nmafan

"Hi, I´m Opal from the BBC." Největší cynik americké kinematografie ve vrcholné formě. Klasika.

Bobby Deerfield je v Pollackově filmografii zvláštním úkazem. Jeden z jeho nejméně ceněných filmů, jenž, pakliže se vůbec připomíná, pak pouze v souvislosti s hereckou účastí Al Pacina. Sám Pollack ho označil za svůj "nejvíce evropský" film a tím jakoby naznačoval, kde hledat příčiny jeho neúspěchu. Bobby Deerfield skutečně není typická holywoodská love story. Nabízí jen minimalistický, pomaloučku plynoucí děj - neděj, ve kterém jakoby pořád "něco chybělo". V titulcích se hlásí k Remarqueově předloze (přestože s ní má nakonec pramálo společného a zbytečně si tak nabíhá na odmítnutí ze strany jejích obdivovatelů, kteří budou nutně "srovnávat"), scénárista Alvin Sargent však na Remarquea kašle a základní motivy knihy využívá k vlastnímu vykreslení odosobňujícího se spotřebního světa, v němž vzrušení a riziko slouží jen k zahnání nudy a úniku od sebe samého (hrozba smrti není pro Bobbyho výzvou ani součástí vyššího údělu, ve skutečnosti se jí bojí mnohem více než Lillian). Smrt je děsivá, protože usvědčuje život z bezcennosti a zbytečnosti, a všechnu tu tíhu, kterou neumí pojmenovat, má Pacino v očích při každém setkání s Ní. Krásný film, který není ani pro holywoodské publikum, ani pro evropské intelektuály (pořád je to jen Pollack se svými zjednodušujícími žánrovými návyky a ne profesionální hloubavý esejista Antonioniho kalibru), ale pro mě patří dlouhá léta k srdečním záležitostem.

Příjemné překvapení. Zaujme především vysoce originální způsob vyprávění využívající neustálé retrospektivy a opakování některých scén ve zcela jiném kontextu. Na konci filmu pak zjistíte, že je všechno vlastně úplně jinak než jste mysleli. Rozhodně důstojné rozloučení Jamese Coburna s filmovým plátnem.

Geniální satira, škoda, že Kubrick podobných filmů nenatočil víc. Film, který i v dnešní době zůstává živý a aktuální - ne protože je tak vtipný, ale protože je tak vážný.

Škoda, že záběry přírody jdou Redfordovy lépe, než emociálně vypjaté scény, v nichž je na můj vkus až příliš sentimentu. Vůbec by se dalo říct, že scény se zvířaty jsou v tomto filmu přesvědčivější než scény s lidmi.

Stanley White. Zatvrzelý, trochu zahořklý, nedělá kompromisy, nedá se koupit a jde tvrdě do boje za svoji věc i za cenu toho, že ohrozí svůj život a někdy i životy těch, kdo ho mají rádi, přestože mu nezřídka - a ne zcela neprávem - připomínají, že je ve svém úsilí často bezohledný a sobecký. Jedna z nejkrásnějších dvojznačných postav, jaké v kinematografii znám a Ciminovo zapomenuté mistrovské dílo. A pokud vám Stanley aspoň trochu nepřiroste k srdci, tak jste touhle zbabělou civilizací zdegenerovaní ještě více, než jste si mysleli...

Na Planetě opic je krásné, že pohltí desetiletého kluka hledajícího na plátně dobrodružství, užije si ji nihilistický teenager, jenž k smrti nenávidí moderní civilizaci, a plně uspokojí i třicátníka schopného ocenit něco, co mu při dřívějších projekcích připadalo zcela samozřejmé - jako je třeba kamera veterána Leona Shamroye či Goldsmithův životní soundtrack. Jsem si zcela jist, že tenhle film se mi nepřestane líbit už nikdy. Filmová radost pro každý věk a pro každé životní období.