Stanmi

Lidstvo bojuje z mimozemskými agresory a armáda podnikne mohutnou ofenzívu, které se (proti své vůli) zúčastní také člen tiskového oddělení armády major William Cage (Tom Cruise), krátce po výsadku je zabit, přesto je opět naživu, protože uvízl v časové smyčce a zjišťuje, že právě on je jedinou naději lidstva na vítězství... Tak to vypadá, že si Tom Cruise v poslední době oblíbil žánr sci-fi, protože po solidním Nevědomí tady máme Na hraně zítřka. Film je v zásadě klasické sci-fi o boji lidí proti mimozemšťanům, která však má pár es v rukávu, které z tohoto filmu dělají vskutku zábavnou podívanou. Tím prvním je bezpochyby příběh a především nápad s časovými smyčkami. Jasně ve filmové historii už tento nápad byl párkrát využit, ale moderní sci-fi filmy jej příliš nevyužívají, takže díky tomu je příběh poměrně originální, protože máme možnost sledovat, jak se z majora Cage (díky technice pokus omyl) stává z počátečního zelenáče (který ani neumí odjistit zbraň) elitní voják, který přesně ví, co se stane (tahle Cageova schopnost je také základem několika vtipných scén). Druhým esem je bezpochyby herecké obsazení, Tom skvěle zahrál svůj přerod v elitního zabijáka, k čemuž mu pomáhá neméně skvělá bojovnice Rita Vratanski, kterou si zahrála sympatická Emily Blunt (která je sexy i v tom exoskeletu) a třetím do party je pak můj oblíbenec Bill Paxton v roli seržanta Farella, který si svou roli jaksepatří užil. No a třetím esem je pak samotné zpracování, vojáci zde mají bytelné exoskelety, se kterými dokážou rozsévat pořádnou zkázu (teda pokud je předtím nedostanou), nepřátelští Mimicové jsou takové rychlé potvůrky ve stylu Vetřelce se spoustou chapadel (japonská předloha se holt nezapře) a režisér Doug Liman a jeho tým se postarali, že je to celé napínavé, svižně natočené a má to správné tempo i atmosféru. Na hraně zítřka je tak vskutku povedeným a neotřelým sci-fi kouskem, který se v konkurenci určitě nezratí.

V Paříži dochází k vraždám osamělých žen, které má na svědomí tajemný muž, který si říká Minos, vyšetřování se ujímá ostřílený komisař Jean Letellier (Jean-Paul Belmondo)... Jean-Paul po většinu své vrcholné kariéry střídal odlehčené filmy s těmi vážnějšími a v roce 1975 vedle komediálního Nenapravitelného natočil právě Strach nad městem. Ten je dnes (ale i vlastně v době svého vzniku) známý především jako film, kde Bébel předvedl hned několik povedených kaskadérských kousků (např. běhání po střechách nebo poněkud netypické cestování metrem), ale film je zajímavý i svým příběhem a provedením. Hon na Minose je správně napínavý, navíc v něm nechybí přestřelky i honičky, takže je i dostatečně akční, mimo to je tady ještě vedlejší linka, kde Letellier se snaží dostat zločince Marcucciho se kterým má nevyřízené účty, ta sice také není nudná, ale vzhledem k hlavní Minosově linii působí krapet nadbytečně. Jean-Paul je zde prostě typický tvrďácký frajer, který se zločinci moc nepáře, prostě klasika, která mu sedí. Je pravda, že kromě Bébela tady není žádná herecká superhvězda, ale třeba Charles Dehner nebo Adalberto Maria Merli zde ukázali, že jsou bezesporu schopní herci. K atmosféře filmu příspívá také hudba Ennia Morriconeho, která v kombinaci se záběry na noční Paříž působí opravdu znepokojivě. Strach nad městem je prostě poctivá kriminálka francouzské školy, která možná není úplně dokonalá, ale já se na ni vždy s chutí podívám.

