Helmutek

Formou zdánlivě minimalistická thrillero-detektivka, která mě ale ve výsledku strhla víc než hollywoodský trháky typu Fincherova Zmizení apod. Odehrávání se jen na displeji mobilů, počítačů, televizí apod. je tak samozřejmý, že jsem si ani vlastně neuvědomil (to až teď), že jinak udělanej neni jedinej záběr. Konceptem mi to připomínalo skvělej Semestr, nemilosrdnou provázaností sociálních sítí s reálnym životem zase Disconnect nebo Men, Women and Children - Margotina osamělost je v děsivym kontrastu s jejim pestrym online životem, stejně jako hrozivý jsou (i tomu největšimu tragédovi neomezeně dostupný) možnosti, jak si různě (i anonymě) ubližovat - a s tim ruku v ruce roste i lidskou senzacechtivostí a hyenismem poháněnej real time streaming čehokoliv kdykoliv a kamkoliv, a to včetně vytahování auta oběti ze dna jezera, záchranný operace v rokli nebo smutečního obřadu (tohle mi možná ve filmu přišlo už lehce přehnaný, ale jako poukázání na zajímavej problém to fungovalo /navíc bylo potřeba vymyslet, jak neopustit prostor obrazovek, žejo/). Trochu mi vadily místama moc dlouhý a přiznaný záběry na toho, u koho nám zrovna mělo něco dojít (POZOR, TROLEJ - třeba na modelku Hanu a to, že (ano, opravdu!) je skutečně stejná jako avatar fish_n_chipse, nebo na toho úchyla ze sebevražednýho videa a zároveň z fotky s detektivkou Vick), a podivně rychle vyřešený mi přišlo i bezskrupulózní a okamžitý prohlášení Margot za mrtvou jen na základě videoomluvy jednoho bejvalýho trestance "holce v zelenym autě". A proč Vick při vyšetřování jejích manipulací začala najednou tak modelově spolupracovat s policií, když tim vlastně popírá tu svou jedinou (a vlastně pochopitelnou) motivaci - totiž ochránit syna? Sama řikala, jak ten by ve vězení nepřežil - tak proto to všechno na sebe (i na něj) hned naprášila? Nebylo by lepší mlčet, prostě se nechat zavřít, a pořád by to navzdory provalení a částečnýmu selhání splnilo svůj prvotní účel? Ten film jsem si ale jinak fakt užil, a přesně jak píše Wysch, je vidět, že se správným přístupem a vizí, jak chci příběh vyprávět a na co se soustředit, se dá i za pár šupů udělat díra do světa.

Atmosféricky podmanivý líčení "obyčejnýho", neefektivně dramatickýho života. Nebudu pokrytecky lhát - přesto, že se mi film líbil (stoprocentně autentický herci, krásná kamera nepotřebující k úchvatnejm záběrům barvu, nepodbízivej styl tichejch a dlouhejch scén...), tak upřímně mě to prostě moc nevtáhlo. Rozumim tomu, že Cuarón si to natočil o sobě a podle sebe, je to jeho příběh, jeho zpověď a jeho forma vyprávění, mě osobně to ale vlastně nezasáhlo ničim moc jinym než tim dokonale zvládnutym řemeslem - symbolice s vodou jako s rozhodujícim faktorem rozumim, stejně jako tomu, že děj je pomalej a nedramatickej jen zdánlivě (a že mozaika příběhů je ve skrytu mnohem hlubší), ale podobně pestrej je vlastně každej život, každej osud, každej jeden příběh jednoho jakýhokoli člověka. Cuarón o tom "jen" uměl natočit zajímavej film, ale aspoň to první zhlídnutí pro mě nic dalšího neznamenalo. (Vzhledem k mezinárodním ohlasům, hodnocení na imdb nebo rottentomatoes je ale možný, že jsem jen nebyl schopnej docenit nebo prožít něco, čim film může bejt silnej pro jiný - líbila se mi třeba věta publicistky Boučkový, Kohoutovy dcery, která o dojmu z filmu v Reportérovi psala, jak "Jste šťastní, že jste ten příběh mohli prožít, jste šťastní z uměleckého zážitku. I z faktu, že někdo v našem stále povrchnějším světě sežene na takový projekt peníze. A dokáže natočit hlubokou sondu do jednoho obyčejného lidského života bez fint a schválností; dokáže to neokázale, upřímně a skvěle." - a to se mi libí moc a vlastně s tim souhlasim. Jen mě osobně to prostě takhle silně nezasáhlo /o děsivý scéně s porodem ale samozřejmě nemluvim/).

