Ony

Pro pořádek musím předeslat, že mé hodnocení nevyplývá ze srovnání s Hathawayovou verzí. Její dodatečné zhlédnutí mi však pomohlo alespoň částečně formulovat, čím mě Coeni neuspokojili. Velká část mého zklamání ale pořád zůstává nevysvětlena a možná dám Kuráži ještě někdy šanci. Třeba mi připadá škoda, že padouši zůstali stejně nevýrazní jako v Maršálovi a dialogů zůstalo stejně příliš. Obličej Jeffa Bridgese zdaleka nenese stejný význam jako ksicht Johna Wayna, čímž přicházíme o vtipný sebeironický charakter postavy Roostera. Zahrát starého ožralu není samo o sobě takový kumšt. A vůbec, ač je ústřední trio moc dobré, ve vzájemné interakci mi cosi scházelo. Konec je moc natahovaný (Někdo někoho flákne po hlavě, on pět minut leží a jde fláknout někoho jiného...) a závěrečné dovysvětlení pro ty, kdo si nevšimli, že to nemají brát jako "vážný" western, jsem vážně nepotřebovala.

Když teď intenzivněji sleduji naše seriály 70. a 80. let, uvědomuji si, že nejsou zdaleka tak sterilní, jak jsem si vždycky představovala. Třeba právě Inženýrská odysea je text plný pnutí, nerovností a trhlin, nad kterými mě baví dumat, nebo se alespoň pozastavovat. Třeba jen pozorovat, jaké se tam nosí brýle nebo jak se oblékají jednotlivé sekretářky, je velice výživné. Když už jsem si říkala, že vrcholem celého seriálu je nepochybně Zbyňkův vztah s Veronikou a takřka horrorové scény v přeplácané vilce jejího tatíčka a mamičky, přišlo velké japonské finále, a to mě dorazilo úplně. V něčem je to opravdu dobré (Císler!), v něčem zábavné a v mnoha ohledech samozřejmě dementní.

Nemít u sebe basičku Jelenů asi bych měla problém to vydržet. Co do věrohodnosti obrazů je to dokonalé. Vůbec jsem si nebyla jistá, kdy můžu věřit, že je to „jen jako“. To můžu na filmu obdivovat, ale nemusím. Stejně jako nemusím vědět, jak vypadá zabití kozy kapesním nožem. Nelíbí se mi, jak se Ɖorđević odvolává na srbská národní traumata a jak mu to zahraniční diváci žerou. Je fakt, že přepálená sebeprezantace je problém u více balkánských filmařů, ale v tomhle případě už jsme nějak moc daleko. Dokonce dál než v pozdějším Spasojevićově Srbském filmu. Ten je dostatečně nechutný a znepokojivý, ale přitom snesitelný a přece jen „filmový“. Ɖorđević udělal nebezpečnou a podle mě zbytečnou věc. Jestli se mi ještě někdo opováží tvrdit, že je to pravdivá výpověď o Srbsku, useknu mu hlavu.

Jste-li Češkou v Srbsku, takřka denně se vás někdo snaží oslnit tím, že viděl Služio sam engleskog kralja a je to podle něj nejvtipnější film na světě (Pokud zrovna neviděl Povratne boce.). Tak jsem byla nucena se na to také konečně podívat, ačkoli už při četbě předlohy jsem tušila, že z ní nevznikne dobrý film. Tedy určitě ne v režii Jiřího Menzela, který sice kdysi natočil pár slušných až výborných adaptací, ale ne proto, že je génius, ale proto, že byl ve správný čas na správném místě. Teď už je naopak úplně mimo. I když se nějak vyrovnám s tím, že z hrabalovsky mrazivé a oplzlé knihy vzniklo uhlazené leporelo, se závěrem, jenž je regulérní reklamou na Prazdroj, která navíc vypadá jak z 90. let, se smiřovat nehodlám.

Fernanda Pessou miluji tak, že mu to někteří určitě závidíte, takže si dokážete představit s jakou skepsí přistupuji k počinům, jako je tento. Zároveň právě extrémní zájem o jednoho z dvou hlavních hrdinů (druhým je Mário de Sá-Carneiro) mi umožnil tuhle záležitost přežít. Je to něco jako hraný dokument, prokládaný výkladovými pasážemi a recitacemi. Vizuálem mi to hrozně připomínalo Kalendárium se Saskií Burešovou. Jenže Saskia ve studiu nekouří a nehází teatrálně papíry pod stůl. Celé je to takové křečovité a podivné. Nápad s 2D kulisami ujde. Informací tu taky pár je (pochytila jsem něco z portugalské výslovnosti). No, a čekám, že takhle nějak dopadne i Film neklidu, ale vlastně je mi to úplně jedno.

Že se dělá nějak takhle, ví asi každý. Že skoro každý asi ví i trochu víc, než říká tenhle dokument, je samozřejmě chyba. Že jsem na konci křičela "néé, to už je konec?!", je zároveň klad i zápor. Neinvenční, zjednodušující, ale přesto zábavné. A ok, v jednom bodě pro mě i poučné (přestrojení za bezdomovce). (Viděla jsem necenzurovanou verzi.)

Je to schematická agitka nejhrubšího zrna, ale přesto výjimečně zajímavý snímek. Zatímco témata jiných socrealistických filmů (jako pětiletky, ženy na traktoru, rozorávání mezí, nová úloha umění apod.) jsou z dnešního pohledu už čistě historická, v Mém příteli Fabiánovi se typické schéma přerodu v "nového člověka" setkává s dodnes velmi ožehavým problémem. Bavila mě naivní odvaha, s jakou je k tomuto problému přistupováno: Kde jinde uvidíte, jak se Cikáni přetahují o písanky a sní o pionýrských šátcích? Oldšetrhend Chudík a jeho ženský ekvivalent Bublíková jsou konstruováni jako švýcarští hodináři cikánských duší, ale je jim dopřáno i jedno významné škobrtnutí, které dokáže, jak křehké duše těch lidí jsou a jak malicherné jsou osobní záležitosti oproti velkým společným věcem.

Nic výjimečného, ale jako takový malý osobní film by to i mohlo fungovat. Jenže by tam museli obsadit nějakou neokoukanou přesvědčivou herečku a ne... Kateřinu Brožovou.

Hlavní problém je ten, že i mně už se za těch pár let staly zajímavější věci než hlavnímu hrdinovi za celý život. Pořád jsem čekala, že za krajní nepřekvapivostí příběhu se bude skrývat něco opravdu extra, ale ani se neptejte, co se tam nakonec skrývá. Exteriéry jako by křičely "šup šup, máme tu málo turistů" a závěr tak dře, až mě to doslova zabolelo.

Chvílemi je to opravdu něco jako příjemné, ale hlavně to je celé strašně hloupé. A bude to uspokojovat lidi, kterým žádné uspokojení nepřeju.