nmafan

Proč se festivalová ikona, milovník neorealismu a režisér proslulý pokornými filmy z prostého čínského venkova pouští do podobně megalomanského projektu? Jestli chtěl Zhang Yimou získat obdiv širokého publika, pak mu jeho úspěch přeju. Pro mě je bohužel Hrdina jednoznačně nejméně zajímavým filmem, který jsem od něj dosud viděl.

Clint Eastwood už se nezmění. Ačkoli jeho postava na plátně neustále někoho viní ze zbabělosti, sám Eastwood - režisér oplývá všemi možnými přednostmi, jen ne odvahou. Netvrdím, že hra na jistotu musí být vždycky chybou, nicméně mi Eastwoodův krotký režijní styl, s absencí jakékoliv "nadstavby", stále brání vnímat ho jako skutečně velkého režiséra. Naštěstí je Gran Torino obratně napsáno a kouká se na něj příjemně. Vlastně bych tomu filmu skoro neměl co vytknout - jen tu přehnanou euforii, která se kolem něj rozpoutala.

Otar Iosseliani. Když jdete na jeho film, můžete si být skoro jisti, že se v něm bude hodně pít, hodně kouřit (sám Iosseliani takřka není v záběru bez cigarety), užívat si radostí všednodenního života, zato nějaký děj v tradičním slova smyslu se konat nebude (nedejbože abyste snad čekali dramatické zvraty). Není to pro každého, já to můžu...

Pokud filmu, který je, jak na imdb, tak na čsfd, tvrdě kritizován, uděluji čtyři hvězdičky, asi by se slušelo, abych se k němu i vyjádřil. Takže: ani já jsem nečekal žádné zázraky, na film jsem se díval jen kvůli režisérce Christine Jeffs, jejíž debut Déšť mě zaujal. O to větší je mé překvapení, protože Sylvia se mi líbila ještě o hodně víc. Připouštím, že scénář má (především v úvodu) parametry průměrného televizního filmu, navíc mi byla dost nesympatická postava "akademického" básníka Hughese; ale to je tak všechno, co můžu tomuto filmu vytknout. Protože to, co z tohoto chabého potenciálu Christine Jeffs nakonec vydolovala, je naprosto neuvěřitelné. Ten film je jako báseň. Je podle mě chybou hledat odpovědi na všechny otázky, snažit se racionálně uchopit chování hlavních hrdinů, vnímat Sylvii jako faktografickou biografii. Zkuste ten film vnímat i jinak, než rozumem - o ten básníkům nejde; jde o pocity, o emoce, a ty film, alespoň ve mně, vyvolal. Troufám si tvrdit, že kdyby měla Sylvia Plath o sobě natočit film, chtěla by ho udělat takhle.... PS: Už dlouho jsem neviděl film s tak nádhernou kamerou.

Je mi rozhodně sympatické, že v době, kdy se Coppolovi souputníci Spielberg či Lucas vrhli do "výroby" studiových hitů, pustil se Coppola do tvorby malého, takřka "nezávislého" filmu. Smůla je, že na artové filmy už v osmdesátých letech diváci nechodili, a tak se stal Rumble fish celkem jednoznačným propadákem. Jedná se však o film, který rozhodně stojí za pozornost, a to nejen v předešlých komentářích zmiňovanou formální stránkou, ale i nepopsatelnou atmosférou - scéna s Dillonovým "duchem" létajícím nad městem je úžasná.

Pacific Heights se samozřejmě nedá srovnávat se Schlesingerovými vrcholnými díly z 60tých a 70tých let, nicméně žádná hrůza to podle mě není. Je to docela roztomilý thriller s několika vtipnými hitchcockovskými odkazy (mimo jiné režisérské cameo ve výtahu nebo minirolička pro Tippi Hedren - škoda jen, že nakonec neměla žádnou repliku).

Typická fordovská vyprávěnka o tom, kterak ultrakladní, křesťansky smýšlející američané spravedlivě zvítězí nad krvelačnými pohanskými indiány. "Je to krásná vlajka, že ?"

Leave Her to Heaven je podle mě zcela neprávem paušalizováno jen do role předchůdce Sirkových melodramat. Tohle ovšem není klasické melodrama (a už vůbec ne noir), tohle je magický film vymykající se všem obvyklým (nejen) holywoodským škatulkám. Gene Tierney se slunečními brýlemi na loďce - to je scéna, která by si zasloužila být slavnější než Marylin Monroe se sukní nad větrákem.

Vizuálně podmanivý snímek, bohužel mě však obsahově nechal poměrně chladným. Nevím, do jaké míry to bylo pro Sokurova osobní téma, ale myslím, že film může nejlépe oslovit diváka, u nějž rezonuje s jeho vlastními zkušenostmi. A to já nejsem, takže mně zůstaly jen ty pěkné obrázky...

Teprve po shlédnutí Věčného svitu neposkvrněné mysli mohu plně docenit Gondryho následující Nauku o snech. Ta je sice podobně prázdnou, klipovitou pseudomodernistickou hříčkou, ve srovnání s Věčným svitem však přece jen nepůsobí tak samoúčelně a místy je i zábavná....