Mlle

Mlle

veronika jelinkova

Česko

5 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 9.1.2019  21:24
    Sněžný drak (TV film) (2013)
    ***

    Pohádka je na přežitelné úrovni, ač typickou studiovou produkci zvedají převážně velmi solidní herecké výkony a průměrný, ale stále dobře obstojný scénář. Ale opravdu se mezi herci musela objevit Jitka Čvančarová? To je jako kdybyste servírovali čokoládové suflé s dršťkami…

    • 9.1.2019  21:23

    Prakticky divadelní klasika.

    • 9.1.2019  21:21
    Dítě v pravý čas (TV film) (2017)
    ****

    Netypická příležitost k mnoha zamyšlením v podání dvou nejlepších britských herců v hlavních rolích.

    • 9.1.2019  21:21

    Film je fakticky takovou personifikací nucené společenské konverzace. A stejně tak jako z ní jsem ráda unikla na svém konci i tomuto filmu.

    • 1.11.2018  10:31
    La Douleur (2017)
    ***

    Film je natočen podmanivým, velmi atraktivním stylem, ale tematicky to není nic než Prolomit vlny ve válečném kabátě – nesmyslné, dobrovolné ulpívání v bolesti a její úmyslné zušlechťování. Snad jakoby se povrchní člověk snažil něco opravdu cítit tam, kde ve skutečnosti mnoho necítí, a když k tomu dostane příležitost, vynasnaží se bolestí opájet jako jedinou možností svého života. Snad proto, aby zjistil, co to vlastně je, snad proto, že neví, co by jinak žil. Psychologicky patologické, filmařsky od A až do Z skvělá práce.

    • 1.11.2018  10:27

    Imaginárium války a lásky, která se musí proměnit v peklo, aby osvobodila od bláznovství obrazotvornosti a závislosti na eskapismu vyhledávaném prostřednictvím další identity.

    • 1.11.2018  10:20
    Labyrint - Série 3 (série) (2018)
    odpad!

    Toto je čistokrevný odpad. Od scénáře přes režii až po herecké výkony. Jsou to zfilmované novinky.cz, černá kronika bulvárního periodika. Jazykem a dikcí, texty i dějem, dokonce i režie a kamera se přizpůsobuje „profesionalitě“ úrovně tohoto sociálního „výběru“. Kostrbaté, přeříkané, nežité, neuvěřitelné, trapné klišé s potřebnou dávkou „hororové fantasy“, použitelné maximálně u stolu nějaké hodně přehlížené čtyřky některého z bývalých průmyslových regionů. Kam jsi to Strachu až propadl ve svém podivuhodném filmovém „dospívání“, ve své zoufalé a hlavně na oko zoufale vystavované snaze po lidovosti za každou cenu? Jediné, co Tvé dílo teď připomíná, jsou budovatelsky skicované příběhy dělnického lidu z padesátých let, dokonce i nějaká ta ideologická pomáda se v nich najde. Škoda takového talentu.

    • 26.10.2018  12:23

    Jako celek vnímám tento korpus rozporuplně, úroveň obsazení a řemeslného provedení je proměnlivá, úspěšnost vyrovnání se s psychologickými profily postav u jednotlivých perfomerů kolísá (ačkoli většina z nich předvádí svůj takřka životní výkon), stejně tak jako míra (byť jistě nutného) redukcionismu. Občas je konverzační a filozofický formát příliš přímý a rovinný pro vyjádření dynamičnosti tématu i historického kontextu. Tento díl ale považuji za nejpovedenější, zejména jsem doslova oslněna hloubkou dialogů – z úst Masarykovských oponentů (zejména doporučuji text pronášený M. Donutilem v roli D. L. Georgea) je obsažen pregnantní, nemilosrdný a nestranný politologický rozbor následků rozbití unie, která se jevila obsolentní překážkou tváří v tvář německému nacionalismu. Nejsou obviněním ani Masaryka ani těchto z dobového hlediska totiž naprosto logických snah, ale jsou jeho maximálně trefnou charakteristikou, včetně nevratných důsledků tohoto aktu. „Když vyžetene lidi z katolické církve, myslíte, že přidjou do té vaší? Nesmysl, stanou se z nich doživotní ateisté.“ „Musím bořit, aby bylo možné stavět.“ „Boříte určitě, boříte všechno. Ale jedno vám povím: vyvoláváte z té vaší minulosti duchy, kteří se jednou zmotní proti vám.“ „Co uděláte, když se dá Karel v Praze korunovat českým králem? Řeknu vám, co udělají vaši kamarádi doma. Všichni ti, kterým posíláte romantické dopisy zašité v knoflících, uspořádají hon na to, kdo mu jako první v katedrále políbí ruku. … Neprozraďte prosím nikomu ve vlastním zájmu, že jste tak strašně jiný než ostatní Češi. Kdybyste totiž zůstal doma, neudusil by vás Habsburk, ale vaši vlastní lidé. Proto jste odešel do zahraničí. Prchal jste před nimi. A potom jste si vymyslel ty vaše teorie. Nejčastěji o Slovanech – `Slováci jsou vlastně Češi`. Já myslím, že nejsou. A myslím, že ani nevědí, že to o nich tvrdíte.“ V neposlední řadě pak oceňuji velmi zdařilý výkon Martina Huby, v jehož pojetí je Masaryk velkým sympaťákem.

