mat.ilda

Najít smysl života v těsné blízkosti smrti? Proč ne? Nakonec, velkokapacitní překladiště použitých lidských schránek může být právě pro introverta místem jak dělaným k utřídění myšlenek i nápovědou v hledání vysvětlivek ke skrytým významům uplynulých událostí... Tiché osobní drama o zatemnělé mysli, kde nic není zbytečné, snad jen ta těla bez duší, o která je zde tak krásně postaráno.

Pro zajímavost jsem si zjistila, zda ve státě Mississippi stále trvá možnost udělení trestu smrti, kupodivu ano. Pak se tedy divím, že čítá bezmála tři miliony obyvatel - s policejním postupem při vyšetřování vražd, jaký jsem měla možnost včera večer vidět. Inu, ne nadarmo v TV frčí jen Kriminálka Miami, New York a Las Vegas a ne třeba Kriminálka Jackson, že... taky to jsou pěkný konzervy, za ukradení dobytka vám dodnes hrozí expedice na věčnost, muži mají zakázáno být na veřejnosti vzrušení a v Oxfordu je trestné "vytváření zbytečných zvuků". Takže si o zde přetřásaných rasistických upocených jižanských vidlácích již nemyslím, že by přílišnou nadneseností jejich charakterových nedostatků nějak utrpěli na pověsti, stejně jako pomalu chápu smutek faktu, že o lidských kvalitách, bez ohledu na barvu pleti, se jedinci, kterým snad ještě nedošlo, že válka Severu proti Jihu skončila, musí přesvědčovat kus od kusu, krok po kroku... ale jen ti, co nejdou do přízně Normanu Batesovi, a takových tam byla, bohužel, většina. Napětí mezi Virgilem Tibbsem a náčelníkem Gillespiem těžklo úměrně vedru a urážlivým narážkám na inspektorův původ a rozhodně mu neulevila ani konfrontace se "svobodnými otroky", kteří si stále byli vědomi svého podřadného místa ve společnosti. Spíš, než o vraždu samotnou, zde kráčí o kritiku rasové nadřazenosti a lidské omezenosti, kterou jsem si díky sympatickým výkonům Sidneyho Poitiera a Roda Steigera, ve velmi slušném českém znění, celkem vychutnala.

Od potvrzení tvrzení, že Země je kulatá, považuji lety do vesmíru (krom těch, co mi umožňují být on-line a čučet na bednu) za zbytečnou kratochvíli, zatíženou astronomickými výdaji, jejichž smysluplnější využití by lidstvu pomohlo v pevnějším stoji na zemi a tímto bych kosmický prostor přenechala mimozemšťanům, kteří jsou přeci jen lépe technicky i biologicky vybaveni, že... Nicméně, u Gagarinova pokusného výletu ke hvězdám se zcela vzdávám výhrad, ač nebyl úplně prvním, ale vzhledem k tomu, že si Lajka coby nedobrovolný astronaut své vesmírné dobrodružství naprosto neužila, budiž Jurimu přáno... například záživnější formu hrané oslavy jeho odvahy, které je propíraná heroická hudba ještě malá. Hojně zmiňovaného patosu bylo tak poskrovnu, že jsem ho málem přehlídla, víc mi vadil Gagarinův "švitořivý optimismus", jak trefně podotknul flanker.27 a tak nějak učebnicově strnulé, suchopárné podání - bez napětí v přípravách, bez emocí na orbitu - které si toto zasloužené prvenství určitě nezasloužilo. Škoda, no.

Opakovaný vtip přestává být vtipem... tím spíš, pokud jde o špatný vtip. Za ržající obraz, třívteřinovou reklamu a důkazná fota pracovních úspěchů v zabijákově kanceláři dávám 40%. A říkejte mi milosrdná.

Doma mi říkali, ať se vyhýbám špatné společnosti. Poslechla jsem jen proto, že poblíž žádná nebyla... Nekompromisní vzestupnost napětí, horizont jednoho týdne a výborné herecké výkony k tomu. A poznání - když jeden z kdysi nerozlučných dvou nedozraje, vzpomínky ztratí svou cenu - jako bonus.

Zatuchlá nuda s odérem naftalínu v panákovitě neživotném obsazení podle vzoru hrad... Giannini svůj part odehrává vodnatým zrakem, Laura Antonelli dmutím hrudi střídaným výronem umělých slz. Snad kdysi, při pozdně sobotním večeru, po televizním týdnu stráveném u Ženy za pultem, mohl mít Nevinný sílu supernovy, dnes abych hledala protijed, jelikož mě Visconti slušně otrávil. A nebýt mé klinické Smrti v Benátkách, obtěžkala bych snímek cenou Unylost Století Price.

