale možná by se nakonec nejednalo až o takovou ztrátu času. Typ hororu/ thrilleru - k smíchu!

Strašidelný muzikálový klip na objednávku Ligy proti rakovině? Vedle, byli to srdcaři! Ať to byl kdokoli, nic nezměnil na tom, že v All That Jazz, frenetickém pojednání o umírání, bylo tolik života... Možná Bůh skutečně nemá rád muzikály, přesto zadržel Anděla smrti alespoň do času generálky úchvatných tanečních čísel a my tak mohli dojít k poznání - někdo se prostě nemůže změnit - už bychom ho nemohli tolik milovat... Všichni ale zaplatíme bolestí za zkrácený čas. C'est la vie.

Zatímco Manon je motýl, Manon je včela a Manon je růže, hozená do kostela - Lila je pomsta, Lila je strach, Lila je soudce, Lila je... Cesta do hlubin puberťákovy osamocené duše, kde i něco tak pomíjivého, jako první láska, může nastřelit impuls k umanuté myšlence, která vygraduje až do tragického grandfinále... Protože zrada je děvka, co si vzala otce, další ztráty nebudou akceptovány. Ale střepy z nastaveného zrcadla neměly bolestivě zasáhnout generaci hlavních hrdinů, nýbrž tu předchozí... Napřesdržku přesvědčivá Eliza Rycembel.

Dva tisíce let zpátky a vůbec jsme se nezměnili, jen k té cestě do zatracení máme mnohem víc prostředků... a nemyslím dopravních. Dva tisíce let zpátky a stále je koho oslovit, stále je co chápat, stále je v co doufat. Kdo nevládne alespoň povrchní znalostí NZ, pak rozezná jen role divadelní, scény ze života ho neosloví, možná ani nepozná, že sleduje zdramatizované Evangelium podle Marka, kde kněz je farizej, právník ďábel - pokušitel, divadlo chrám, herci učedníci, darování orgánů ustanovení eucharistie a založení herecké společnosti vznikem církve... Úžasné je, jak sledujete přípravy na sezónní pašijovou hru, posléze i její fragmenty a najednou vám nenápadně začnou doklapávat další souvislosti... Jedinečné podání s výbornými herci, skvělou, atmosférickou hudbou a uhrančivými scénami, z nichž Kristova předpověď zkázy Jeruzaléma, pronášená k cestujícím v metru, je prostě nezapomenutelná... Advent nemohl začít líp.

Trošku bezvýchodná situace, ve Východním Německu, až i slunce emigrovalo... To dovede každý, natočit socialistickou depku v sinalých tónech, zvlášť, když mu jde na ruku architektura, což se tedy nedá tvrdit o námětu a nakonec ani o hercích. Snad nechcete, abych uvěřila, že se z bezcitného ohaře stal (zřejmě nějak přes noc) anděl strážný? Nakonec, kdyby byl býval disent opatrnější, nebo alespoň častěji tapetoval, nemuselo to zajít tak daleko ;-) Na druhou stranu už chápu, proč se zaměstnanci vyšších vnitrostátních sfér v nových podmínkách tak rychle přetavili v úspěšné manažery - pouze zužitkovali svůj profesionální zájem o klienty, jejich rodiny, sousedy, přátele... jen pohled už nemají tolik studený. Kdo vytušil, že nesdílím většinové nadšení, tuší správně - snímek má jen hodnotu výpovědní - jako pomůcka pro hodiny novodobých dějin... jen ten hepáč bych nenápadně přeskočila, protože lidé se zpravidla nemění - alespoň ne takoví lidé.