    • 23.10.2018  16:52
    Rodina Aloise Rašína (TV film) (2018)
    ****

    Na rozdíl od filmu o Rašínovi je toto, ehm, dokudrama ;), velice povedené. V první linii odkrývá především amatérismus a nepřipravenost, s jakou se nadšená parta trhačů „žaláře národů“ vrhla do vytváření něčeho, o čem neměla ani páru, a vystlala tak kolébku nové republiky neřešitelnými problémy, jimž obyvatelstvo v regionech nemělo jak čelit – vlastně už tehdy žila politická smetánka v zajímavé naivní představě, že Československo, tehdy ještě s Podkarpatskou Rusí, je jednotné a vypadá a myslí celé jako ta „lepší“ půlka Prahy. Jeho reprezentace si s radostí a nadšením představovala další vývoj jako Hurvínek válku a malovala si shovívavost, přízeň a podporu (včetné té ekonomické), kterou budou novému státečku všichni v Evropě bůhvíproč projevovat. S jednou každou reakcí tak jen bobtnala sada nemilých překvapení. Rašín byl v této partě spíše racionálnější výjimkou (nebyl jí sám, abychom nekřivdili jak vysoké kvalitě tehdejších veřejných činitelů, tak dobovým kulturním představám a ideologiím, vůči kterým jsou nakonec akulturovaní současníci vždy z velké míry nevědomě bezbranní). Dokument také okrajově a krátce poukazuje na Benešovu nepatřičnost ve funkci. Důležité, protože především za daných okolností nutné Rašínovy nároky musely být ovšem po zásluze potrestány. Spodina jako vždy měla na koho ukázat prstem, zde dokonce pistolí, avšak skuteční viníci i po jeho smrti nadále „budovali republiku“, aby ji přivedli nevyhnutelně do chřtánu některého z našich sousedů, tentokrát přes rozličné peripetie nakonec do chřtánu souseda největšího, a to rovnou na 40 let. Dokument je precizně komponován, umí vyvolat emoce, představitelé jednotlivých postav jsou vybráni smysluplně, produkce je fundovaná, pravnučka pana Rašína, která celým pořadem provází, je nesmírně sympatická mladá dáma, při transkripci projevů pevného charakteru jejího dědečka vysloveně mrazí. Dobové záběry jsou neotřelé, vhodně zakomponované, informativně je dokument hutný, avšak zároveň snadno sledovatelný v rozumně vymezené osnově vybraných událostí. Mrzí mě jen čas, kterým dokument končí – sledovat osudy vnuků i pravnuků by bylo jistě neméně zajímavé. Je však pochopitelné, že to už by nebyl dokument o Rašínově rodině nejbližší. S větším finančním zázemím, jehož nedostatek se místy promítá do popředí, by byl dokument vrcholným dílem. Celkově velmi dobrá práce.