Don Salluste (Louis de Funès), bohatý a mocný ministr policie a financí na dvoře francouzského krále, je jednoho dne naprosto zdiskreditován a příjde o své bohatství, tituly a tím pádem i vliv. Vymyslí však plán jak své bohatství opět získat, jeho nástroji v tomto plánu se stanou jeho sluha Blaze (Yves Montand) a samotná španělská Královna (Karin Schubert)... Louis de Funès nebyl zrovna typem herce, který by zpodobňoval muže z lidu (ale sem tam si je zahrál), jeho hereckému projevu byly bližší spíš role ředitelů, továrníků nebo bohatých obchodníků a to je případ i tohoto snímku. Jak je řečeno i ve filmu Don Salluste je pěkný mizera (i když skoro každý šlechtic je zde minimálně zdatný intrikán) a v rámci káriéry slavného herce se jedná o jednu z jeho nejzápornějších rolí, která mu však naprosto přesně sedí. Tento film však není jenom jeho hereckým koncertem, protože má zdatného partnera v Yvesu Montandovi, který si zahrál jeho sluhu Blaze (a právě on je vlastně hrdinou celého příběhu) a oba se herci se skvěle doplňují (pomáhá tomu pochopitelně i perfektní dabing Františka Filipovského a Josefa Langmilera). O režii se postaral Gérard Oury, který už s Louisem natočil filmy Smolař a Velký flám (později ještě Rabína Jákoba) a opět zde potvrdil, že jeho snímky patří k tomu nejlepšímu v rámci francouzské komediální tvorby. Samotný děj filmu je pak nabitý tolika vtipnými scénámi, hláškami a situacemi od počátečního dukátového budíku až po závěrečné zúčtování v hostinci, že o zábavu je tady opravdu postaráno. Pošetilost mocných je tak skvělou historickou komedií (s trochou romantiky) a opravdovou lahůdkou pro každého fanouška Louis de Funès.

Komisař Juve (Louis de Funès) se svým asistentem Bertrandem (Jacques Dynam) a novinář Fandor (Jean Marais) se svou snoubenkou Hélènou (Mylène Demongeot) jsou pozváni Lordem McRashleyem na jeho hrad ve Skotsku, kde záhy zjistí, že Fantomas vymyslel nový plán, jak získat obrovské sumy peněz od největších boháčů světa... Jedno se musí trilogii o nepolapitelném superzločinci nechat, všechny díly si dokázaly udržet svou kvalitu i zábavnost (což se rozhodně nedá napsat o všech trilogiích, kvadralogiích, pentalogiích, atd.), takže i tento závěrečný díl je opět povedená komedie, byť o něco slabší než jeho předchůdci. Příběh se tentokrát odehrává na Britských ostrovech, konkrétně na jednom skotském hradě a v jeho okolí, a i když se tvůrcům podařila navodit ta správná (místy lehce strašidelná) atmosféra, tak přece jenom Paříž i Řím byly o něco zajímavější. Herecké obsazení je opět velmi vhodně zvolené (stejně jako český dabing) a opět mu vévodí Louis de Funès, ale i Jean Marais dostane prostor a to především v akčních pasážích v druhé polovině filmu. Komisař Juve se zase přichomýtne do několika vtipných situací (u mě vede mluvící kůň nebo pojízdná postel), byť některé fórky či scény už nejsou tak úderné jako v minulých dílech. Fantomas kontra Scotland Yard je tak kvalitním zakončením celé série, a to především díky skvělým hercům, vtipnému scénáři, stylovému prostředí a ikonické hudbě.

Vyšetřovatelé pražské kriminálky čelí různým trestným činům, často jsou to jen drobné krádeže, jindy ozbrojené loupeže a někdy dojde i na vraždy... Kamil Hamřík (Pavel Zedníček), Libor Krejcárek (Jiří Krampol), Rudolf Pekař (Vlastimil Hašek) a Jiří Otradovec (Michal Pešek) jsou hlavní hrdinové tohoto krimi seriálu, který sice na první pohled působí poněkud obyčejně, ale právě v tom je jeho kouzlo. Čtveřice vyšetřovatelů řeší v zásadě běžné případy, které se prostě stávají a díky tomu celý sériál působí realističtěji a uvěřitelněji než mnoho jiné kriminálky (navíc je vzhledem k době svého vzniku prakticky apolitický). Další devízou je různorodost, členové party se pravidelně střídají, stejně jako jednotlivé případy, jednou tu máme zproněveru stavebního družstva, pak zase krádež exotického ptactva a jindy pro změnu pátrání po nezvěstné osobě. Ústřední čtverka je společně s Ladislavem Frejem (který hraje jejich nadřízeného "Břéťu" Kubáta) velmi dobře herecký sehraná a i herci ve vedlejších rolích v jednotlivých dílech nic neodflákli (nejpamátnější je asi výkon Rudolfa Hrušinského v roli notorického kasaře). Malý pitaval z velkého města sice není nejlepším kriminální seriálem, který byl natočen (některé epizody přece jenom nejsou zas tak zajímavé), ale je to fajn seriál a nějaká to hodinka, co trvá jeden díl, je pro mne příjemně stráveným časem.

