Ony

V létě se mi špatně dýchá a po víně je mi blbě. Ovšem to je můj problém a jsem ochotná si to u filmu odmyslet. Jenže! Prožila jsem něco daleko horšího. Z té zoufalé topornosti, nudy a přearanžovanosti mi praskaly nervy a kameněly vnitřnosti. Oceňuji snahu o vkusný žánrový film, to ano. Jenže ta snaha je příliš viditelná a její výsledky nepatrné.

Leccos jsem v sobě dusila, octla jsem se nevyspalá a hladová ve veřejné videotéce a chtěla jsem si ukrátit čas nějakým starším Paskaljevićem. Tak jsem požádala o Pana Hrstku, pak jsem všechny okolo zprudila svým "nejde mi zvuk", "teď mi nejde obraz", "teď mi běží jinej film". Pak jsem se konečně usadila k Hrstkovi, nečekala jsem žádný epos, ale že trval cca 4 minuty, mě přecejen zaskočilo, ale po všech těch předchozích peripetiích mi bylo blbý se zas zvednout a jít pryč nebo dokonce žádat o další film. Tak jsem chvíli seděla a uvažovala. A hle! On je na té kazetě ještě jeden studentský Paskaljević! A tak jsem viděla Několik slov o lásce, velmi vtipný rozhovor s velmi vtipným chovatelem plazů. Když vysvětloval, že lidi nemají rádi hady, protože je vídají jen pomlácené kolem silnic, veškeré mé nahromaděné emoce letěly ven. "Ono koťátko by se vám taky nelíbilo, kdybyste mu rozbila hlavičku a utrhla nožičku." Bylo to úžasné. Jsem ráda, že Goran už tehdy myslel na svoji zásadu "každým svým filmem musím udělat Ony radost". Děkuji, dlouho jsem se tak nesmála, dlouho mi nebylo tak volno.

Hned na úvod si odbudu chválu mistrovské formální stránky. Obraz i zvuk jsou zkrátka frajeřina, ojedinělý požitkek. Jinak je tento snímek vrcholnou ukázkou toho, co mám ve filmech snad ze všeho nejraději, tedy dokonalého herce v roli, kterou si netroufám popsat. Přívlastek "kaneovská" se mi docela líbí, ale raději to zatím nechme... Dál mě fascinuje, jak mě There will be blood intenzivně zaměstnávalo, dokonce bych z pohodlnosti uvítala, kdyby bylo ještě delší, ještě epičtější. Zkrátka to zdaleka není přímočará pohádka o tom, že ropa kazí charakter. Během filmu jsem měla silné pochybnosti, především mi nedocházelo, proč tolik prostoru dostává ta trhlá církev třetího zjevení. Ale posledních pár minut mi dalo za vyučenou. Konec je skutečně skvostný a připadám si hrozně malicherně, když si ještě vzpomínám na nějaké vady, jako zbytečný flashback, ne úplně uspokojivé skoky v čase, které narušují plynulost vyprávění, apod. Ještě pár maličkostí by se dalo vytknout, ale ty vážně vem čert, protože jsem na ně byla upozorněna až po filmu.

Nebyl to pro mě takový nášleh jako Meshes of the Afternoon, ale pořád je to úžasně funkční, a to i bez hudby. Čím to sakra je? Podobné hrátky s prostorem nejsou nic nového, samotný vizuál by se mnou tolik neudělal, o příběh evidentně nejde. Provokuje mě to, děsí mě to. A to se mi líbí.

K westernu to má docela daleko. Atmosféra se pohybuje spíš někde mezi anglickou detektivkou a procházkou v KRNAPu. Když jsem shledala, že má oblíbená scéna z Fullerova I shot Jesse James (Jesseho koupel) je tu jen lehce naznačena, těšila jsem se, kdyže tedy tentokrát nastane ta velká chvíle. Ale bylo to čekání dlouhé a marné. Předání koltu proběhne tak, že by si ho člověk pomalu nevšiml. Sama vražda je na tom jen nepatrně lépe. Spíš než o silných momentech a žánrových kreacích je tento film o umění dlouhých záběrů a výborné hudbě (a Nick Cave je ve své miniaturní roli snad z celého filmu nejstylovější). (hodnocení zatím spíš 3 a půl)

Předem se musím přiznat, že jsem ignorant, který slyšel např. jméno Vojislav Šešelj poprvé právě tady. Oceňuji tedy hlavně to, že jsem se poměrně snadno zorientovala, ač k polopatičnosti má tento dokument velmi daleko. Z 2000 hodin materiálu dostáváme, zdá se, jen to nejabsurdnější. Třeba ten moment, kdy se Slobo ohání fotkou zkrvavených těl a říká, že je to zinscenované, protože tam nevidí krev, je opravdu... srandovní.

Až příliš nenáročná (od)dechová zábava s protirasistickým přesahem a "shakespearovskou" zápletkou. Hlavně šlo o to ukázat nějaké ty trumpety a festival v Guče. OK. Nemám z toho ani špatný pocit, je to mile debilní. Romeo je velmi ambiciózní a talentovaný svirač (vždyť ho taky hraje Marko Marković) a nosí tepláky s lampasem.

Když se jedenáctiletý Slavko Štimac v kožíšku a beraničce rozběhne po lese a zavolá "chuuunt!", odtávám po kilech.

Není to špatné a ten chlap byl nepochybně frajer, ale já jsem přecejen prosťáček, kterého takový snobský film vůbec nedojme. Spíš jsem se chvílemi docela nudila. A tak mě napadá, že bych Vám měla doporučit k četbě Housenku, jednu z raných próz Fráni Šrámka.

Kusturica jede na svůj setrvačník pořád slušným tempem. Je milé, že se stále ještě dočkáme i originálních drobnůstek a především vražedně rozjeté muziky (původní od Emirova syna Stribora + nějakých těch vykopávek). Slova "Srce je moje violina" se mnou budou cukat ještě dlouho a dojem je rozhodně pozitivní, ale nějak tomu tentokrát chybí duše a tmel.