mistrKadó

Ač tento film značně ovlivnil podobu blaxploitation filmů, je spíš chaoticky-artově-experimentálně-nezajímavý. První třetina je z poloviny za každou cenu pobuřující a z druhé nastiňuje, i když dost nesrozumitelně, zápletku. Druhá třetina není také nějak monumentální. Poslední část je ale naprosto dokonalá. Má rytmus, styl a zvedá úroveň celého filmu. Jenom závěrečné „Watch Out“ to trochu kazí. Ještě musím zmínit skvělou hudbu, která je bohužel místy několikrát lepší než obrazová část.

Nadupaná groteska plná originálních fórků a nejrůznějšího blbnutí s klavíry. Rozhodně patří mezi nejlepší díla, na kterých se Chaplin u společnosti Keystone podílel.

Ostatní grotesky společnosti Keystone převyšuje Knockout svým propracovaným dějem a bohatou výpravou. Honička po střechách, potrhlí policisté, Charlie pobíhající po ringu… Hodně povedená záležitost.

Charlie, zatím bez svého tuláckého ohozu, jednoznačně předvádí kdo je tady hvězda. Spousta odlišných scén a dynamický děj kvality prvního Charlinova snímku jenom podtrhuje.

Tento film je tu silně přeceněný. Přesto jsem ho počtem hvězdiček nestrhal. Patrně pro to, že jsem už šel do kina s tím, že uvidím dynamickou našlapanou akci s Ritchieho podpisem (i když pod neúprosnými krovkami Hollywoodu), že uvidím charismatického Downeyho, kterého bude doplňovat Jude Law a k tomu všemu bude vyhrávat velmi vydařený soundtrack. Neočekával jsem ani v nejmenším, že snímek bude mít něco společného s knihami, nedej bože s filmy o Holmesovi (přesto, že z těchto zdrojů vychází třeba Holmesova záliba v kokainu). Jelikož film moje očekávání splnil, neodcházel jsem rozhodně zklamán. Byl bych obětoval i více hvězdiček, ty ale zastrašilo nechutně rušivé ohlašování dalších dílů (doktor Moriarty, havran?) a přepálené „chlubící pasáže“ (rozestavěný Tower Bridge). I tak bych byl pravděpodobně štědřejší, ale zlotřilý plán ďábelského lorda Blackwooda – ovládnout svět, ale hlavně, hlavně Ameriku, byl největším zklamáním. Asi budu o mnoho kritičtější u dalšího pokračování, ale zatím je to ode mne pro Sherlocka palec nahoru.

Udělat remake filmu takové úrovně, jakým byl americký snímek Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957, byla výzva, které se však režisér Nikita Michalkov znamenitě chytil. Příběh zasazením do ruských kulis získává nové rozměry. Remake se snaží oživit původní, až divadelní verzi, což v praxi znamená prostřihy jednání poroty se statickými záběry z válkou zdecimovaného Čečenska a z cely, kde na verdikt čeká obžalovaný. Nosnými se ukázalo rozšíření o nové postavy i vtipné zasazení sezení poroty do školní tělocvičny. Přišlo mi, že postavy příliš často používaly vyprávění svého životního příběhu coby důvod a motivaci ke změně názoru na vinu obžalovaného, ale budiž. Michalkov, který sám sebe obsadil do role jednoho z porotců, na sebe v závěru strhne pozornost a diváka přesvědčí, že největším hrdinou filmu je jedině on, ale to je jeho právo a filmu jako celku to neubližuje. Co ale způsobilo, že 12 razgnevannych mužščin dostalo ode mě o jednu hvězdu méně než původní verze, byla finální poetická scéna s ptáčkem a svatý obrázek, který vysílal pozitivní vibrace. Tak jako tak se jedná o skvělý remake.

Podle žebříčku csfd 120. nejlepší film, co kdy byl natočen. Už námět je úžasný – ženský box. Jaká to krása, koukat se na dva „sportovce“, co do sebe navzájem buší, tím lépe, že jsou ženského pohlaví! Hlavní je ale Maggie (Hilary Swank), která tvrdě bojuje za svůj americký sen. V pozadí si zametá Freeman a tiše si mumlá svoje moudra, přesně tak, jak už to posledních 15 let dělá pořád. A pak je tu pochopitelně sám věčně drsný mistr Eastwood. Zápletka je vypočítaná, aby nebyla příliš jednoznačná a přitom mohl Američan odejít z kina pln emocí. Tak tohle mě na „Milion Dollar Baby“ vážně nebavilo.

Předposlední Jarmuschův snímek mě z jeho tvorby asi oslovil nejméně. Po blouznění westernovém, gangsterském a taxikářském se režisér pokouší o návrat ke svým prvním filmům. V raných snímcích jako Podivnější než ráj Jim Jarmusch obsazoval neznámé herce, vypadající příliš zvláštně nebo naopak příliš všedně, než aby se s nimi divák snadno ztotožnil. Postavy se pohybovaly v prázdných scénách, prostředích, připomínající spíše kulisy. Ve Zlomených květinách se naopak setkáme s hollywoodskými herci, od kterých podvědomě očekáváme nějaký dějový posun, nějakou akci. A ono se nic neděje. Vtipný a „nadupaný“ začátek je příslibem, že film bude pokračovat ve stejném rytmu. V momentě, kdy se Don (Bill Murray) vydává na svou cestu, se bohužel vtip i obsah vytrácí. Nechci film úplně shodit, pořád se jedná o povedenou „Jarmuschovku“, ale pro mě osobně je tou nejslabší, co jsem viděl. Doufám, že Hranice ovládání budou zas návratem kvality.

Film o klukovi, který byl v televizní soutěži, aby získal svou vysněnou dívku a vyhrál, pojednává o klukovi, který byl v televizní soutěži, získal svou vysněnou dívku a vyhrál. Taky v tom cítíte ty zasloužené Oscary za scénář a nejlepší film?