Posádka hvězdné lodi Enterprise pokračuje ve své průzkumné misi, při cestě je však loď napadena a ztroskotá na neznámé planetě, jejíž obyvatelé rozhodně nejsou přátelští... Novodobá filmová série Star Trek vesele pokračuje dalším dílem, akorát už bez J. J. Abramse (který se mezitím vydal do jedné předaleké galaxie) a na můstku jej tak vystřídal rychlý a zběsilý Justin Lin, ale i přes tuto změnu zůstal duch celé série v zásadě zachován. Jinak však nový film trochu klame svým názvem, protože když má podtitul "Do neznáma" tak jsem čekal nějaký pořádný průzkum vesmíru, ale do žádných dálav se s posádkou Enteprise nevydáme, protože valná čast snímku se odehrává na jedné neznámé planetě (teď už je mi ten podtitul jasný), která však není příliš zajímavá a také děj na ní se odehrávající není nic, co by se mělo výrazně zapsat do dějin, a vůbec celý film působí jako prodloužená verze televizní epizody (pravda akorát trochu dražší epizody). Posádka Enterprise je naproti tomu skvělé sehraná i zahraná a právě dík ním je to celé vlastně docela zabavné (v tomto ohledu exceluje především Karl Urban jako hláškující mašina jménem McCoy) a povedlo se také ztvárnění a zapracování zcela nové postavy jménem Jalyah (Sofia Boutella). Nový Star Trek bohužel ztráci body také v postavě hlavního záporáka Kralla (pod maskou prakticky nerozpoznatelný Idris Elba), který je prostě málo výrazný a nepříliš zajímavý (oproti Khanovi Benedicta Cumberbatche je to solidní kvalitativní sešup). Co se technické, obrazové a zvukové stránky týče, tak zde nemám nejmenších výtek, v tomo ohledu si to tvůrci pohlídali. Star Trek: Do neznáma je tak sice slušně natočenou (i zahranou), ale jinak nijak převratnou sci-fi, která kvalit svých předchůdců bohužel nedosahuje.

V době, kdy na obloze létají nezničitelní mimozemšťané, kterým z očí vystřelují smrticí paprsky, je dobré mít nějaké to eso v rukávu, to představuje tým Task Force X, ve kterém se pod vedením Ricka Flagga (Joel Kinnaman) sešli ti nejnebezpečnější zločinci, jaké lze ve věznicích nalézt... Komiksové vydavatelství DC to se svým filmovým univerzem myslí opravdu vážně, takže mimo své hlavní větvě plné těch nejznámějších superhrdinů, nabídlo jistou alternativu v podobě jednotky superpadouchů známé jako Suicide Squad. Film před premiérou mně pěkně navnadil, ať už svou marketingovou kampaní, nápaditými trailery, zajímavým hereckým obsazením nebo volbou režiséra, protože David Ayer netočí filmy pro slečinky. Po zhlédnutí filmu však musím konstatovat, že Jednotka sebevrahů rozhodně není žádný propadák (a vlastně je to docela fajn film), ale vyložená pecka to taky není. Dovolím se tedy o tom rozepsat trochu více. O příběhu toho věru moc napsat nejde, jednotka je zformována, vyslána na misi, kde postupuje z bodu A do bodu B, sem tam nějaká ta přestřelka (akci Ayer pořád umí), až k závěrečnému střetu s nepřítelem (plus nějaký ten příběhový twist a vedlejší linka s Jokerem), nic světoborného, ale vcelku to funguje. Mnohem zajímavěji působí jednotliví aktéři. Těch je v rámci filmu víc než dost (koneckonců jen samotný oddíl má 8 členů) a hned v úvodu dostanou slušnou porci minutáže na představení, tak v rámci děje pak dostavá prostor především dvojice Deadshot (tvrďácký Will Smith) a Harley Quinn (rošťácká Margot Robbie) a ostatní tak zůstavají krapet v pozadí (snad vyjma Ricka Flagga), byť nejsou o nic méně zajímavý. Postava, která bez nejmenších pochyb zasluhuje pozornost je šéfka celého tohoto programu Amanda Waller v podání Violy Davis (v zásadě obdoba marvelovského Nicka Furyho, akorát krapet drsnějšího rázu), která má vlastní představy o bezpečnosti, takže v konečném důsledku působí jako mnohem horší padouch než všichni její svěřenci dohromady. Samotnou kapitolou je přítomnost legendárního zločince Jokera. Jeho účast je však spíš lákadlem na potenciální diváky a většina jeho scén, tak působí poněkud nadbytečně. Přesto Jared Leto odvedl dobrou práci a jeho pojetí Jokera má určitý potenciál (a jsem velmi zvědav na jeho filmové setkání s Affleckovým Batmanem). Ono různých podivností či spíše nedotažeností se v tomto snímku najde vícero. Pro mne to byl třeba výběr oné hrozby, proti které má tento oddíl zasáhnout, protože se nemůžu zbavit pocitu, že to scénaristé poněkud přehnali, protože i leckterý superhrdina by měl s eliminací značné problémy natož SQ, ve které jsou sice schopní zabijáci, ale prakticky bez superschopností (snad s vyjímkou Diabla), takže možná měl být zvolen schůdnější (a zajímavější) protivník. Co se týče SQ a jejich členů, tak ti sice dělají v úvodu drahoty, ale poté se vlastně chovají jako klasičtí klaďasové, což jim krapet ubírá na zajímavosti (ale řekněme, že od úvodních titulků projdou do těch závěrečných určitým vývojem). Tvůrci se sice (především v dialozích) tak trochu po marvelovsku odvázali (ale ne zas tak jako ti v Deadpoolovi), takže film není tak temný a vážný jako BvS, ale pořád je to film z univerza DC, takže díky tomu SQ působí tak, jako by úplně nevěděla, který tón vyprávění by vlastně měla zvolit (takže zůstává tak nějak na půli cesty). Pokud bych si tak z letošních DC filmů měl vybrat, tak volím BvS (ten ve mně i přes své chyby zanechal lepší dojem), ale i Sebevražedný oddíl je i přes své nedostatky pořád docela zábavný film (a má skvělý soundtrack), který za to zkouknutí určitě stojí, akorát se u něj nemůžu zbavit určitého pocitu promarněné příležitosti.

