Mlle

Cože, tohle je film od režiséra Americké krásy? Film o dvou nepříjemně hloupých lidech, kteří cestují napříč Amerikou a potkávají jinak hloupé lidi. Co je účelem? Toť otázka... Že by pokus o záznam "50 odstínů blbosti"? Stoprocentní odpad.

Velmi zajímavé téma, škoda brutálně nezáživného zpracování. Vše je ponecháno ve velmi prediktabilní rovině, postavy nejsou psychologicky rozpracovány, prostředí tak zůstává nezáživné a nesympatické, příběh nekontaktní. "A řekni mi, co uměl můj táta, bylo něco, v čem vynikal? Tvůj táta uměl výborně řídit motorku. Byl v tom nejlepší." Takže asi tak nějak. Podobným způsobem se "vyšvihnul" v režisérském umění Derek Cianfrance. A nezůstává za ním pozadu ani Ryan Gosling, který nějak začíná všechny své charaktery hrát úplně stejně. Film vhodný asi jen pro fanoušky "ošuntělých triček naruby" (wtf?), jak se člověk dočte zde v komentářích. Jo, asi tímhle způsobem má film co říct ;)

Ach bože, tolik bezúčelného násilí na pozadí předvídatelného děje, který se stále zadrhává. Tajuplné jsou zápletky asi tak jako slohová práce Jarmilky z první B, jež se sotva naučila psát. Říká se, že grafik bez talentu, který si neví rady s designem, "osvěží" layout kytičkou. Filmař bez talentu bitkou, krví a upírem. Tragédie po všech stránkách.

Příjemně napínavá pohádka se všemi klasickými prvky. Kdo nečeká víc, satisfakce ho nemine. Shlédla jsem už dost horšího materiálu stejné nátury, tento mezi nimi s čistým svědomím řadím mezi ty lepší.

Echt "americké" nic, které bude určitě nadšeně přijato milovníky Vlka z Wall Street. Není tu asi vynechán žádný prvek, který je pro průměrného konzumenta statků amerického neoliberalismu dobře prodanou sexy metou, pro niž stojí za to položit i životy (a často cizí): blondýny v polyesteru, úšklebky nafoukanců (nacvičované doma před zrcadlem), iluze moci (v typickém kontrastu k absenci zkušenosti), jachty, whiskey, sem tam trocha prvoplánového adrenalinu a pochopitelně sex, který vždy v těchto snímcích působí jako dobrovolné celoživotní bydlení v motelu. Plytkost se nepoznamenána obsahem vrací v klidu na konec každé vypuštěné věty. James Bond je sice také jen zábava svého druhu, ale je to klasa o několik tříd výš.

Leta jsem žila v domnění, že mi mou ignorací vůči slávě tohoto snímku uniklo zajímavé pojetí výkladu Leonardovy symboliky. Opravdu jsem vůbec netušila, že jsem se dobrovolně nechala ochudit o takovouhle slátaninu. Snůška nesmyslů je radikálně komická, od filmového obrazu Opus Dei přes tajemné Sionské převorství s vůdcem Isacem Newtonem, přes "úhelný kámen" ;) až po svatý grál: jak ten by mohl v té košaté sbírce zapřísáhlých mytologických karikatur chybět. Žádná z nich není přitom bohužel nic objevného či zajímavého. Nebohá Máří Magdaléna musí zase po staletích vyplout až do Francie a plodit potomky, aby se Francie necítila proti papežskému Římu ochuzena. Postavy si pinkají z úst do úst trapné šablonovité repliky, jako by je četly z babiččiny zaprášené učebnice krimi a ještě si nebyly jisty jejich slovosledem. Je to matrix matrixů nejsprostší roviny a nejnižšího důvtipu. Filmová lahůdka se salátem camping z bufetu na růžku. Za každou honičku jeden hrášek navíc a jako ozdoba povinná včerejší petrželka coby ne příliš rozvášněná romantická linka. Nejsem velká fanynka Audrey Tatou, ale statická role v tomto parodickém paskvilu Záhady Záhadoviče jí vyloženě nesluší. Pozitivní stránkou snímku je hned několik melodií, ba celých motivů v takřka původním instrumentálním obsazení vykradených bez velké úpravy z Kingdom of Heaven či ze dva roky starého (aspoň vlastního) Artuše, jen těžko pochopit, že tohle nikdy nikomu nevadilo. Bylo by mě bývalo překvapilo, kdyby se katolická církev vůči filmu nebyla neohradila, ať už má za sebou cokoli, nesmysly zde navršené jsou v prokazatelném rozporu s její historií.

