Goldbeater

Roy Ward Baker natočil věcný a věrný popis událostí 14. dubna 1912, založený na knize Waltera Lorda a výpovědích přeživších katastrofy, a to bez jakékoliv teatrálnosti a patosu. Jde o kvalitní historickou rekonstrukci, jejíž valná část se prakticky odehrává téměř v reálném čase, a ačkoliv člověk ví, jak to celé dopadne, stejně se mu s ubíhajícími minutami stále více tají dech. Děj sleduje velikou škálu vedlejších postav (jejichž středobodem sice je důstojník Lightoller, ale rozhodně ho nepokládáme za hlavní postavu) a ukazuje tím řadu menších zápletek a motivů, z nichž si několik vypůjčil i James Cameron pro svou o 40 let mladší verzi. Nepřesnosti tu jsou - v tomto snímku například Titanic není rozlomen (vrak byl objeven a zkoumán až 27 let po natočení filmu, takže je to pochopitelné) a vytkl bych možná tu trochu doslovného poučování ke konci, nicméně s přihlédnutím k technickým a tvůrčím možnostem Velké Británie roku 1958 to podle mého názoru už lépe natočit nešlo. Proto se i přes pár výtek uchyluji k nejvyššímu hodnocení za velmi působivou a důstojnou podívanou, jež je v mnoha ohledech srovnatelná s verzí Jamese Camerona a v několika ji možná i předčí.

Povídkový western bratří Coenů nabízí šest vzájemně nesouvisejících segmentů, z nichž rozhodně každý stojí za zmínku, ale náladové skoky mezi nimi mohou někoho mírně zdeptat (stejně jako digitální kamera, na níž je potřeba si chvíli zvykat). Avšak abych to vzal od začátku - The Ballad of Buster Scruggs: Bláznivá a překvapivě krvavá komedie se zpívajícím pistolníkem (Tim Blake Nelson), která baví brutálním humorem i dobře napsanými průpovídkami a písněmi hlavní postavy. Uteče možná až příliš rychle - 70%. Near Algodones: James Franco jako lupič-břídil, jehož komické utíkání před oprátkou bych si nechal líbit klidně na ploše celovečerní komedie se spletitějším dějem. Pánvičkami ověšený bankovní úředník je highlightem filmu - 70%. Meal Ticket: Je škoda a tak trochu šok, že prvními dvěma povídkami Coenovci zmlsali diváky humorem a poté na ně bez varování navalili poměrně depresivní neveselé drama, jež se dá číst jako metafora o smrti opravdového umění a jeho nahrazení laciným šarlatánstvím, co se lépe prodává. Zajímavé, ale chvílemi dost repetitivní a svou náladou to ke zbytku snímku vůbec nepasuje - 50%. All Gold Canyon: Jednoduchý, ale srdcem vyprávěný příběh jednoho zlatokopa, stojící na výkonu zarostlého Toma Waitse a nádherné přírodní scenérii. Jack London je z toho cítit na sto honů - 65%. The Gal Who Got Rattled: Troufám si říct, že příběhově nejzajímavější a nejcoenovštější segment, který se sice rozjíždí pomalu a tvoří dlouhou expozici postav, ale za to ke konci jako jeden z mála svým nečekaným závěrem opravdu zapůsobí - 75%. The Mortal Remains: Filozofická konverzačka na konec. Na papíře to možná vypadalo jako nejlepší možné zakončení filmu, ale reálně to diváka spíše dost unaví. Zamrzel mě docela nevyužitý Brendan Gleeson - 55%. Celkově vzato to byly příjemně strávené dvě hodiny a rozhodně žádné zklamání (jakým byl předchozí snímek bratří Coenů, Ave, Caesar!). Mohlo to však dopadnout daleko líp, kdyby komický ráz dvou prvních segmentů byl držen po celý film.

Povedená válečná naháněčka s hvězdným obsazením a opravdu strhujícím výkonem Malcolma McDowella v roli excentrického esesáka, jenž svou neskonalou lásku ke Třetí říši prokazuje i hákovým křížem vyšitým na slipech. Zapadlý kultovní snímek, který sice má řadu chyb (ta zamlžená kamera je na konci mírně rušivá) a notnou dávku přehánění, ale velmi dobře baví, napíná, místy šokuje brutalitou a představuje solidní dobrodružné guilty pleasure.

