raroh

Vedle promyšlených Zapomenutých transportů působí tento dohrávaný polodokument silně ochotnicky (což se vyhrocuje ještě nápadněji vedle použých záběrů z Radokovy Daleké cesty a Jakubowské Osvětimi), nemluvě o víc jak padesátiletém Motýli tady nežijí, jehož něžná poetičnost osloví i dnes malé děti víc než aranžované filmařské skoroneumětelství.

Zemi bylo stalinisty vyčítáno panteistické vidění, což myslím není tak od věci, základní idea určitého rolnického svázání s půdou je rozpoznatelná celkem rychle (symboly ovoce, slunečnic, umírání a rození), i když je narušována generačním konfliktem. Je-li Ejzenštejn bojovný intelektuál, Dovženko je idylik a nová technika je pro něj jako humanistu pomocí, nikoliv zbraní. Zde začíná poetický proud sovětské kinematografie, mezi Dovženkovy žáky a pokračovatele patřili Abuladze, Paradžanov i Šepiťkovová.

Neuvěřitelná pitomina vycházející z poetiky klasických grotesek, ale filmařsky na silně podprůměrné úrovni.

Klasické československé snímky z přelomu 50. a 60. let Přežil jsem svou smrt a Boxer a smrt (nebo i východoněmecký Nahý mezi vlky) s explicitním násilím šetří, přesto působí daleko brutálněji ve všudypřítomné atmosféře strachu, věrohodnost si také zajišťují zachováním jazykového galimatyáše prostředí. Snová brutalita (jíž se snaží Šedá zona přiblížit) běloruského Jdi a dívej se je také z jiných sfér (prosvětlená také pokorou a nábojem duchovna). Tvůrci Šedé zony se snažili být brutální v prvním plánu, jak jen to šlo, ale výsledek na mě zapůsobil hodně ploše, mimo jiné i neuvěřitelně klišovitými dialogy.

Katerina Izmailova alias Lady Macbeth Mcenského újezdu je jediným samostatným filmem režiséra Michaila Šapira, předtím byl spolupracovníkem Naděždy Koševerové, specialistky na pohádky. Filmové zpracování je hodně naturalistické v duchu literární Leskovovy předlohy (Balabanova adaptace Leskovovy povídky je mnohem lyričtější), v závěrečných pasážích cesty trestanců na Sibiř vidíme pokračování temné linie Ejzenštenova Ivana Hrozného, případně Borise Godunova Věry Strojevy s jejich pravoslavně mystickým akcentem, třebaže je to motiv častý pro ruskou kulturu 19. století, méně již 20. obecněji (Dostojevskij, Tolstého Vzkříšení).

Sice scénář tohoto snímku je značně vykonstruovaný, ale k výjimečným filmům se film zařadil díky poetické kameře Jiřího Krejčíka ml. (v určitých momentech inspirované a parafrázující díla terezínských výtvarníků z doby ghetta), práci s hudební složkou (hebrejské a jidiš písně, které samozřejmě za 2. světové války v Terezíně nikdy nezazněly, zpívané Mišpachou, zvláště Avinu malkejnu při vysypávání popela z uren do Ohře je efektní, mrazivá je hudba k pantomině, nostalgická pak píseň interpretovaná Hanou Hegerovou a Jazzfonickým orchestrem - zpívala někdy Hegerová s Jazzfoniky naživo?) a několika krásným typicky kachyňovským poetickým sekvencím (chlapec letící z terezínského kostela, blázni tancující za zvuku flétny a zvláště nadějeplný a nostalgický černobílý epilog). Silně hodnotím laskavý cynismus dirigenta představovaného Freddie Jonesem (dabovaného Soběslavem Sejkem).

Smutná komedie, u níž mě překvapilo vskutku realistické postižení sovětských realií (a co je pro mě podstatné - výbornou ruštinou zúčastněných). Stesk po Rusku asi zůstane všem tamějším emigrantům navždy. Rozhodně bych film nebral jako propagandistický, naopak - Rusové touží po svobodě v Americe, ale Amerika je jiná, než si ji představovali. Svým způsobem nám autoři snímku ukázali (a sami předznamenali) vystřízlivění, k jakému u nás došlo po 20 letech od roku 1989.

Pro někoho, kdo nikdy neviděl filmy jako Valerie a týden divů, Luk královny Dorotky, Dotek motýla a další obrazově košaté adaptace literárních děl vznikající v českém a slovenském filmu na přelomu 6. a 7. dekády 20. století, se Kytice může jevit jako veledílo, mně přijde jako nepovedený kýč.

Při sledování mě jen napadlo, udělat z toho remake v českém prostředí, z chlapáckého dramatu se stane komedie, naši ajzeboňáci versuv bezdomovci...

Poměrně typický produkt scenatisty Vratislava Blažka, jehož specializací byly převážně muzikály a hudebně-dramatická tvorba. Ubylo sice moralizování takových Starců na chmelu, ale zůstává aktuální satiričnost, jejiž údernost i vtipnost je často okouzlující (někdy až opravdu překvapivě - v líčení chudoby Brodský cituje J. Š. Baara, což byl autor katolický, třebaže v dobové školské praxi stále využívaný, konkrétně šlo o dílo Pro kravičku), ale Blažek zkrátka nebyl Karel Michal, jehož námět Bílá paní předtím Podskalský realizoval.