Conner.s

Vtáhlo mě to, drželo tak hodinu, možná víc, ale postupně jsem se musel přemáhat to dokoukat. Ne, že by ten film nějak razantně zpomalil nebo změnil tón, naopak, byl pořád stejný. Dokola a dokola. Trápící se Norma, koketující Marylin, trápící se Norma, koketující Marylin...  Nelituji času, který jsem s tím strávil a jsem rád, že dal Netflix příležitost takto "experimentovat" s "životopisným" filmem. Oceňuji Dominikovo snažení, ale střípky, ačkoliv mnohé z nich velmi působivé a nosné, nedrží příliš pohromadě jako celek a postupem času ztrácejí schopnost ve vás cokoliv vyvolat. Jako videoklip pro slušnou hudební kulisu Cavea a Ellise to funguje uspokojivě, ale jako film se to rozpadá a navzdory odvážné koncepci vám to při své občasné, zcela neodvážné doslovnosti, nenechává příliš volnosti k interpretaci a přemýšlení. Zbyde jen vzpomínka na několik lepších a několik ne tak dobrých scén, které více či méně vypovídají o životě Marylin Monroe, Normy Jeane a dotknou se tématu krutosti Hollywoodského systému. Nic z toho však není v Blonde zpracováno příliš podnětně. Jednoduše řečeno, nadprůměrný experiment, průměrný výsledek.

Coppolův životní výkon, ukázka dokonalého audiovizuálního díla ve všech ohledech. Film se odehrává ve Vietnamu, ale je zcela univerzální, aplikovatelný na jakoukoliv válku. Cesta odněkud někam zobrazuje její nejrůznější aspekty. Začíná koncem civilizace, v blouznění, a propadá se hluboko do nitra. Nitra duše, války, pekla. Řeka se zužuje, kopce kolem rostou. Oči Martina Sheena vládnou, svými se na film díváte, skrze ty jeho cítíte. Jste pohlceni během prvních sekund a vedeni za ruku někam, odkud není snadného návratu. Je úleva, že to vše bylo jen na plátně, protože být tam, už nikdy se z toho nevzpamatujete. 100%

Chlast jako pomocník i strůjce problémů. Řízená ztráta kontroly může vézt k nalezení nové cesty, ne vždy je to cesta dobrá, ale v žádném případě zákonitě zlá. Film, který klade otázky na něž záměrně nedává jednoznačné odpovědi, což je dobře, a především nemoralizuje. Mikkelsen na konci tančí v "proudu" šampaňského, jakoby se jednalo o živou vodu. Krásná oslava našich průměrných, vrtkavých existencí, které se potýkají s různými krizemi a problémy. Je v tom obrovská radost i smutek, osvobozující povznesení i stará dobrá dekadence, ale hlavně je v tom život. 100% PS: Mads je král.

Opulentní prázdno s nejhorším "záporákem" a několika opravdu špatnými režijními momenty. Oproti původnímu Blade runnerovi to nepřináší nic moc navíc a i ten je pro mě více atmosmsferickým než filosofickým dílem. U 2049 z toho ta řídkost sdělení trčí ještě víc a není zdaleka tak vtahující. Gosling dobrej, ale ta špetka emocí, kterou ve mě vyvolal asi na 10 sekund je na 164 minut opravdu málo. 40%

Musím říct, že po shlédnutí nezkrácené verze jsem to docenil. Vůbec nechápu, že to nešlo do kin v plný palbě, bere to tomu strašně moc a je to opravdu pak o něco horší film. 75% ("kino" verze - 60%)

Očividně je možné natočit vážný film s jasnou vizí a silným vyzněním, který nepůsobí směšně a neztrácí na naléhavosti. Staříci jsou evropský film, nedoslovný, ale přístupný, který nevnímá diváka jako idiota, nesnažící se učebnicově naplnit klasický dramatický oblouk, ale vyprávět tak, jak je vzhledem k látce nebo třeba i věku dvou hlavních postav záhodno. Neříkám, že je to bezchybně dokonalé, rozpačitá scéna "zbavení se" policisty na hlídce je opravdu křeč, ale jinak to není na české poměry dobrý film, je to opravdu dobrý film. Že českého lva za scénář obdrželi místo Staříků afektovaní Vlastníci je ostuda a absence ve Varech by měla být snad i trestána.

Pseudointelektuální spektákl, do kterého jsem se nějakým způsobem dokázal ponořit. Oproti Počátku to není kostrbatě vyprávěný film o snech, který vám první polovinu filmu vysvětluje pravidla a varuje před fatálními chybami, kterých se postavy nesmí dopustit, načež se v druhé polovině hledá z fatálních chyb poměrně snadná cesta ven. Aby bylo jasno, kostrbatý je Tenet také, ale nemá potřebu tolik vysvětlovat, jakkoliv to v závěru Nolanovi opět ujede, tudíž se v něm nelze na poprvé stoprocentně zorientovat, což vytváří atmosféru snu mnohem více než film o snech samotných. Je to mechanické, postavy jsou figurky na šachovnici, hlavní protagonista je zahraný jako v osmdesátých letech, ale dohromady to víceméně funguje a když přistoupíte na Nolanovu hru, dokáže slušně strhnout. Uvnitř je to stejně trochu prázdný, ale slušně to maskuje ona komplikovaná struktura, která vám nedovolí příliš se tím zabývat. Hudba Ludwiga Goranssona je v podstatě lehce lepší verze posledních Zimmerů pro Nolana, asi hlavně proto, že v ní konečně prvoplánově netikají hodinky, navzdory tomu, že film opět pracuje s časem. Stejně jako v jiných Nolanových filmech je však brutálně nadužívaná a za všech sil tlačí. 60%

Lacině vyprávěné nic s neustále hrající hudbou, která vás už od poloviny filmu sere. Nolan bojuje s očekáváním, chce začít na maximu a skončit ještě dál, ale moc tlačí na pilu a v polovině filmu už je to vlastně nuda. Některé jednotlivé scény jsou parádní, IMAX zafungoval skvěle, letecké scény často berou dech, ale jako celek je to vlastně průměrný film. Konec navíc vyloženě špatný, plný dovysvětlování, uměle vyvolaných emocí, které jsou prázdné a pateticky použitého proslovu, ostatně jako téměř u všech Nolanových filmů. 60%

V rámci žánru rodinný film. 60%

Opravdová tvář Quentina Tarantina.