    • 22.10.2018  17:08
    Rašín (TV film) (2018)
    **

    Největší slabina tohoto filmu je zároveň největší slabinou českého filmu vůbec: nemáme vynikající herce, máme jen ty dobré. Slavní čeští herci, zejména ze zde představené generace, které režiséři vrací neustále na plátno jak pejskovu jitrničku, nejsou ochotni stát se svými postavami, a pokud už ano, nejsou k tomu patrně disponováni tak, jak by bylo pro dosažení plného efektu záhodno. Stačí srovnat se zcela řadovými filmy francouzskými, německými, britskými, americkými… Známé tváře ale i zcela průměrní herci jsou v každém filmu někým jiným, když se díváme na detektiva Johna Rivera, nevidíme Stellana Skarsgarda, když sledujeme příběhy Catherine Cawood, nevidíme Sarah Lancashire, jak hraje Catherine Cawood, její příběh prožíváme jako příběh zdrcené matky, která si nese svůj kříž, že existuje nějaká skutečná Sarah Lancashire při sledování vůbec nevnímáme. Ovšem zde je to přesně naopak – stále vidíme Vetchého, jak hraje Rašína, Donutila, jak hraje Líbala nebo Kramáře, jsou to pořád hrající herci, kteří poutají naši pozornost sami sebou, nikoli svými postavami. Jejich příběhy jsou příběhem Vetchého, který hraje Rašína, nikoli příběhem Rašína, který myslí jako Rašín, a z jehož prezentované existence vnímáme emoce, které v tu chvíli Rašín cítí. Vetchý je přitom v každé roli nesmírně snaživý, což je nutno maximálně ocenit, ale zjevně pro zásadní role tohoto formátu, které jsou bohužel jeho oblíbenými, postrádá talent, případně čas, přičemž obojí je možné – jak je ovšem vidět v některých případech, jiní to i se stejným časem k nastudování zvládnou s mnohem větší působností – z takových je v tomto filmu v drobné roli zastoupen vynikající Plesl, jiným takovým případem je samozřejmě snad náš nejlepší herec vůbec, Karel Roden, který ale ty známé postavy naší historie nemůže pochopitelně hrát všechny… ;) Ta zdejší rotující hrající většina působí, jako by je zajímalo to, jak budou v roli vypadat, nikoli jak bude vypadat jejich postava. Některé ženy jako Mme Stivínová jakoby tento aspekt dováděly do extrému – jako by se celou dobu dívaly na sebe do zrcadla a kontrolovaly se, zda jim ty dobové kostýmy sluší, jako by jim záleželo výhradně na tom, jestli se v nich a v roli budou líbit – jako ony samotné. Herci v Čechách se nestávají svými postavami zčásti patrně ze skutečné neschopnosti, ale z části samozřejmě i proto, že večer musí být na představení na Vinohradech, zítra na muzikálu v Dolní Lhotě, a tak dále a tak dále, aby si zajistili určitý finanční standard. To však není omluva. Jsem si naprosto jistá, že pod nepropustnou krustou této herecké honorace se skrývá, a občas je nám divákům dáno do ni nahlédnout, nemalý zástup opravdu schopných herců, kteří mají bohužel v Čechách málo možností uplatnění svého talentu, a tak doufejme, že do věku postav typu Rašína dozrají alespoň díky koprodukcím evropským a světovým mimo naše hranice. „Lehce snaživý“, to je asi výraz, kterým bych charakterizovala tento snímek nejpříhodněji. Hluboké emoce a velkofilm s tímto přístupem vykřesat z žádného scénáře možné není. Jakkoli by si to příležitost stoleté státnosti jistě zasloužila.

    • 6.10.2018  22:03
    Génius (TV seriál) (2017)
    odpad!

    Mýtus, nic než mýtus. Tak jak bez skrupulí a uvedení využíval během svého života Einstein znalosti a teorie ostatních, tak tento seriál pokračuje v záměrném zesměšňování a v nemorálním zostuzování těch, bez nichž bychom dnes o jeho jméně věděli jen málo. Seriál se navíc utápí v bulvárním podání a v nepříjemných, záměrně exponovaných hysterických výlevech, a ze všeho nejvíc je podřadnou červenou knihovnou, kterou přes všechnu topornou snahu citace z doktorských prací nikam výše neeskaluje. Ostatně podobně sám NG, jenž svou bývalou vysokou úroveň v posledních letech vyměnil – za masové přijetí.

    • 2.10.2018  20:36

    Děkuji, bylo mi s vámi velmi dobře.

