nmafan

Úsměvný, roztomilý a ryze šedesátkový úlet. Pokud nemáte rádi tuhle éru a k tomu slabost pro westerny, tak na to raději ani nekoukejte, pro "běžného" diváka je to asi nepoužitelné... :)

Film sice špatný, svou scénáristickou hloupostí se nijak nevymykající jiným v té době natáčeným válečným agitkám, přesto ale zajímavý jako unikátní artefakt doby. Nevím, jestli existuje ještě jiný film, ve kterém Holywood - v době amerického spojenectví se Stalinem - takhle vehementně glorifikuje heroismus sovětských partizánů. O rok dříve ani o rok později by asi něco podobného nemohlo vzniknout. Doporučuji sběratelům filmových kuriozit, kteří ocení možnost vidět Gregoryho Pecka, kterak ve své první filmové roli pojídá boršč, zabíjí nacisty a líbá soudružku z moskevského baletu.

Překvapuje mě, že tolik diváků vnímá Rosettu jako depresivní film (nebo vlastně nepřekvapuje?). Viděl jsem od Dardennů většinu jejich (hraných) filmů a nikdy ve mě - navzdory složitým osudům jejich hrdinů - nazanechaly sklíčenost, spíš naopak. Dardennové svoje postavy milují, mají pro ně pochopení i ve chvílích, kdy se chovají amorálně a zbaběle, odpouštějí jim, aniž by relativizovali jejich viny, nahlížejí s respektem na jejich utrpení, aniž by je zahrnovali soucitem, vedou je k sebereflexi a pokání. Dardennovské utrpení neprobouzí depresi ani beznaděj, neskličuje, ale zušlechťuje. Dardennové diváka - na rozdíl od řady jiných evropských "artových" režisérů - netrápí, ale směřují ho ke kráse a polepšení. Rosetta je ve všech těchto ohledech jedním z vrcholů jejich tvorby.

Reisze mám celkem rád, ale tady bohužel točí podle scénáře, který nemá ambice být něčím víc než banální životopisnou love story určenou zejména příznivcům samotné Patsy Cline (aniž by se aspoň na chvíli zamyslel nad tím, zda je opravdu správné živit v divákovi sympatie ke zpěvačce, kterou ke zpívání motivuje touha být v televizi, vydělat prachy a "mít dům se žlutými růžemi"). Film tak lze chápat i jako poněkud naivní antitezi k Altmanovu Nashvillu, který mnohem pravdivěji osvětluje zoufalou povrchnost všech těch romantických brnkalů a celého country byznysu. Jessica je sice ve své roli celkem zajímavá, ale i tak mi její Patsy byla od začátku protivná a na konci se u mě místo slz dostavil spíše náznak cynického uspokojení...

Susannino rané tvůrčí období. Její obvyklé postavy, obvyklá témata, obvyklé morální otázky. Jenže je to tak přihlouple limonádovitě zpracováno, že se člověk nemůže ubránit myšlence na to, jak banální režisérkou by asi byla, kdyby později neobjevila svůj scénáristický poklad v A. T. Jensenovi. Tohle je výplach.

Není nad to, když si podřežete pod kariérou větev experimentem, za který získáte Zlatého medvěda v Berlíně, ale skoro nikdo vám na něj nepřijde. Vyzvání k tanci je asi nejodvážnější muzikál, jaký byl kdy v Hollywoodu natočen. Bez jediného - ať už zpívaného či mluveného - slova; vše vyjadřuje jen prostřednictvím hudby a tance. Gene Kelly snad ani nemohl očekávat, že bude z takového filmu divácký hit; ale čím by byla kinematografie bez snílků, kteří se nebojí riskovat?

Paris Blues je možná trochu klišovitou reklamou na "svobodné ovzduší" Paříže, tak jak si ho američtí liberálové rádi představovali a dávali do kontrastu ke stále ještě přetrvávajícím sociálním nerovnostem soudobé Ameriky (spoluautorem scénáře byl jeden z holywoodských "blacklistees" Walter Bernstein), ale naštěstí svým politickým podtextem nepřesahuje hranice snesitelnosti a neubírá prostor tomu podstatnému, o čem film (snad) měl být - totiž hudbě. Jako sonda do jazzové subkultury totiž funguje skvěle a svým půvabem nakazí i diváky, kteří - tak jako já - v žádném jazzovém klubu v životě nebyli...

Zajímavě podvratná a demytizující variace na hoodovskou legendu, jaká asi mohla v Hollywoodu vzniknout opravdu jenom v sedmdesátých letech. Lester u mě poprvé zabodoval a za zmínku určitě stojí i další skvělá práce Johna Barryho.

Skvělý film. Není vůbec nutné dívat se na něj jako na kriminálku o mafii a vnímat jej v kontextu dobových italských reálií. Bude fungovat i když si jeho téma zobecníte na boj jednotlivce proti systému. Damiani vás bravurními filmařskými prostředky přesvědčí o marnosti jakéhokoliv podobného boje a o tom, že všechny vaše ideály jsou směšným plýtváním času. Emocionálně drtivé (i díky Ortolanimu).

Marloweův záporák výborný, Susan Hayward standardně velmi dobrá a Jacku Elamovi prostě stačí, když se tváří jako Jack Elam. Scénáristicky a režijně taky dobrá práce, takže potud OK. Jenže pak je tu Tyrone... Nikdy jsem nepochopil, proč se z toho člověka stala až taková hvězda; průměrný talent, podprůměrné charisma. A když nefunguje hlavní herec, táhne to dolů celý film.