Ej Hlemýžď

Po letech šťastného soužití se rozpadá manželství a na ženu, o jejíž příběh ve filmu jde, se hrnou kromě zrady muže další životní zkoušky. Spíše než romantický film je to melodrama. Z dnešního pohledu je film poněkud obtížně stravitelný, ale, kdo má rád nekončící záběry na nebe nebo širá pole, bude jistě potěšen. Vzhledem k tomu, že tam byly i velmi hezké lidové písně, tak dávám dvě hvězdičky.

V Tichém oceánu jsou pořádány manévry jak ruských tak i amerických eskader. Je zde pokus vyvolat skutečný válečný konflikt.

Pouliční muzikanti se snaží někdy ve 20. letech minulého století v SSSR založit džezbend a prosadit se, rozhdnou se tedy vydat do Moskvy, zažijí plno všelijakých patálií nejen hudebních. Divím se, že byl tento film v SSSR povolen natočit ještě v předgorbačovské éře, u nás, myslím, nebyl ani v distribuci.. Tento hudební film získal centy v r. 1984 v Lodži, Grenoblu, Chicagu, Londýdě a Bělehradě.

Čerstvá absolventka gymnázia (hraje Věra Mareckaja http://www.imdb.com/name/nm0546531/ ) z Petrohradu odjela do zapadlé sibiřské vísky učit děti tamních rolníků. I tam za čas dolehnou důsledky svržení cara, takže ji potkávají těžké životní zkoušky. Film v r. 1948 dostal Stalinovu cenu 1. stupně a režisér Mark Donskoj cenu za nejlepší režii na mezinárodním filmovém festivalu v Paříži v r. 1949

Dva mladí se seznámí na tancovačce, pokouší se spolu žít. ale dívka, generálova dcera, obtížně snáší životní styl svého kluka, stavebního dělníka, při porovnání se svým dosavadním blahobytným zabezpečeným životem u svých rodičů.

Psychologické melodrama - příběh o zkoušení navázat vážnější vztah mezi mužem a ženou, kteří mají již ke čtyřicítce.

Tento film je než ryzí komedie spíše taková fantastická tragikomedie, mě nijak zvlášť neoslovil, byť má svou logiku ve své absurditě, a to mám absurdní humor docela rád.. Film získal m.j. zvláštní cenu poroty za výtvarné zpracování na filmovém festivalu v Rio de Janeiro v r. 1987. Kromě uvedeného J. Jakovleva jsou v hlavních postavách Jevgenij Leonov, Levan Gabriadze a Stanislav Ljubšin, o nichž však zmínka, že hrají není žádná. Takže : Ku....ku....ku... Mama, mama, čto ja budu dělať... Tu poslední větu pochopíte, až film. uvidíte.

Historickoživotopisný film o ruském badateli Semjonu Děžněvovi (správná ruská výslovnost je Děžňov), který objevil severo-východní cestu kolem arktického pobřeží Sibiře do jižních moří a nových sibiřských území v XVII. století. Děj filmu se však touto cestou zabývá zcela okrajově, spíše rozebírá románově drsné mezilidské vztahy v té době v tvrdých podmínká severu, hlavně v oblasti řek Lena, Jenisej, Indigirka, Kolyma. Kdo by očekával cestopisný film či rozbor geografických objevů, bude zklamán.

V r. 1942 si raněný ruský důstojník vymění dokumenty a uniformu s umírajícím českým lékařem sloužícím v německé armádě, dostane se tak na Slovensko, kde vyhledá jeho matku a sděluje jí, co se stalo, jak si přál tem umírající, který mu řekl i domluvené heslo (poměnka), aby mu doma věřili. To městečko se ve filmu jmenovalo Slatina a bydleli v domě na Nábřežní ul. č. 3. Na Slovensku pak vstupuje do partyzánského oddílu. Režie Isaak Šmaruk

Film bych zařadil tématikou do dobrodružných o výcviku čerstvě nastoupivších nováčků k paragánům. V době svého vzniku snad mohl možná trochu dobrodružným být, z dnešního pohledu by jen obtížně dokázal zaujmout, snad jen děti kolem 10 let. Režie Isaak Šmaruk.