Známý lovec přízraků Van Helsing (Hugh Jackman) je svými chlebodárci vyslán do Transylvánie, aby se zde střetl s legendárním hrabětem Drákulou (Richard Roxburgh)... V roce 1999 režisér Stephen Sommers v kinech zabodoval se svou Mumií, takže když se v Universalu rozhodovali, komu svěří další slavné hororové postavy (plus slavného upírobijce), Stephen byl jasná volba. Ten napsal a zrežiroval film ve kterém se Gabriel Van Helsing (Abraham byl asi málo akční) setká mimo ikonického krvesaje také s panem Hydem, vlkodlakem i Frankensteinovým monstrem (takže prakticky kompletní sestava). Na rovinu je však třeba napsat, že tento snímek není žádný temný gotický horor, ale dobrodružná akční jízda. Van Helsinga si střihnul samotný Hugh "Wolverine" Jackman, který ve svém klobouku, kabátu a s roztodivnými hračkami (tedy zbraněmi) vypadá jako správný lovec upírů (vlastně všeho možného). Kate Beckinsale navíc potěší snad každé mužské oko (a navíc se umí pěkně ohánět mečem). Zajímavá byla rozhodně volba Davida Wenhama do role Van Helsingova pomocníka Carla, protože bych málem nepoznal, že ten ustrašený mnich je vlastně udatný Faramir (z Pána prstenů), slušná herecká transformace. To Richard Roxburgh asi není tím nejlepším Drákulou filmových dějin, ale zase o to více vyniknou jeho tři upíří nevěsty (které jsou stejně sexy, jako smrticí). Samotný příběh je takový typicky blockbusterový, takže máme tady vcelku svižný (a nepříliš náročný) děj, pár zajímavých zvratů, pár povedených hlášek, no a to je asi tak všechno. Co se technické stránky týče, tak zatímco digitální postavy se celkem povedly, tak samotné prostředí na mne působilo až moc uměle (např. Drákulův hrad). Zkrátka na filmu jde poznat, že nikdo svou práci vyloženě neodflákl, ale o žádné velké filmové umění tady vlastně ani nešlo. Van Helsing měl totiž jako film jediný účel (no dobře ještě měl pochopitelně vydělat nějaký ten peníz) a to poskytnout svým divákům dvě hodiny (nenáročné) zábavy, což se mu myslím celkem povedlo.

