snob

Miluju konspirační teorie. Vymažou ze světa, nebo aspoň z jeho vidění, tu nudnou plochost a vrazí do něj nekonečné dimenze pochybností. Je jedno o čem, nejlépe přeci o všem. V jednu chvíli jsem se přistihl při myšlence, že nevěřím ani tomu, že Hitler byl ten zlý, vždyť dějiny píší vítězové a Hitler dostal dost po mordě. Možná byl stvůra, možná nebyl. Ale ať je to jak chce, ta možnost pochybovat je nádherná. Vytratit se z placení složenek na chvíli do myšlenek o ovládání světa nadnárodními korporacemi, do páté dimenze, do šestého kolene Bushovic famílie spřízněné nejen s anglickou královnou, Obamou a dánskou královskou rodinou, ale i třeba s někým dalším, neviditelným. Do toho přilétnou mimozemšťani vyrobit nějaký ten pěkný kruh do obilí a mně je dobře. Vždyť fantasie zvítězila nad tupým opakováním chyb. Pochybujme a bude nám pochybováno.

.

Kočičí výkal smrdí nejděsivěji. Nad koňským se člověk oklepe slastí, kravské překousne. Ale kočičí ho bez prodlení zahubí. Jak se píše v knize Klub rváčů: můžeš v benzinu rozpouštět podrcený kočičí trus, dokud směs nezhoustne a máš napalm. Stejné je to s tímto filmem. Nadrtit ho do benzínu, udělat z toho cementovou kašičku a hurá do akce. Síla tohoto snímku je v humoru, který téměř chybí. Sexuální třeštění hlavního hrdiny je nedětské (jsme kurde na projekci pohádky, ne?(kocoura pronásleduje coura, jak je v amerických pohádkách zvykem)), citový potenciál se ztratil někde v podchodu, byv pravděpodobně okraden, znásilněn a ve výsledku snad i zavražděn...a tak, bla bla bla a bla bla bla, byla to srajda. Kočičí, takže o to víc páchnoucí.

Protestní odpad udělený předloze filmu, která se rozhodla rozjebat pro svůj sebestředný kalkul sdílení na české scéně. Doufejme, že si na tom vylomí kyčle. Debil jeden megalomanská.

Když se mění pořádky, je třeba se bránit. Vyplývá to z lidské přirozenosti. Bránit se. Mlátit kolem sebe rukama. Řvát na poplach. A to vlastně jen vychází slunce. Mění se běh světa. Probouzí se do nového, neprobádaného, netušeného. Je až s podivem, že veškeré lidstvo nevstává ráno z postelí s hrůzným jekotem, ale úsměvným dobré ráno miláčku. Ta hrůza změn, možností, alternativ, ta dokáže jednoho dokonale vykolejit. Lepší zavřít oči, uměle si noc prodloužit, hrůzu budoucnosti odehnat předstíráním setrvalého stavu. A co teprve, když se začínají měnit celospolečenské pořádky. Na ulicích potkávat občany s vyvalenýma očima nacpané antidepresivy, řev děsu zahryznut na špičce jazyka. Jen mě nechte být v tom, v čem jsem, nechci změnu, bolí, vraždí, můj hraný optimismus dohání k sebevražedným pokusům. Nechte mou malost, neválcujte ji velikostí. Ve Stepfordu zavřeli oči. Všichni. Odehnali od sebe hrozbu budoucnosti, kde bavit se o menstruaci je stejné, jako se bavit o počasí. Stvořili sobě ku potěše skanzen historie, kde muž byl stále výsledkem a žena jen doplňkem. Doplňkem zcela praktickým. Proč nezavírat oči, však proto máme víčka. Jen přikrýt oči a oddat se myšlenkám na odpolední čaj za asistence ocukrované bábovky při dojemném jekotu ptáků.

Jak až moc bolí být normálním? Jedince samotného asi ne příliš. To společnost má s normalitou jedince značné problémy. Každý je normální a pro ostatní proto z normálu vybočující. Jak úsměvná skutečnost, když v tom člověk musí žít. Billboardové výkřiky perspektivního žití zahlceného splátkami, zdravím kypícími jogurty, tak blahodárně působícími na rakovinné buňky, pomalé plížení za módním časopisem, kde vše je tak krásné, zářivé, opravdově jsoucí a trnožně zhoubné. To je normální. Nalíčit, odplivnout a i muži mají své dny. Vidět své opravdové já, svou osobu bez převleků, bez bezzubého uculování. Není děsivější představy. Lepší lehnout si do proudu lidského spěchu a nechat si tělo valchovat projíždějící touhou po menších úrocích, po bezbolestné liposukci, po pitomém srovnání cen s konkurencí. Neřvat do ovzduší Já, ale My. Radši tiše polehávat. Radši nebýt, jen bytí předstírat. Je to levnější, je to snadnější, je to bezkonkurenčně nejlepší řešení.

Herecké výkony byly ucházející, ale neprožité. Úsměvy byly naučené, neveselé, když někdo umíral, bylo z výrazu občas cítit, že herec už myslí na kafíčko, které si dá s tou fešně vyhlížející maskérkou. Dobrá třetina soubojů zmužilých válečníků vyzněla jako špatně naaranžované výskoky při vesnické tancovačce. A to poté, co dohrála muzika a nahluchle se křepčí dál. Choreografie soubojnických tanečků byla poplatná jen faktu, že krev je tu od toho, aby tekla proudem.Na druhou stranu zbytek se může vytahovat precizností, kdy nepřátelé padají lépe než výchovné facky na nevychované potomky. Muskulatura hrdinů i jejich protipólů se leskne dle schválených norem a normy si mohou mnout ruce, že vypotily na svět další efektivní, ale vcelku podprůměrné dílo, které zaplní kinosály, ale nepřeplní je.

Carrey stárne. Jeho gumové výrazy začínají postrádat na elastičnosti a občas ve mně propukla nesobecká touha natáhnout ruku a zachytit ty padající vaky přebytečné obličejové krize. Carrey stárne. Senilní. Jeho nový film je smutnou ukázkou vykradení sebe sama. Před dvaceti lety se vynořil z ohanbí americké prérie nedostatečně zakřiknutý komik fenomenálních rozměrů. Dokázal z vlastní držky udělat buldozer a dopitvořit se až aplausu. Dokázal z obličeje udělat jeviště, kde rozehrál na jedné polovině tragickou roli pokašlávajícího funebráka a na druhé roztouženou šestnáctiletou barbie a to v jediném okamžiku. Byl nový, neokoukaný. Jeho odpuzující schopnost přeskládat obličej i do vykládky hovězího týden po záruční době byla fascinující. Ale guma se vytahala. Už nepruží, ale visí jak to osmdesátileté mužské ohanbí.

Zcela zaujatě dávám počinu Krvavého šakala odpad. Splněné sny hrobníků národa si víc nezaslouží. Pokud by nebyl autorem šakal, stejně by to filmu příliš nepomohlo, ode mě by chytl hvězdu maximálně jednu.

Děsivý příběh plný nepochopení faktu, jak tohle všechno ta milá autíčka udělala bez protistojného palce. Kolečky a stěrači? Jak se navzájem vyrobila? Proč spolu flirtují, když očividně nesouloží? Proč jsou tak hluboce lidská, když je to jen plech s nesmírnou touhou být trapný? Já tomu ani zbla nerozumím. Proč mě posedl po zhlédnutí takový chlad i když byl příběh zavalen nefalšovaným americkým přátelstvím? Jsem rychlost. Nic než rychlost. Konspirace ve filmu byla pěkná, za ni tu hvězdu.