    • 1.10.2018  19:15
    Železný věk (TV seriál) (2018)
    ***

    Dokumenty se snižují k polohraným verzím proto, aby byly k divákovi přátelštější, informace aby na něj působily hlouběji, jevily se mu zajímavější, a byly tak snadněji zapamatovatelné. To se však v tomto případě nekoná: divák je zahlcen obrovskou spoustu poměrně povšechných a povrchních informací z ranku vojenské strategie, intrik a historických reálií (snad s výjimkou Père Joseph, kterému je věnována důkladnější pozornost). Pro uvolnění jsou nezáživně formované, čistě deskriptivní výpovědi za stolem prostřídány scénami plně zaměřenými na relaxační, privátní tematiku. Tato část sice věcně vychází z Hagendorfova deníku, jeho slovům však přiřazuje tehdy neexistující moderní emoce a úvahy, což jeho ojedinělou výpověď znehodnocuje. Protiklad telenovely se zhuštěným komentářem se uprostřed nikde nestřetává. Fakticky je pak dokument pojatý z luteránského hlediska, což se projevuje v akcentaci některých událostí na úkor druhých a pochopitelně nenápadné favorizaci protestantských stran. Obávám se, že 80% hodnocení je ve skutečnosti jen projevem neznalosti dílčích událostí konfliktu, s nimiž se tu takto hodnotící diváci setkávají poprvé, a které vykazují románové kvality svou prostou existencí (dobývání La Rochelle a podobně). Stručně zhodnocuje dílo velmi trefně komentátor dr.fish.

    • 22.8.2018  20:26
    Dubček (2018)
    *****

    Velmi smutné drama, které si vytklo za cíl vetknout Dubčekův „realistický idealismus“, idealismus tvořivé, otevřené a spravedlivé budoucnosti, v souvislost (a rozpor) nejen s dobovým hyenismem sovětským a husákovským, ale i s mentalitou dneška. A to se mu nadmíru podařilo, i s pomocí skvělých herců, v čele s vynikajícím Adrianem Jastrabanem – zahrát netypického Dubčeka jistě nebylo úkolem nejjednodušším. Ano, nejsme pohrobci jeho snah, nýbrž pohrobci normalizace.

    • 18.7.2018  20:03

    Žena, která si vybrala zbytečného muže, který si myslí, že má doma zbytečnou ženu ;) Téma blízké snad každému je zde rozehráno v atraktivním prostředí francouzských imigrantů newyorkské upper class. Překvapivá spousta sympatických a neobvykle dobře vypadajích herců a hereček nás uvádí do problému mladé rodiny: Po narození syna se mladá renomovaná klavíristka Veronica záměrně plně oddá jeho výchově, svou kariéru dobrovolně přeruší a pro syna odmítá i chůvu. To je v jejím postavení velmi neobvyklé a brzy se to stává terčem nepochopení i ostré kritiky údajných přátel i samotného manžela. Pro toho Veronica coby „pouhá matka“ ztrácí význam jako žena i jako člověk. Pár nedělá věci společně, „naše“ je tu jen průnikem projekcí dvou individuálních, navzájem nekomunikovaných tužeb, a tak je – už ve formě rodiny – odsouzen k bolestivému zániku. Typické soužení dnešních dnů je akcentováno střetem kariéra vs. rodina. Režisérce se podařilo angažovat velmi dobré, ačkoliv naprosto neznámé herce.

    • 18.7.2018  19:36
    Zaujetí (2017)
    ****

    Příjemný teen film, který se věnuje syžetu vrcholně aktuálnímu, přesto opomíjenému a předkládanému typicky ve zvrácených interpretacích s berličkami feminismů, rasismů a dalších ismů: mezigeneračnímu pnutí. Pnutí, v němž je role mládí revoltovat a odhalovat problémy a role stáří ukazovat funkci hranic i řádu a předávat zkušenosti. Pnutí, teprve z jehož potýkání povstávají smysluplné krásné nové světy. Učením se. Jeho součástí je i schopnost přijmout zkušenost druhého a umět se před ní sklonit. Film schematický a stručný, ale se srdcem, čímž vystupuje nad jiné. Film o síle přátelství především, s poselstvím jednoduchým až primitivním, avšak silným a nedeformovaným.