Sympatická reálná atmosféra, živý problém a skutečné vypořádání se se sebou samým v konkrétních podmínkách jednotlivce určených společenskými mantinely. Film nabízí otázky po hranicích patologie touhy a po způsobu, jakým s touhou pracuje a jak ji formuje společenská cenzura. Vede společenské tabu k její racionalizaci, nebo má schopnost maximalizovat ji vytvořením psychologického exilu až k sebezničení? Nakolik silně se vlastně podílí na duševním vývoji jednotlivce? Nabízí se tu i otázky po rozporu kontrolovaného a povoleného a po roli tradic, snímek reálně ukazuje funkci širšího než rodinného soužití semknutého společnou vírou, která poskytuje člověku možnost směřování a v případě židovských komunit i nezvyklého růstu, navzdory svobodě, kterou tu představuje touha a možnost se jí poddat. Snímek je o hranicích touhy, spíše než o střetu homosexuality s náboženstvím, homosexualita však dává ostrakizaci touhy specifický nádech. Je sympatické, že položené otázky nejsou filmem jednoduše zodpovězeny, což je princip, který je duchu ješivy i židovskému pragmatismu blízký. Vzhledem k převažujícím stereotypům považuji natočení tohoto snímku za odvážný čin: soudy z davu jsou předvídatelné - ortoxodní Židé jako fanatická nesvobodná pakáž a náboženství největším zločinem (jakoby snad naše společnost žádné neměla); i obdivovatelé Třetí říše by mohli mít radost - Žid a "buzerant", to možná potěší. Film sám se naštěstí k žádné takové "hlubokomyslné" výpovědi nesnižuje.

Cirkusový a překombinovaný pokus. Mezi afektovaností a patosem je rozdíl, který tento snímek příliš nectí, což mu ubírá na kvalitě. Předloha tak místy zůstává jediným, co činí z filmu hluboký zážitek, schovává se však v pozadí a sama s překvapením pozoruje autorskou proměnu záměrů skrytých za milostnými hrátkami stárnoucí, nervově labilní šlechtičny a zamilovaného důstojníka s vypracovaným tělem. Před nezáživnou podívanou diváka zachraňuje šarm mladého Taylora-Johnsona, jemuž ovšem hodně pomohl maskér, a také vzory na nábytku a tapetách či barvy a kompozice kulis, což už je u Wrighta taková jistota, o kterou se lze opřít, když už to hlavní zůstane pod kobercem. Nejvíc cti netratí záběry z ruského venkova daleko od epicentra příběhu, které Wright proměnil v kocourkovské divadelní imaginárium.

Film, který drží pozornost různými prostředky od začátku až do konce, a také výborná komedie. Vynikajícímu režisérovi Otakaru Vávrovi se podařilo natočit zajímavou variaci toho, čemu se říká nadčasový snímek. Dílo má schopnost uchvátit diváka i v roce 2014, avšak z větší části z jiných důvodů, než tomu bylo v době jeho vzniku, se zřejmým potenciálem tímto proměnlivým způsobem oslovovat i generace příští. V původně oslavné ódě na velké Žižkovy bratry dostávají soustředěně vykulené výrazy jak po požití belladony, blouznění zcela šílených nadšenců, věčných nespokojenců se vším, kteří si to s pány vyřídí (ale pracovat samozřejmě nebudou, vždyť bude konec světa), či okrádání příchozích táborských o poslední mince do "společného", avšak s následnou všudypřítomnou táborskou bídou, která se nevyhne nikomu, něžně komický nádech. Díky dobovým replikám se film stává také nechtěným zdrojem milého slovního humoru. Přesto se jedná dle mého soudu s přihlédnutím k době vzniku o překvapivě realistický pohled na proběhlé události. Je s podivem, že místy velmi nelichotivé vykreslení "husitské" základny v padesátých letech nikomu z komunistických potentátů nevadilo - nejspíše měli za to, že je divák automaticky propojí pouze s onou zavrženíhodnou vrstvou kněží. I ústřední heslo "proti všem" je tu překvapivě zasazeno do reálného kontextu, který nenechává na pochybách o jeho skutečném, odpudivě nechvalném významu. Zdálo by se, že takřka jediný, kdo zůstává nedotčen a schematicky zidealizován na pilíři absolutní ctnosti, je lapka, nájemný vrah a později vynikající vojevůdce Jan Žižka. Je ovšem smutné, že i dnes se najde mnoho blouznivců, jež se aktivně hlásí nikoli k odkazu vřelé moudrosti Jana Husa, nýbrž tohoto náboženského fanatika a armádám jeho vnitřně znesvářených anarchistických šašků, kteří v zájmu bojů o moc mezi sebou a s církví jiného vyznání neváhali vyplenit takřka celé Česko. Je však pochopitelné, že jej do svého erbu přijala předchozí totalitní moc. Bojové scény z bitvy na Vítkově jsou špičkou tohoto žánru, která svou kvalitou nepochybně překračuje i dobu svého vzniku. Film má až omračující kulisovou a produkční základu, která musela ve své době přijít také na pěkné peníze. Ani detaily nejsou ponechány náhodě (například rozpraskaná skla v oknech, která se skutečně dlouho nechávala v trámech, protože sklo bylo drahé, atd.).

Průměrná kriminální zápletka z nezáživného prostředí dělnické party jednoho města, která si to kvůli svému jednoduchému myšlení dělá tradičně mnohem složitější, než jaké by to mohlo být, a jak už to tak bývá, noří se stále hlouběji do začarovaného kruhu problémů. Od dvou hodin nudy film zachraňují historické kulisy, nenahraditelný servis výsledného dojmu, profesionální herecké výkony, jež postavy naplňují přitažlivým realistickým rozměrem, a jediný možný dobrý konec, který hned vzápětí zkazí strašlivý popsong při závěrečných titulcích.