Ony

Z tohoto filmu jsem trochu na rozpacích. Dobře rozjetý příběh jaksi nedojede. Ale neříkám, že je to chyba. Jen mě to napoprvé patřičně zaskočilo a možná jako momentálně akčně naladěného diváka trochu naštvalo. Dále mě vyvedlo z míry množství náhod. Bohatě by mi stačila ta úvodní s výbušninou v koši. Bez těch dalších (např. příběh s taškou na záchodě), které stejně nemají v rámci příběhu význam, bych se klidně obešla. Nebo by mohly být lépe vymyšlené, pokud to měl být film o náhodách. Film Nebe se nese v příjemně volném tempu a pěkných exteriérech a má zajímavé hrdiny, dobře propracované scénáristicky i herecky. Nuda to rozhodně není. Je to spíš nadprůměrný film, ale nadšená zrovna nejsem.

Z filmu čiší bezradnost, jíž člověk před Dolečkovou démonickou osobností pochopitelně propadá. Režisérka zašla do několika slepých uliček (k nimž počítám i cestu do Srebrenice), ale pozorovat její pokusy a vývoj vztahu s protagonistou a k tomu poslouchat Dolečkovy bizarní výklady je fascinující i zábavné.

To je těžké. Silný závěr dělá najednou ze vztahu hlavních hrdinů něco, co jsem po většinu pozvolného plynutí filmu jen tušila a usilovně se snažila pocítit. Záběry sice hezké, ale dialogy (nic moc přirozeného, řekla bych) a důvěrnosti mě nechávaly naprosto chladnou. Zkrátka, splynutí duší "Kdybych umřela, taky bys umřel?" mě dokáže rozsekat, ale příště bych prosila sekat intenzivněji.

No, na tomto filmu se asi nikdo nepředřel. Jestli ano, nepoznala jsem to. Průměrný příběh kariéristy a jeho milující manželky, kterou si vzal pro prachy, s průměrnými hereckými výkony. Ovšem ta operace srdce na konci je efektní.

Spolu s Kuřetem melancholik tento film tvořil dvojici největších filmových traumat mého raného mládí. Byla jsem přesvědčená, že už je nikdy neuvidím. Ale obrnila jsem se a po letech si dala obojí ještě jednou. O kuřeti jsem akorát zjistila, že je to nehorázná sračka. Nejasnou zprávu tak šmahem odsoudit nemůžu. Nějaká ta magie tam je, apokalypsa tam je, zábava tam je, lehce bizarní to je... Prostě vydatná slátanina.

Ty vole! Velmi bizarní úlet, jehož aktéři, zdá se, měli tentokrát v žilách víc než jen horkou balkánskou krev... Závěje kokainu, móda počátku 90. let jakoby přešlechtěná v luxusním skleníku, na první pohled bezchybné herecké obsazení (obzvlášť čert Srđan Todorović je úžasný) - Srđan Dragojević zkrátka rozjel svůj absolventský film o nešťastně těhotném osmnáctiletém děvčeti a duši jeho svůdce skutečně ve velkém. Pro neuvěřitelnou koncentraci úchylného humoru se určitě vyplatí vidět vícekrát. A taky jsem moc zvědavá na toto!

Taková příležitost a tak urputně překalkulovaný výsledek... To už mě víc dojala ta Margaret Mamma Mia Thatcherová před pár lety.

Brožovy blokády i film o nich jsou tak zoufalé, že mám obavy, jestli nepůsobí kontraproduktivně.

Leccos jsem v sobě dusila, octla jsem se nevyspalá a hladová ve veřejné videotéce a chtěla jsem si ukrátit čas nějakým starším Paskaljevićem. Tak jsem požádala o Pana Hrstku, pak jsem všechny okolo zprudila svým "nejde mi zvuk", "teď mi nejde obraz", "teď mi běží jinej film". Pak jsem se konečně usadila k Hrstkovi, nečekala jsem žádný epos, ale že trval cca 4 minuty, mě přecejen zaskočilo, ale po všech těch předchozích peripetiích mi bylo blbý se zas zvednout a jít pryč nebo dokonce žádat o další film. Tak jsem chvíli seděla a uvažovala. A hle! On je na té kazetě ještě jeden studentský Paskaljević! A tak jsem viděla Několik slov o lásce, velmi vtipný rozhovor s velmi vtipným chovatelem plazů. Když vysvětloval, že lidi nemají rádi hady, protože je vídají jen pomlácené kolem silnic, veškeré mé nahromaděné emoce letěly ven. "Ono koťátko by se vám taky nelíbilo, kdybyste mu rozbila hlavičku a utrhla nožičku." Bylo to úžasné. Jsem ráda, že Goran už tehdy myslel na svoji zásadu "každým svým filmem musím udělat Ony radost". Děkuji, dlouho jsem se tak nesmála, dlouho mi nebylo tak volno.

Luis Buñuel mě vždy znovu přesvědčí o své schopnosti vyvést diváka z míry přesně odměřenou dávkou své fantazie a odhalením lidského podvědomí, zesměšněním lidské povrchnosti a pohledem pod ni. Jeho filmy jsou důkazem a zárukou, že surrealismus nikdy nezanikne, protože každý má nějaké sny, každý sám v sobě hýbe minulostí i budoucností. Ale ne každý to dokáže tak rozhýbat na plátně a v sále kina jako Buñuel. I když už jsem od něj byla na leccos zvyklá, Nenápadný půvab buržoazie mě zase zaskočil. Je to smršť příjemně absurdního humoru mířícího ovšem na zcela konkrétní cíle. Jeho styl mi silně připomínal Monty Pythony. Jak jsem se mohla přesvědčit, může to být požitek i pro Buñuelem zatím netknuté "běžné" diváky.