Láska panská po králících skáče (hahaha!). Nebejvale "normální" Lanthimosův film, kde hlavní slovo maj ženský a s chlapama se nikdo moc nezdržuje, a kterej spíš než Humrovo alegorický (polo)blouznění připomíná mrazivou grotesku typu Ztratili jsme Stalina - ne stylem humoru, ale spíš tim zobrazením tragikomičnosti skutečný hry o trůny reálnýho historickýho období. Kamera se polovinu záběrů dívá z podhledu, což vytváří zvláštně "detailní" atmosféru - barokně vznešný prostředí umocňovaný skvělou hudbou nebo monumentálníma i komornějšíma palácovejma prostorama ale spolehlivě rozbíjí absurdně komický členění na kapitoly s názvama typu "IV - Zdálo se mi, že jsem tě bodla do oka", ale i explicitně líčenej úpadek zámecký společnosti (odporný scény s královninym žranim sýra nebo házení pomerančů po nahym tlusťochovi). Bavily mě ale scény se závodama a venčenim kachen nebo tanec na bále(!), což pro mě byl jeden z nejzábavnějších a nejbizarnějších momentů celýho filmu. Kromě labilní královny (která je spíš politováníhodnou obětí, než že by byla kdovíjak sympatická) jsou obě hlavní hrdinky pěkný svině, i když by se dalo spekulovat, která větší (např. jestli někdo ke královně choval skutečnej cit, pak to byla Weisz) a tak mě bavil i ten konec - pocit Emmy Stone "Takže tohle je teda to, co jsem vyhrála?" na straně jedný; osamělá, frustrovaná a nešťastná královna na straně druhý; a dobrovolný odejití do exilu Rachel Weisz na straně třetí. Jejich mužský protějšky ani nemá cenu zmiňovat, ti se ve Favoritce jen vezou ve vleku událostí určovanejma jejich ženuškama. Celkově je to taková hra o trůny bez vítěze, vysmívající se honbě za mocí a intrikářství - a mě to bavilo moc.

Že k sobě Lynch a sci-fi nepatří, jak tady píšou některý chytráci, to je samozřejmě hovadina; a myšlenka, že film neměl vzniknout, ta taky. Kdo nic nedělá, nic nezkazí... Dunu podle mě nejvíc srážej místama strašlivý efekty a animace (záběry na vesmírný lodě, gildaře, některý souboje, kulisový a jako kulisy chovající se prostředí) a přehnaně přehrávaný postavy (třeba nechutnej Harkonen je prostě až moc zlej a nechutnej a až moc často se směje svym ďábelskym smíchem - stejně jako třeba Feyed Rautha nebo pikle kující a zle tvářící se Piter). Knížka je svym objemem tak trochu neuchopitelná (resp. je uchopitelná miliardou způsobů, pohledů nebo formátů) a Lynchův největší "problém" asi je ten, že si jeden z nich vybral a že to udělal už v roce 1984 - takže k tomu, že jeho pojetí se zákonitě někomu líbit nemusí, se ještě přidává doba a její technologický omezení. Navíc byl Lynch popisnej i tam, kde to nebylo potřeba a kde to je podle mě (minimálně z dnešního pohledu) už na škodu - dlouhej a detailní záběr ohýbání prostoru gildařem, dlouhý scény se štítama, dlouhý scény s vydloubáváním Vladimirovejch jebáků... Mně kromě zmíněnýho ještě trochu vadila ta zkratkovitost, resp. přijde, mi, že bych se v tom filmu absolutně nemoh orientovat (nebo by mě vůbec nebavil), kdybych neměl načtenou knížku. Film ale má zvláštní, neodpáratelnou atmosféru - a co se mi líbilo moc (ale zase to je něco, co už někomu dalšímu sednout nemusí), byla hudba; ta elektrická kytara mi k tomu prostě fakt nějak sedla a ta určitá monotematičnost mi vůbec nevadila. Ale ten déšť na konci? To bylo fakt hodně zbytečný. Celkově je to ale zajímavej, i když ne úplně vděčnej film... A aspoň se díky němu ale k sobě dostali Lynch s MacLachlanem - srdíčko!

