nmafan

Film, na němž mi více než cokoliv jiného vadilo, jak je neupřímný, prvoplánový. Všechna ta okatá bezútěšnost (zdůrazňovaná volbou exteriérů a počasí) nakonec působí spíš směšně a srdce diváka, tak zůstavá nedotčeno; alespoň já jsem to tak měl. A btw. - nevěřím, že Seidl v ponižování svých postav (a potažmo i herců) nenachází aspoň trochu potěšení...

Megalomanie v obrazech i ve slovech. A to mám některé hollywoodské historické eposy docela rád - především Mankiewiczovu Kleopatru; ta je ovšem při vší své opulentnosti kultivovaná a napsaná jazykem takřka shakespearovským. Ten Commandments oproti ní působí jako slavnostní zahájení olympiády vygradované koncertem skupiny Queen.

Intregalde aneb sluníčkový člověk v tísni. O těch, kteří pomáhají druhým a o těch, kteří se pomáháním druhým jen živí.

Pohled na starověkou aristokracii očima aristokratů. Aneb velkofilm z doby, kdy v Hollywoodu psali scénáře lidé, kteří milovali Shakespearea, a ne zdegenerované televizní děti.

"Stay Hungry" je o poznání odlehčenějším a rozvernějším filmem než "Five Easy Pieces" a "King of Marvin Gardens", přesto ale Rafelsonovu osobitou hloubavou poetiku zmatku, zmaru a trapnosti rozeznáte po pár minutách. Aneb další ztracené duše bloudící mezi vlky sedmdesátkové Ameriky. Pokud máte výše zmíněné filmy rádi, nebojte se ani tohohle; hodnocení na databázích je pochopitelně zkresleno skutečností, že film vyhledávají především příznivci Arnolda...

Herzog má úžasnou schopnost být shovívavý a empatický stejně jako odměřený, ironický a jízlivý, pokorný, obdivující i cynický, a to vše na ploše jediné otázky položené některému z exotů, co si tenhle kout světa zvolili pro svůj únik od civilizace. Pro mě jeden z jeho nejlepších filmů a rád přiznám, že mi dělá škodolibou radost, když místní soudružky a soudruzi z Greenpeace nedokážou rozdýchat, že Herzog "neví, co chce říct"...

Ferreri & Azcona a Age & Scarpelli. Nečekané spojení dvou stylově rozdílných scénáristických dvojic. Jedinečný Sordi, obklopený v jedné ze svých životních rolí skoro samými neherci. Mentalita "civilizovaného" severu Itálie vs. mentalita Sicílie jako úplně jiného světa. Tenhle film je dokonalou esencí kontrastů. Lattuada trpělivě vykresluje trochu strastiplné, ale vesměs milé a humorné epizodky z jedné rodinné dovolené a přitom vás pozvolna vtahuje do světa kafkovské absurdity, v němž se neodpovídá na otázky, a v němž je anonymní násilí jedinou volbou, jak chránit svoji rodinu (a slovo rodina má na Sicílii mnohoznačný význam). Nakonec vám zůstane jen ten knedlík v krku a pocit, že sounáležitost s druhými znamená, že váš život je cenný a nezbytný asi jako každá součástka ve Fiatu.

Trýzeň a zmatek z neschopnosti ji někam nasměrovat. Snaha zachovat si zdravý rozum a výčitky, že vlastně netrpím dostatečně. Cesta do iracionality a zpět.

"Velmi mě překvapuje, že ve Wisconsinu mají Aristotela na seznamu přednášek." Ano, Angličané jsou možná civilizovanější než Američané, ale to neznamená méně zkažení, spíš naopak. Podle mě nejlepší kus z Loseyeho pinterovské trilogie. Lesk a bída akademického světa. A akademického myšlení.

Besson opravdu není režisérem, jenž by se měl pouštět do vážných společensko-politických témat. Kdyby hrála Su Ťij Aňa Geislerová a režíroval to Hřebejk, byl by z toho sice o poznání komičtější film, ale z hlediska hloubky a výpovědní hodnoty by to vyšlo na stejno.