    • 18.7.2018  19:35
    Elle (2016)
    **

    Osvěžující změna perspektivy: napadená a znásilněná je sama sociopatka, dcera masového vraha. Není úplně od věci si vtipně ilustrovat, že i oběti jsou lidé velmi různí. A to může scénou pořádně zamotat. Je to herecký koncert jako vždy vynikající a pro postavu důvtipně a vhodně obsazené Isabelle Huppert. Film nás nenechá vydechnout očekáváním věcí příštích. Kromě pocitu napětí ale nepřináší vůbec nic. A onu osvěžující perspektivu rychle sám zabíjí nadměrnou vypjatostí všudypřítomné podivnosti. Jako by už jí nebyla soudobá kinematografie přeplněná. Jakoby na světě neexistovaly jiné zajímavé podněty než všelijak psychicky vykolejení lidí a úchylné a necitlivé zrůdy (ovšem samozřejmě připravené k sexu v jednu každou sekundu svých životů). Nevím, koho tento stereotyp pořád baví, mně tedy už dávno ne. Je to ten typ „zajímavosti“, který poslouží dobře jen jako koření, nikoli jako ústřední téma, natož v letitém repeté. Dobrý začátek, ale celkově lepší dvě hvězdy.

    • 18.7.2018  19:33
    Respire (2014)
    **

    Hlavní linka je příliš redukovaná, monotematická, působí dojmem, jako by se odehrávala ve vzduchoprázdnu, chybí ji analytické a realistické vsazení do kontextu skutečnosti. Jednoznačně předvídatelný konec budí dojem autorské fantazie ze školních let, v nichž se autor s nápady setkává poprvé, a považuje je tak ještě za originální. Příběhu neprospívá, činí ho primitivním a prvoplánovým. Oceňuji výborné herecké výkony, jestli vůbec stojí za to film shlédnout, tak právě kvůli nim. Svou psychologickou nepropracovaností zůstává ale navzdory nim v kategorii nižšího žánru odpoledních televizních show.

    • 18.7.2018  19:32
    Agnus dei (2016)
    *****

    Velké překvapení. Už se bojím tklivých filmů opájejících se filmovou bolestí jako rozkoší svého druhu – ta je pak ve svém falsu vším, jen ne skutečně prožitou erupcí hluboce vitální emoce. Každý se neumí vypořádat s těžkým příběhem tak, aby ho neproměnil v klišé. V tomto díle ale žádný řemeslný kalkul nečekejte. Jeho poutavě natočené ryzí umění otevírá překvapivě širokou diverzitu vertikální i horizontální – snad maximální vůbec, jakou film může obsáhnout: ve chvilce střídá jemný, lidský humor s těmi nejděsivějšími stránkami ztracené humanity, představuje spektrum lidskosti ve formě obrovské variety charakterů. Výjimečně zdařilými komickými diaglogy s doktorem Samuelem (Vincent Macaigne) nás na křídlech humoru přenáší otřesnými zážitky. Film zdaleka není jen o „těžkém osudu znásilněných žen.“ Je také o způsobu, s jakým je možné k životním potížím přistupovat, a tedy jak je překlenout. Na pozadí bohatosti charakterů je rozdílný přístup k problémům zobrazen s velkou silou, každý individuální příběh je tu tak lekcí sám o sobě. To činí výpověď neobyčejně bohatou. Překvapilo mě, že režisérka má na kontě zatím spíše průměrné snímky – asi ji tato zásadní rovina lidství sedne lépe, anebo si pro realizaci pozvala dobrý tým. Maximálně doporučuji. PS: Po přečtení komentářů zde cítím povinnost dodat, že scénář filmu je fikce. Ve skutečnosti bylo 15 znásilněných řádových sester varšavského kláštera po znásilnění vojáky hned zabito, zbylých 10 bylo znásilňováno opakovaně, pět z nich otěhotnělo. Neexistovala žádná matka představená, která likvidovala takto počaté děti po narození, aby smyla hanbu sester, tento příběh je ve filmu zcela smyšlený. Sestry však žádaly sestru Madeleine o umělé přerušení těhotenství.