Za mě slabý 4* a jentaktak dotažení na úroveň srovnatelnou se sérií první - nakonec ale zůstávám u nich, i když po průběhu série bez posledního dílu bych nejradši dal 3*. Druhá série obecně už pro mě byla jen detektivkou bez nějaký velký nadstavby - jiskření mezi Sagou a Martinem bylo sice pořád fajn, ale už to ztratilo to kouzlo něčeho novýho, motivaci pachatele nebo pachatelů jsem nechápal a byla mi tak trochu jedno, a nefungovala na mě ani ta údajná(!) linka s ekoterorismem (zvířecí farmy, dovozy potravin atd. jsou jako nápad lomeno společenskej problém sice dobrý, ale nijak se to nerozvíjelo a tak mi nakonec přišlo, že účinnější polemiku /i divákovou/ vzbudil svejma akcema Jens v první sérii) - tohle teda jako přidanou hodnotu moc brát nemůžu. Dost s tihle všim (a nakonec i se mnou samotnym) ale zamával poslední díl - jenže jen na něm série postavená bejt nemůže. (POZOR, TROLEJ) Celý dvě série teda nakonec beru jako takovej dvoukapitolovej opus o konci a rozkladu Martina - ten jeho příběh, korunovanej poslednim dílem, je opravdu silnej. WTF moments: Baví mě třeba, že i když se to odehrává mezi Švédskem a Dánskem, tak i tak si Martin se Sagou jen tak mezi řečí jezděj autem řikat tři věty, který by šly řešit i třeba přes mobil (ale jasně, kdo by se chtěl dívat na seriál, ve kterym by pořád byl jen záběr na to, jak někdo s někym telefonuje). Překvapily mě taky některý scénáristický zkratky - asociální, führerovsky přesná a systémově spravedlivá Saga vždycky musí mít jistotu, než něco řekne, a něčim jako předsudkama se fakt ovlivňovat nenechá, ale najednou jí nevadilo s jistotou tvrdit, že člověk, kterýmu volal malej Linus, automaticky musí bejt, bez jakýkoli zmíněný pochybnosti nebo ověřování, hledanej Niklas (obdobně pak u Münchhausenova syndromu si je nějak podezřele rychle jistá tim, že prášky v šatníku Nikolaje musej nutně znamenat, že ho s jistotou trávila právě chůva) - znovu, je jasný, že nikoho by nebavilo sledovat vyvracení všech ostatních eventualit, stejně jako se nepotřebujeme koukat, jak elitní detektivové vyplňujou třeba wordovský žádosti a excelovský tabulky, ale je to prostě (zrovna u Sagy a její pečlivosti a přesnosti) trochu nepoměr - mimochodem, tenhle administrativní vopich na policejní úrovni je moc hezky ukázanej třeba v Případech 1. oddělení. Zarazily mě ale taky bezstarostný návštěvy Jense ve vězení vč. vnášenejch věcí (cokoliv - papíry, jídlo, pití...), a to dokonce s návštěvama přímo na cele (wtf?), nebo nezaheslovaný počítače, soubory a videa hlavního úchyla šmírujícího svou nahou ségru. Jak z ňáký béčkový absurdní komedie byla i scéna, kde Viktoria krvavym kašlem ohodila do ksichtu Pernille - stejně jako mně nepochopitelný Pernillino chování, když Vikotrii našla (klidně jí tam mohla zabouchnut, počkat venku a zavolat posily, atd. - zvlášť, pokud za dveřma už mělo bejt tak jednoznačně bezpečno /jinak by tam přece Martin se Sagou tak sebejistě a dlouho nestáli/). Zbytek záchodový scény byl ale obrovsky silnej ("Bojim se..."), to ať nežeru. Školácky přetajemněle na mě působila i scéna se zastřelenim Getrud (obličej ve stínu, jako fakt?), a taky by nemuseli tvůrci z diváků dělat blbečky zbytečně doslovnym dovysvětlovánim už dlouho jasnýho Martinova otrávení Jense.

