Goldbeater

Velice prostoduché béčko, které prvky science fiction jen tak mimochodem oplétá kolem jalové zápletky o zámožné ženě, jíž by se její morálně pokleslý manžel nejraději zbavil. Tedy vlastně jen velmi extrémní ukázka toho, kam až může zajít manželská krize, když se do toho vloží mimozemšťané.

V principu těžko hodnotitelné. Úžasná ukázka tvůrčího neumětelství, které neskutečnou mírou baví. Bruno Mattei a Claudio Fragasso natočili trashového následovníka Úsvitu mrtvých, okopírovali přitom co mohli a poslepovali snímek z mnoha scén vypůjčených z dokumentů o domorodých kamenech na Nové Guinei. Hudba od Goblinů je z 90% vypůjčena právě z Úsvitu mrtvých. Scénář je chvílemi nesmyslný do směšné a takřka neúnosné míry. Herecké výkony jsou prkenné, ovšem zběsilé a divácky vděčné. Střih je přímo příšerný a návaznost jednotlivých scén, ba i dílčích záběrů, jako by chvílemi úplně chyběla (vtipné je si pak přečíst v závěrečných titulcích, že dva lidé měli při natáčení na starost kontinuitu). No zkrátka všechno špatně - přesto tak kouzelně špatně, až to člověka nutí do smíchu, případně do silného údivu. Vřele doporučuji nějaké kolektivní zhlédnutí s partou kamarádů, je na co se těšit!

Pro mě (zcela subjektivně) nejlepší western, který jsem za poslední dobu viděl. Pamětihodné obsazení v kombinaci se skvěle vykreslenou hrou morálních dilemat a neúprosné osudovosti ve mně v ne zrovna dobré náladě opravdu udeřilo na tu správnou strunu. V jádru velmi smutný a hořký film (rozhodně ne komedie, jak se mnohde píše) o bratrství a o tom, že v životě zkrátka spolkneme sem tam nějakého toho pavouka.

V pasti času působí jako popový videoklip určený zakřiknutým dívkám, avšak natažený do neskutečných 110 minut. Příšerně doslovnými motivačními proslovy nabitý přeslazený příběh o získávání sebevědomí a moci lásky - daleko za hranicí pouhé dětské naivity, kde začíná vyložená stupidita - však těžko i ti nejmladší mohou brát vážně. Promluvy postav kolísají mezi úsměvně hloupými, kdy se třeba dozvíme, že i elektrony mohou být spojeny silou lásky, až vyloženě směšnými žvásty - když mladá dívka nalezne sebedůvěru a porazí tím zlo, je přirovnána k Nelsonu Mandelovi a Oskaru Schindlerovi. Opravdu mizerné herecké výkony dětských herců (zejména malý Deric McCabe), nadějní dospělí herci v kýčovitých kostýmech papouškující cukrkandlové řeči, okaté angažování Oprah Winfrey do role nejmoudřejší bytosti a Mindy Kaling ve snad nejotravnější roli celého snímku už člověku způsobí jenom psychedelický bolehlav.

Návrat blbýho a blbějšího je bohužel absolutně nedůstojným pokračováním skvělého road-movie, které považuji za jednu z nejlepších komedií 90. let, v níž fungoval skvěle vypointovaný humor a výborný devadesátkový soundtrack. Bratři Farrellyové se vracejí k látce, kterou před dvaceti lety vytvořili, a nedokáží nic jiného, než opakovat zažité vtipy, které fungovaly v jedničce, a zbytek vyplnit opravdu dementní zápletkou a fekálním humorem. Ze sympatických nemehel z prvního filmu se stali otravní sobečtí blbové a na strhané rysy Jima Carreyho je spíš smutný, než komický pohled. Takovou dvojku si snad nikdo nepřál.

Němá švadlena Thana (ikonická Zoë Lund) má opravdu pech - dvakrát během jediného dne je znásilněna dvěma různými zvrhlíky - načež se s ráží .45 v ruce vydává na křížovou výpravu za očištěním New Yorku od mužské špíny. Abel Ferrara sestavuje mnohovrstevný a vizuálně zajímavý rape-and-revenge-movie ve velice živém prostředí kriminalitou zmítaného New York City a předhazuje divákovi finální tečku v podobě provokativního krvavého finále s převlekem jeptišky. Vskutku pamětihodný počin v rámci pokleslého žánru.

V ještě ne tak úplně postapokalyptické Austrálii se ve své káře „Interceptor“ prohání ještě ne tak úplně šílený Max Rockatansky, bojuje proti pankáčským motorkářům a dává vzniknout jednomu z nejvýraznějších děl zběsilého ozploitation a vystřeluje Mela Gibsona mezi herecké hvězdy. Pro někoho možná starý, laciný a jednoduchý revenge-movie, pro mě zcela stěžejní, ikonický a neuvěřitelnými kaskadérskými kousky nabitý akční film, na nějž si vždy rád najdu čas. Ve srovnání s ryze postapokalyptickými pokračováními a remakem jde o velmi rozdílný snímek, přesto nezapomenutelný originál.

U tohoto snímku se nabízí mírné srovnání s obdobným kanadským hororem Všechno nejlepší k mým narozeninám z téhož roku, i když musím říct, že u There Was a Little Girl jsem se bavil o něco víc. Přesto tento film pomyslně prohrál se svým kanadským soupeřem a objevil se v amerických kinech až o dva roky později (pod alternativním názvem Madhouse). Jde o nadprůměrný slasher se solidně hutnou atmosférou a několika krvavými scénami, které si užijí zejména diváci se strachem ze psů. Jedno z umírněnějších děl ze seznamu „video nasties“, které, jak hádám, spíše než pro brutalitu, jíž zde až tak moc není, leželo v žaludku britských cenzorů kvůli nechvalnému zobrazení jedné z postav, která by podle nich měla být vnímána jako respektu hodná páteř společnosti.

Závidím lidem, kteří si Texaský masakr motorovou pilou 2 dokázali užít. Já se snažil a rozhodně jsem od filmu neměl žádná velká očekávání - dopředu jsem věděl, že pokračování si jde svou vlastní cestou hororové komedie a s prvním Texaským masakrem téměř nic společného nemá. Nicméně i jako samostatný úkrok jiným směrem mě to absolutně minulo, nebavilo a ke konci už otravovalo. Nepříčetný Dennis Hopper mávající kolem sebe motorovou pilou je sice silné lákadlo (na něj jsem se těšil nejvíc), bohužel tím ospravedlnění přítomnosti jeho postavy ve filmu končí a moc překvapivého toho ke konci nepředvede. Zbytek už snad ani nemá smysl zmiňovat - poslední minuty snímku v lepším případě kopírují první díl, v horším případě se snaží o podivný parodický humor, nad kterým jsem jen kroutil hlavou - to vše v kýčovitých kulisách, které dovolil vyšší rozpočet fušerského studia Cannon Films.

Může si každý tvrdit jak chce, že jde jen o klon Tichého místa, nelze ovšem Bird Box upřít kvalitu a fakt, že si to jde vlastní cestou a po technické i herecké stránce je to velice povedené (zejména Johnu Malkovichovi a jeho postavě bych přál daleko více prostoru a času). Ale to retrospektivní vyprávění mi přišlo na škodu - člověk kvůli němu už od začátku ví, jak to s většinou charakterů dopadne, a tak vlastně není vůbec překvapen, když se něco zlého stane. Divák je tím zbytečně ochuzen o napětí a jakékoliv emocionální spojení s postavami od začátku postrádá, což je u tohoto typu filmu velká škoda. No a ten konec by snad mohli uvěřit jen naprostí sluníčkáři.