V 4077. mobilní armádní chirurgické nemocnici (působící kdesi v Koreji roku 1950) možná místní doktoři nejsou těmi nejlepšími vojáky (s vyjímkou jistého majora Franka M. Burnse), částo si dají nějakou tu skleničku ginu, jsou neoholení, chodí jen ve spodním prádle a sem tam se stane, že je nějaká sestra najde ve svém tlumoku, jsou však špičky ve svém oboru (s vyjímkou jistého Franka M. Burnse) a všem válečným útrapám dokážou čelit s humorem a nadhledem… Legendární seriál M*A*S*H asi nemá moc cenu představovat, koneckonců na našich televizních stanicích se vysílá prakticky neustále (a asi jen tak neskončí), přesto jsem si dovolil menší uvedení do děje. Tento seriál, který vznikl dva roky po stejnojmenném filmu (který byl pro změnu zase natočen dva roky po vydání knihy), byl prostě trefou do černého a největší podíl na tom mají talentování scénaristé a skvělí herci. Ti první vytvořili vtipné příběhy plné zajímavých postav, které však dokázali vyvážit i nějakým tím vážnějším tématem (smrtelná zranění, nevylečitelná onemocnění, válečný stres ale také třeba homosexualita, rasismus nebo prostá nevěra) a i když bylo natočeno 255 epizod (a jeden závěrečný film), tak žádná z nich není vyloženě slabá (no možná až na pár vzpomínkových dílů). A život tomu všemu vdechlo sympatické herecké osazenstvo, které se naprosto bezchybně dokázalo vžít do daných rolí, ať už to byl Alan Alda v roli Hawkeyho Pierce nebo Loretta Swit jako "Šťabajzna" Houlihanová (mimochodem tahle dvojka má na svém kontě nejvíce dílů ze všech herců, proto jsem si je dovolil vybrat). V seriálu se objevila také plejáda "hostujících hvězd" jako třeba Patrick Swayze, Leslie Nielsen, Brian Dennehy, Laurence Fishbourne nebo budoucí oscarový režisér Ron Howard. Jako bonus pro českého díváka je seriál opatřen výborným dabingem (Pavel Trávníček, Vladimír Brabec, Ladislav Potměšil, Jorga Kotrbová a další), který navíc neobsahuje onen pověstný studiový smích, což je jenom dobře. M*A*S*H je tak bezesporu jedním z nejzajímavějších a nejlepších počínů na poli televizní zábavy a já osobně jej považuji za jeden z mých nejoblíběnějších seriálů, na který bych se mohl dívat snad pořád, no nic je čas na další díl.

Pistolník Travis (Terence Hill) se rozhodne splnit přání své matky, aby byla rodina na Vánoce pohromadě. Stojí však před ním těžký úkol a to přesvědčit svého bratra Mosese (Bud Spencer), který o nějaké sešlosti nechce ani slyšet... Po devíti letech od Superpolicajtů z Miami se Terence a Bud sešli, aby natočili svůj poslední film a to rovnou v žánru, kterým se uvedli na filmová plátna. Pod poněkud hanlivými českými názvy (Blb a blbec/Průseráři) se skutečně skrývá nefalšovaná westernová komedie (mimochodem režirovaná samotným Terencem), která už bohužel nepůsobi tak svěže a zábavně jako jejich starší snímky. Což o to Bud a Terence jsou pořád sympaťáci k pohledání, stále mají rádi fazole a ve svých tradičních hereckých polohách jsou jak ty rybky ve vodě (až je s podivem, že se nejmenuji Trinity a Bambino), ale jejich hlášky a pěsti už krapet postrádají svou pověstnou údernost. Bitky se soustředí především okolo mladšího Terence a i když nejsou vyloženě nudné, tak přece jenom zde chybí jejich tradiční parťáci (no vlastně spíš protivníci) jako Riccardo Pizzuti nebo Claudio Ruffini (ale i oni už v době vzniku filmu nebyli žádní mladíci). Stejně tak chybí i hudba věrných bratrů De Angelis. Samotný příběh (který napsal Terencův syn Jess) má pár zajímavých a vtipných scén a nevadí ani poněkud sentimentální závěr, ale jako celek už to zase taková zábava není. Průseráři tak jsou spíše průměrnou komedií, ale i když Budovi a Terencovi přibyla nějaká ta vráska, tak pořád jsou to ti stejní frajeři jako za mlada a právě díky nim je tento film vlastně docela fajn podívanou.