Wish I Was Here

Mno, Garden State zbožňuju, takže na Wish I Was Here jsem se velice těšil a dokonce jsem i na Kickstarteru přispěl nějakých 100 dolarů. Ale film byl spíše zklamáním. Herecky a hudebně perfektní, ale příběh mi přišel docela elementární, místy dost lacině slzopudnej a celkově necelistvej. Tentokrát jsem to zkrátka Braffovi nežral. Škoda. (22.09.2014)

Největším kladem téhle komedie je kromě velmi vydařeného soundtracku také její nepodbízivost. Rozhodně se z ní neposadíte nějak extra na zadek, ale po celou dobu trvání působí mile a rozhodně ne lacině. Při jejím sledování jsem tak trošku upustil uzdu své fantazii a nechal jsem se hned v průběhu sledování několikrát unášet, jako hlavní hrdina. Bylo to opravdu moc fajn, škoda jen, že to tak nejde i ve skutečnosti. Stačilo by jen jednou za den… (19.10.2014)

Braff prostě umí natočit filmy o absolutně obyčejnejch a normálních věcech, přičemž to pro mě vždycky je neobyčejnej zážitek. Emoční boom, a nemusí se tam objevovat žádný americký kraviny, žádný nevěry, střílečky . Normální problémy normálních rodin, nedostatek peněz, umírající dědeček, lidi si to neuvědomujou, ale kdo v týhle době zůstává až do konce s člověkem, co je na pokraji smrti, většina rodin před tim utíká, a už vůbec nechce, aby to viděly jejich děti. V tomhle snímku je celá rodina s ním až do poslední sekundy, v našem modernim světě to lidi neunesou,bojej se toho, jenže kvuli tomu nezvládaj jenom trošičku těžší situace, protože celej život řeší sračky, jakože jeho ex dala like na jeho fotku, a ten chodí s touhle, a já včera nedala zkoušku, a on mi řekl že jsem píča. Já teda vidim tuhle myšlenku, a myslim si že Braff jí vidí taky. Stejně jako Garden State, stejně jako Scrubs, i tohle je film, kterej nenuceně přinese ponaučení, a přitom je i vtipnej a příjemnej. Snímek s obrovskym srdcem, a malinkym rozpočtem. Trošku teda pochybuju, že týpek z Aston Martinu by tohle udělal, i kdyby ta holka chcípala na Ebolu a AIDS zároveň. Na druhou stranu, co víc chcete, než když vám Sheldon sežene práci. Herecky nemůžu vytknout vůbec nic, chápu že někdo by mohl říct, že hlavní role jsou prkennej žiďák, a zfetovaná židovka, pro mě je to jeden z nejlepších herců, a Kate byla tady excelentní. Malej Pierce, kterej se mi líbil už v Looperovi má podle mě obrovskej potenciál. Na hudbu taky nemám žádný připomínky, takže za mě jasně plnej počet, něco okolo 90%. Dodatek po druhém shlídnutí : Malá Joey byla taky úchvatná ! (12.10.2014)

Wish I Was Here to trocha preháňa s vierou, ale inak je to príjemný film. V USA sa musia natočiť filmy pre každú vieru a každú farbu pleti, každý rok a tiež musia dostávať tieto filmy Oscarov (to je pozitívny rasizmus). V tomto filme sa to preháňa so židovskou vierou tá je skoro v každej replike. Tam kde táto téma nie je, naopak sú niekedy aj náučné a zaujímavé repliky (napríklad o stene - wall). Zaujímavé repliky celý film zachraňujú a nakoniec je tam aj "pokus" (pre niekoho vyšiel pre iného nie) o vyvolanie emócii u diváka. Wish I Was Here nie je komédiou, ktorá sa snaží za každú cenu diváka rozosmiať (aj keď o to by komédii malo ísť). Ide skôr o film, v ktorom je snaha zobraziť to, že Amerika nie je krajinou splnených snov. Každý má svoje problémy a za každým človekom je nejaký príbeh a splnený či nesplnený sen. Takže film vlastne hovorí, že treba žiť za každú cenu, aj keď sa pomyselný dom s kariet už dávno zrútil a vy musíte vybudovať všetko znova. (31.07.2015)

Tak trochu jsem tušil, o co se zřejmě bude Wish I Was Here opírat a bohužel se toho i dočkal. V první řadě humoru, který byl „krapet“ jednodušší a nebýt Parsonsovy kreace (toho nejlepšího na tomto filmu), moc bych se opravdu nepobavil (spíš naopak). Pak jsem se ovšem dočkal podstatně horších věcí, přišlo na řadu hledání cesty k druhým (a také smyslu života), rodina pospolu, plnění snů a další všechny ty „správné/důležité“ hodnoty, díky nimž se snímek stal plným patosu (ano, došlo i na typicky americké „i’m so proud of you“, u kterého jsem se skoro bál, že se ho nedočkám…), moralizujícím (a toho chlápka z práce mi bylo skoro líto), dojímavým až slzopudným (brečím, brečíš, brečíme) a též otravně pozitivním (nemám vůbec nic proti hodně pohodovým filmům, rád si sem tam nějaký dám, ale zase je určitá hranice, za kterou není radno chodit). A to dokonce tak moc, že už jsem jen čekal na moment, kdy skončí všechny válečné konflikty, globální oteplování, pozůstatky krize a další nemilé věci, jak se vše ve filmu začalo stávat úžasným. Jestliže jsem Procitnutí v Garden State přiklepl „jen“ průměr, nejnovější Braffův počin ode mě dostane pouhé 2*, a to ještě s odřenýma ušima, začínám mít nepříjemné tušení, že pan režisér asi opravdu nebude moje krevní skupina. „Ale co moje sny? Nepodporuje snad Bůh mou cestu ke spokojenosti?“ – „Ne! To je Deklarace nezávislosti. Thomas Jefferson se staral o vaši spokojenost.“ (26.10.2014)