Kde se mi zalíbilo, tam jdu podruhé téměř najisto... a od první návštěvy se toho mnoho nezměnilo - Sin City zůstalo skrz naskrz iluzorním místem s přeiontovaným ovzduším, kde se svítání buď nedožijete, nebo ho zaspíte, je netknuto zdravým životním stylem, pomsta se zde podává za tepla i za studena a medicína je na překvapivě vysoké úrovni. Kultura odívání nadále ční nad kulturou bydlení a pravidla slouží výhradně k porušování... ani přeživší padouši nešli do sebe, štamgast Marv nezměnil lokál, Nancy si nezaložila na celulitidu a navíc - new kid in town! Krom toho, že je to fešák a štístko, nebojí se i přes svou tělesnou konstituci postavit otrapům hned poté, co nonšalantně prohodí: "Běž na stranu Marcie, musím zlámat pár kostí". Stále se tady jezdí příšerně rychle, nicméně obětí dopravních nehod je neporovnatelně méně než "přirozených" úmrtí a taky vás tady nikdo neunavuje existenčním pinožením, jen staré dobré vraždy pro peníze a nadvládu... jsou prostě ve všem napřed - dokonce pochopili i neužitečnost senátu. Ale hlavně - když vypadáte dobře, lidé se k vám rádi vracejí... to platí i pro Sin City, ačkoli návraty často trpí velkým očekáváním, které nezřídka vystřídá těžké rozčarování, přesto místopřísežně prohlašuji, že já na tenhle digitální hybrid zkrátka nezanevřu, i kdyby byl blbý jako putna, protože tohle z okna prostě neuvidím!

Felčarská rapsodie ztrát a nálezů s hepáčem, kterého by se lekla i mexická telenovela. Ohmataná červená knihovna z vesnické půjčovny, kterou netřeba číst - stránky, vonící člověčinou, rozprávějí o vině, trestu, lásce, lidských slabostech i dobrotě a obrací je sám Jerzy Hoffman... A výraz "ach táák" se už prakticky nepoužívá a přitom je tak krásně ironický...

Chladná a upjatá posedlost se zvířecími prvky - jak jsem čekala... Juliette Binoche nemám ráda, ale snažím se být nezaujatá a přitom doufat, že ji "přerazí" Jeremy Irons, případně mu ještě někdo z přítomných helfne, což se ukázalo být marným přáním, vzhledem k obsazení nedochůdčete Gravese. Ale zpět k Juliette, která jen stvrdila dojem, který ve mně filmové Francouzky vzbuzují - mám z nich pocit, že fungují pouze jako múzy, přízraky, výstavní exponáty, případně bytové doplňky než jako skutečné ženy a v této poloze jsou k dispozici snad jen jako konverzant k nóbl večeři či uhrančivá fatálka na odvážnou postelovou scénu... No nic, to jsem trochu odbočila. Shrnu to - víc vzruchu by skutečně neškodilo, Irons - slušná hra ksichtem, hudba - příjemná, jako bych slyšela L'eté indien ve zpomaleném aranžmá, šumné interiéry i exteriéry a status "když musíš, tak musíš"... akorát že ve spojení bez přítomnosti hliníku, který byl následován i ostatními chemickými prvky... do Humpolce, předpokládám.

Mno, nechtěla bych vidět to složení obyvatelstva, kdyby si muži mohli své partnerky vybájit k zhmotnění stejně, jako trouba Calvin - asi něco na způsob zhýralého Stepfordu? Originální nápad se ve vcelku úmorném provedení ne zrovna šťastně vyjádřil ke všemu, co dávno víme, a přesto se podle toho nechováme - totiž že každý vztah zevšední, když o něj přestaneme pečovat... nebo jinak, musí se na něm neustále provádět korektury, avšak natolik citlivě, aby nedošlo k manipulaci, nechat jej přirozeně plynout a přitom naslouchat, jinak se lehce může stát, že ten druhý prostě zmizí... Zajímavě vygradovaná poslední třetina už neměla sílu zachránit předchozí liknavost vztahového mudrování pod záminkou tvůrčí krize, tím míň Paul Dano jako intelektuální blbeček.