V rámci dokumentárního žánru „filmu o filmu“ jsou Nebezpečné dny naprosto parádní ukázkou skvěle strukturovaného, informacemi nabitého a komplexního přístupu k látce, proto nemohu jinak než dát plné hodnocení. Pro fanoušky Blade Runnera (nebo minimálně jednoho z jeho různých sestřihů) je to úplná povinnost. A pro ty, co Blade Runnerovi dodnes nepřišli na chuť, je to minimálně přínosný obraz toho, jak vypadá proces vzniku velkého filmu a jak fatální roli v něm hrají peníze a lidé, co penězi disponují. Tři a půl hodiny utečou jako voda a klidně bych u toho ještě nějakou chvilku navíc vydržel.

Velice fádní a neatraktivní rádoby dobrodružný snímek, v němž absentuje nejen to dobrodružství, ale hlavně nějaké sympatické postavy, aspoň druhořadé herectví i jakákoliv zajímavá promluva. Je to jedno z těch opravdu slabých a právem zapomenutých děl Rogera Cormana.

Roman Polanski sexuálně vyzývavá a dusná dramata umí, tohle je jeho parketa. Vybral si k tomu naprosto přesné obsazení dvou jediných rolí (Emmanuelle Seigner i Mathieu Amalric oba parádní) a ve svých osmdesáti letech rozehrál velice poutavou hru charakterů, od níž od začátku do konce nelze odtrhnout oči.

Nejsem fanouškem prvního dílu, a tak mi tohle pokračování nepřišlo jako vyložená urážka. Rozhodně to není taková hrůza, jak se proslýchá - jedná se o více méně průměrnou až podprůměrnou komedii, po níž však kromě ziskuchtivých producentů (mezi nimi nechvalně proslulý Jon Peters) nikdo netoužil. Důsledkem toho bylo, že Caddyshack II finančně propadl, mnoho členů štábu litovalo své účasti a nadějný režisér nízkorozpočtových filmů Allan Arkush po ní již nikdy žádný další kinofilm nenatočil.

Herecké legendy James Stewart a Robert Mitchum rozhodně zaslouží samostatné dokumenty s delší stopáží a daleko komplexnějším obsahem. Toto je spíše jen taková lehká jednohubka s těmi nejzásadnějšími fakty o jejich životě. Tvůrcům dokumentu se příliš nepodařilo obhájit, proč zrovna tyto dvě herecké legendy potřebují postavit vedle sebe do jednoho dokumentárního filmu, když toho spolu až tak moc společného ani neměli. Jinak ovšem nic proti ničemu.

Britské hororové sci-fi z ranku hammerovských filmů o Bernardu Quatermassovi, ovšem tentokrát bez Quatermasse, zato s vražednou radioaktivní vesmírnou hmotou, co vydává zvuky jako zblázněný dozimetr. Bohužel tento snímek příliš nevybočuje z řady a dává si poměrně dlouho na čas, než odhalí podobu vesmírného slizáka (což je takový nenápadný předchůdce amerického The Blob). Stále je to však velice solidní science fiction, co nikoho rozhodně neurazí.

Zatímco u prvního dílu mi to nejasné hororovo-komediální schizma vůbec nevadilo, zde už je mírně na škodu - v tom smyslu, že tomuhle dílu humor výrazně chybí a celé se to na můj vkus tvářilo ještě moc vážně, ačkoliv s takovým brakovým námětem (a zejména pojetím vraha) vůbec nemělo. Nemluvě o tom, že opravdu dlouho se to rozjíždí a polovinu snímku se neděje nic zvláštního kromě znepokojivých snových výjevů (ach, klišé). Nutno říci, že po půlce už se dostaví pár bizarních gore scén (ačkoliv povětšinou spadají opět do těch snových výjevů), ale tempo už to nabrat nestihne a ani rock 'n' rollový zabiják tomu zas tak moc nepřidá. Závěr už poté docela nedává smysl, ale kdo by ke konci ještě nějaký smysl očekával.