Goldbeater

BANGER. je neskutečně freneticky natočené dobrodružství jedné noci v Praze a zároveň velmi progresivní filmařina, která přináší příjemné a hlavně potřebné vlny do jinak dost stojatých vod současné české kinematografie. Drobné výhrady mám; něčeho bych ubral, u něčeho zas přitlačil na pilu, ale kolem a kolem to je zkrátka high energy jízda, která má dynamiku, osobité režijní uchopení a autentické herectví. [KVIFF 2022]

Aniž bych si o filmu předem cokoliv zjišťoval, šel jsem do něj s očekáváním poměrně konvenčního britcomu, a tak mě překvapilo, o jak komorní, dialogově bohatou a herecky exponovanou konverzačku nakonec šlo. A k tomu vtipnou, podnětnou, vtahující a odvážnou, i když chvílemi možná trochu moc doslovnou (což tu až tak moc nevadí, naštěstí). Jen teda ten, kdo vymýšlel nesmyslný český distribuční titul „Hodně štěstí, pane Veliký“, asi trpí nějakými komplexy - kvůli tomu debilnímu názvu jsem to málem přeskočil v programu. [KVIFF 2022]

Fráze „hudební dokument“ je v tomto případě zcela zavádějící, Moonage Daydream je spíše audiovizuálním mozaikovitým portrétem a zážitkovým filmem využívajícím velmi (ale opravdu VELMI) volné formy k vyprávění příběhu Davida Bowieho. Jinými slovy, buď se do toho úspěšně položíte a budete mít esoterický prožitek, nebo to jednoduše prospíte. A tohle, společně s trochu přepálenou délkou, může být velkým kamenem úrazu pro spoustu diváků. Každopádně musím dodat, že ty remasterované záběry jsou opravdu úchvatné. [KVIFF 2022]

Že Korejci jsou mistři ve funkčním mixování rozmanitých žánrů, není nic nového, přesto mě docela překvapilo, jak moc komediální Podezřelá nakonec byla. Ale i díky tomu to nakonec byly příjemně a svižně strávené dvě a čtvrt hodiny, rozhodně žádná festivalová nuda. Zápletka i rozuzlení mají svou vnitřní logiku pevnou jen do takové míry, do jaké jste vy jako diváci je ochotni přijmout pod vlivem atmosféry snímku, takže pokud se na film v první půlhodině nenaladíte, kdovíjaký zážitek vás asi nečeká. Mně se to naštěstí podařilo. [KVIFF 2022]

Zákon mlčenlivosti je úmorný, monotónní, repetitivní sled scén, kde na sebe postavy vrhají vážné obličeje, aby divák pochopil, že to mají v životě těžké. Celou první hodinu stagnujícího děje prakticky jen čekáte, než si hlavní hrdinka vnitřně uvědomí fakt, který vy jako diváci víte už od první scény, jen aby poté prakticky mohla konečně začít zápletka snímku, z něhož mohl být docela zajímavý revenge movie. Ale ani pak se to nikam neposune, jen na konci dostanete symbolicky doslovnou scénu s upřeným pohledem do kamery, abyste jako hloupí diváci tentokrát už opravdu konečně pochopili, že to postavy fakt mají v životě těžké. [KVIFF 2022]

Pět ďáblů jsou chytlavou žánrovou podívanou a v námětu rozhodně bylo našlápnuto i na solidní a osudový thriller, ale skončilo to bohužel někde na půl cesty, jak kdyby tvůrci zahodili vyšší ambice a spokojili se s bezpečnými mantinely rodinného melodramatu. Jinými slovy, místo toho aby to ve finále pořádně udeřilo na všechny struny, spíše to potichoučku vyšumí do prázdna. A je to dost škoda. [KVIFF 2022]

Martin Scorsese mistrně předkládá napůl záznam posledního koncertu legendární rockové skupiny The Band a napůl dokumentární náhled do osobnosti jejích členů, kteří na kameru dávají veskrze zábavné a vtipně rozhovory. A k tomu se dostaví celá řada hvězdných hudebních hostů. Musím říct, že dát si restaurovanou verzi v prostoru dobře ozvučeného kinosálu byl opravdu vtahující zážitek, při němž jsem se téměř cítil jako účastník onoho legendárního koncertu. Výbornou hudbu navíc doplňují nápadité kamerové záběry od kameramanské elity 70. let (Michael Chapman, David Myers, László Kovács, Vilmos Zsigmond...). Pro mě to byla doslova naplno prožitá filmová projekce a ideální příklad toho, jak divák může být zcela vtažen do díla. [KVIFF 2022]

This is Spinal Tap meets 70s italské bizáry se špetkou řecké divné vlny. Peter Strickland opět vrší absurditu nad absurditu v audiovizuálně zajímavé a subjektivně vtipné podívané, již bych se ovšem zdráhal komukoliv s čistým svědomím doporučit, protože na tohle svébytné dílo musíte být opravdu speciálně naladěni. [KVIFF 2022]

Velká premiéra je dosud nejzábavnějším filmem Miroslava Krobota, ale to neříká mnoho a laťka je položena setsakra nízko. Stále je to přichcíplá podívaná o divně se chovajících lidech, jejichž osudy vás zajímat nebudou, a když se nad tím člověk vlastně zamyslí, závěr ani nedává v reáliích fungujícího světa vůbec smysl (respektive měl by dodatečně fatální následky pro hlavní postavy). A zcela divadelní herecké výkony tomu rozhodně na filmovosti nepřidávají, Pavel Šimčík je navíc po svém šaškování v reklamách pro mě opravdu nezajímavým tahounem filmu. K tomu je na tom krásně vidět zaprděnost a zastaralost současné české kinematografie, protože dělat si srandu z Touretteova syndromu přestalo být snesitelné tak před patnácti lety. [KVIFF 2022]

Ono to putování islandskou krajinou zákonitě musí být poutavé a třeba přepálená délka zde ani tak pro mě nebyla problémem. Trable jsem měl až s charakteristikou postav, protože hlavní (anti)hrdina je nezajímavý bídný chcípák a po utlumených dvou hodinách putování divočinou jeho další konání a následná protireakce zbylých postav v poslední šestině filmu působily, jak kdyby spadly z čistého nebe, a neměl jsem pocit, že by k nim bylo jakkoliv, byť třeba skrytě, směřováno. Hezky natočená, obsahově rozporuplná podívaná. [KVIFF 2022]