    • 18.7.2018  19:05
    Dark River (2017)
    ***

    Jsem milovník všech atributů ve snímku uplatněných – drsné přírody, irského počasí, života na farmě, samotářství, rozplétání těžkosti osudů… Film bezesporu velmi povedeně navazuje na tradici rurálních rodinných dramat (např. The Field, 1990, Oxen, 1991, u nás Je třeba zabít Sekala, ad.). Snahu představit realistickou sondu do životního osudu utvářeného zde z velké míry specifickým prostředím vnímám jako dnes už bohužel velmi neobvyklý, a proto překvapivý pokus přenést hloubku stigmatu starých rodinných tragédií do aktuálních poměrů. To mi dělá velkou radost – takto unitární, vrcholně hluboké příběhové linky dnes nejsou v módě a autorka jimi z hlediska přijetí publikem jistě dost riskuje. Nabízí maximálně životný obraz naznačující kontinuitu lidských starostí bez ohledu na modernitu, která by se vždy ráda tvářila jako něco zoufale jiného, od minulosti odtrženého a s ní nesouvisejícího. Performance jsou skvělé, oba protagonisté se hlavních postav ujali se stoprocentním výsledkem a realističnost kamery i režie při zachycování materiálních detailů jako východiska pro náladu a genius takto odtrženého života, evokujícího pro změnu nejblíže asi Wuthering Heights od Andrey Arnold z roku 2011 v hlavní roli s Kayou Scodelario, je doslova neodolatelná. To vše uchvacuje a uvádí do hloubek příběhu velmi silně. Ale příběh sám překročil tu subtilní linii, která ho chrání před relativizací vlastní výpovědi. Zatímco v The Field šíře a hloubka tragédie odpovídají své době, takže nevzbuzují pochybnost ve svém rozměru, příběh v Dark River se odehrává v 21. století, ve státě a ve světě, kde se o problémech mluví, člověk naopak téměř nemůže uniknout tomu, aby s nimi nebyl sám. To je možná na hraně, avšak stále v rámci potřeb filmové licence. Pomyslnou linii autorka překračuje až akcelerovaným finále, navíc trochu zkratkovitým, jako by příběh bylo třeba rychle uzavřít. Právě na této lince, zůstane-li zachována, získávají příběhy svůj nejmocnější a nejsdělnější imprint, právě tady vzniká drama, jež z myslí už nikdy nevymizí. Nepřekročit ji ve směru k vlastní karikatuře či zlehčení se tu myslím úplně nepodařilo. Jinak bych ale váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdami, protože v obklopení soudobou produkcí vnímám tento snímek jako unikátní světlo na kupce bahna. Clio Barnard zaujala, určitě se budu pídit i po jejích dalších filmových počinech.

    • 18.7.2018  18:53
    Křižáček (2017)
    *

    Za hlavní problém považuji špatné uchopení uhrančivého tématu. Žánr je zcela na místě, ale provedení kulhá ve všech možných směrech. Nevěrohodná produkce i postprodukce (viditelně nedohotovené zpracování vizuálů náhražkových staveb, kamenů, textilií, … světlo je málo světlé, tma málo hluboká ;) ) a především herci, kteří svými rolemi nežijí, necítí je, nevnímají. Jsou to panáčkové z 21. století odříkávající bez zaujetí naučené věty, jejichž významu a hloubce nerozumějí. A to bohužel platí i pro Rodena, který si možná o scénáři či režisérovi myslel své. Příběh, který mohl být nadmíru působivý, tak jen bezstarostně klouže po povrchu a nemůže vyvolat než nezáživnost i u člověka, který by se jinak právě do tohoto typu tvorby ponořil beze spěchu a s potěšením. Inu, v tak velkorysém čase se zde jaksi není do čeho nořit.

    • 18.7.2018  18:50
    Patrick Melrose (TV seriál) (2018)
    *

    Tento přestylizovaný, přesaturovaný, besobsažný, tupý a zcela zbytečný příběh, který přetéká imidží a heroinem na úkor všeho ostatního (nebo aspoň něčeho zajímavého), nezachrání ani Benedict Cumberbatch. I když on je jediným důvodem, pro který lze sledování chvíli přetrpět.

    • 18.7.2018  18:48

    „Nebuďte jako Luther. Sotva zničil katolické dogma, založil druhé, stejně tak netolerantní.“ Málo alkoholu, špíny a děvek, nedostatek násilí a další šrámy na realističnosti biografického materiálu. Film sám však není biografií, spíš nereálnou utopií, podobně jako komunismus sám. Jedno ale zachycuje věrně: zrození fejku a narcismu zneužitím bídy již zneužívaných. Hledání vlastní slávy chozením po zádech mas, za které se tito rádobyfilozofové údajně bijí. Zatímco Manifestem tehdy boj dvou zel (kapitalismus a komunismus) začal, film jím naštěstí končí. Kdo se chce podívat na lepší analýzu bídy dělnického století, nechť shlédne The Mill nebo i North&South, kde se mezi řádky lze dozvědět mnohem víc, a to rovněž v prudce romantickém, nedokumentárním podání.

    • 18.7.2018  18:47
    Happy End (2017)
    *

    Někteří tvůrci rádi zachází do detailů – čištění zubů, svlékání pyžama, jízda v autě… bez dalšího smyslu to občas působí jako milý civilní realismus, častěji však jako vata bez obsahu, a to přes klamnou iluzi tvůrců, že tvoří dejme tomu břitkou sociální kritiku. Většina tohoto filmu je zdatnou ilustrací takového případu. Hvězdičku přidávám za pěkné herecké výkony.

    • 18.7.2018  18:45

    Místy vtipné dialogy, ale jinak mi tento snímek ve srovnání s jeho vrstevníky z řad filmových děl připadá silně přeceněný a dobře vlastně nechápu, proč je tak pozitivně hodnocen. Je to takový odpočinkový průměr, který v mysli brzy zapadne, nic víc.

    • 18.7.2018  18:44
    Odnikud (2017)
    ****

    Standardně vynikající výkon Diane Kruger, scénář však poněkud vlahý. Jako apel málo úderné, jako drama málo zapeklité. Postavy nicméně dobře propracované, uvěřitelně formulované i výborně zahrané.

    • 18.7.2018  18:41
    Nepřátelé (2017)
    *****

    Syrové psychodrama o bazálních lidských citech kladoucí otázky po všeobecnosti a partikularitě morálních zákonů a základů humanity. Film o heterogenní lidskosti, jež logicky odolává jakýmkoliv pokusům o uchopení hodnocením. Napětí prostřednictvím nutnosti vyvinutí snahy při boji o život, která nakonec přežít a žít umožňuje tím nejlepším možným způsobem (a že je to tak vlastně přirozené). Vynikající herecké výkony podtrhují strnulou, funkční rozhodnost na hraně disociace. Oceňuji konečně snad první zajímavou roli, v níž mohla svůj talent rozehrát Rosamund Pike, jinak obsazovaná do nevalných pomád. Skvělý Christiane Bale. To vše podtrženo fenoménem cesty a kulisami lesů a polopouští Divokého západu. Tvorbě Scotta Coopera dám ráda šanci i v budoucnu.

    • 18.7.2018  16:59

    Dobře jsem se pobavila – někdo se patrně rozhodl přiblížit osud Jeronýma Pražského divákům Vyprávěj, českého Doktora Martina a podobných libůstek. Vsadím se, že v požadavcích režiséra od začátku stálo: „víc pro lidi!“ Power to the people! Takže místo nějakého náhledu do života a myšlení jednoho z nezásadovějších, nejvýraznějších a myšlenkově nadprůměrných českých osobností, kterou bychom se mohli pyšnit i na plátně, přichází lakonická lovestory s obstarožní Jitkou Čvančarovou. Jestli si od toho tvůrci slibují, že si jmenovaní diváci budou už po filmu pamatovat Jeronýmovo jméno a budou matně tušit, že byl Jeroným kacíř, asi se povedlo. Vetchý se snaží, ale způsob, kterým bere svou roli vážně, působí v těchto póvl kulisách spíše legračně. A Javorský by měl lépe vážit výběr rolí, nevybírat jen podle postav, ale také podle kvality scénáře (podobně jako již např. v Miladě). Abych nezapomněla – třešnička na dortu je hudba. Prostřednictvím synťákových kreací, které bohužel nejsou parodií, se rázem ocitáme v pohádkovém světě sedmihlavých saní, chudých Honzů a těžkého osudu venkovanů, jež se při sledování stává i těžkým osudem divákovým…

    • 26.2.2018  21:16
    Masaryk (2016)
    *****

    Televizní zpracování ubírá z dojmu scénicky podbarvenou vatou a přílišnou ostrostí z filmu vystřižených scén, na oplátku nabízí jazykově přívětivější verzi. Film je ale jako píseň od Leonarda Cohena.

    • 4.2.2018  19:50

    Takto by asi měl vypadat oskarový snímek. Neplýtvá se tu hlubokou filozofií, nejde o bůhvíjaký art, ale provedení je implicitně sugestivní, všední detaily adresně propracované a výsledný dojem velmi emotivní. Zásadní poselství filmu se dotýká člověka na jeho nejvznešenějším místě. Kromě jiného se mi velmi líbí, že snímek nechává plynout skutečnost tak, jak se odvíjí. Nic nevysvětluje, jen sleduje a ukazuje.