Soutěž o nejhnusnější dítě evr vyhrává... - UNBREAKABLE! Jinak tohle se mi hodnotí blbě. Na Shyamalana nejsem žádnej oborník, ale Vyvolený mi znovu potvrzuje pocit, že Shylamalan má sice skoro dycky nápad na skvělou pointu, ale ten zbytek už víc nebo míň pokulhává (až teda na Šestej smysl). Asi si takhle z fleku nevybavim jinej film, kterej by mě čtyři pětiny stopáže tak strašně netáh a nudil - a to navzdory tomu, že má jen okolo sta minut(!). Herci jsou samozřejmě skvělí (až teda na toho divnokluka Clarka - myslim tim Willise s Wrightovou a S. L. Jacksona) a konec to naštěstí trochu zachraňuje, ale jinak to prostě pro mě byla nuda a jen jsem skoro celou dobu čekal, až se to rozjede. To, co na začátku vypadalo jako zajímavej prvek, totiž ty záběry Jacksona jen přes skla nebo zrcadla, to se nakonec ukázalo jako nevýznamná a nevyužitá ulička, a tak z těch cca tří čtvrtin filmu, kde se Bruce Willis jenom tváří nečitelně nebo frustrovaně, mi jako výraznějc zajimavý přišlo snad jen to napojení na komiksovej svět a jeho Jacksonovo vědecký pojetí. WTF moments: (POZOR, TROLEJ) To si jako fakt si Bruce Willis až teď uvědomil, že nikdy v životě nebyl ani nemocnej(!), ani zraněnej(!!)? A to se na to fakt ještě musí někoho ptát?(!!!) Jinak zlounovi na konci (tomu přivazujícímu lidi k topení) nějak záhadně stačilo, že shodil Willise do plachty nad bazénem - to si jako fakt bohorovně myslel, že ho tim vyřídil a že si může dál jít vesele prznit do baráku? Jinak "oficiální text distributora" z popisku filmu je vzhledem ke skutečný podstatě filmu nejvíc zavádějící popis, který jsem za poslední dobu viděl.

Příběh okolo zmizení Waltera je strašlivej a děsivej, a hlavně se bohužel skutečně stal, což z toho dělá skoro neuvěřitelnou historku jak z noční můry - a právě tohle dává jemu i filmu obrovskou sílu. Kromě tohodle samotnýho mi ale film ničim mimořádně výraznej nepřijde - tak nějak víceméně suše odvypráví, co chce, a tim taky skončí. Nijak zvlášť mě neoslovila ani ta dokonale (i při vstávání z postele) nalíčená a vyretušovaná Angelina (čimž netvrdim, že byla slabá) - zato sympatickej pastor Malkovich, klasicky mrazivej detektiv Kelly nebo psychopatickej šílenec Harner mě bavili obrovsky. Největší poklona samozřejmě ale patří skutečný Christine Collins, která si musela celej život procházet tim nejhoršim, co člověk vůbec může zažít - a to jak na úrovni "nelegální" (kriminalita odsouzeníhodnejch zločinců, násilníků, úchylů a vrahů je věc jedna), tak bohužel i na tý úrovni "legální" nebo "státní" (mocensky a nelidsky obludný chování státních složek, těch jedinejch oficiálních garantů spravedlnosti a práva je věc další, a s tou se bojuje asi mnohem hůř a beznadějnějc). A tohle film ukazuje skvěle, což je pro mě jeho největší kvalita - totiž že k mocenský zvůli toho nejhoršího kalibru, k účelovejm obviněním a k umisťování do ústavů a izolací, k pohrdání těma nejzásadnějíma lidskejma a morálníma hodnotama a k bezostyšnýmu znásilňování spravedlnosti neni vždycky potřeba jen totalitní režim a stát se to může i v "nejdemokratičtějších" částech světa. A to bohužel neni ani filmařská fikce, ani umělecká licence scénáristy, ale hnusná a jednoduchá (a ne tak vzdálená) realita, která možná nezničila život můj, ale Christine a Waltra Collins rozhodně, ačkoliv se v případech jich obou jednalo o frustrující bezpráví (z nichž alespoň jednomu se dalo relativně snadno předejít). Na mě tohle jako varování funguje a jsem přesvědčenej, že nejsem jedinej - a za tyhle myšlenky jsem Eastwoodovi samozřejmě vděčnej. Jen trošku nerozumim, proč ve filmový verzi příběhu úplně chyběla zmínka o tom, že k vraždě se přiznala byla za ní odsouzena Northcottova matka, která se synem fungovala v bizarně morbidní dvojici - navzdory tomu, že nikdo asi nepochybuje o tom, že skutečnost mohla bejt (a nejspíš i byla) jiná, tak i tak to v rámci celýho příběhu je celkem podstatná okolnost (například se kvůli tomu Waltrův případ už nijak prioritně neřešil).

Za mě společně s Hulkem a Doctorem Strangem z nejslabších MCU filmů. Stylizaci rozumim a problém s ní nemám, ale tady to na mě působilo jen nepatřičně - ať už vyběleně, digitálně a vyretušovaně (k vizuální stylizaci - a to vč. animací, předevšim zvířat), nebo jen trapně (ke koncepční stylizaci - třeba takový ty rádoby tajemný nebo patetický hu-hu momenty, kdy si tam černošký kmeny navzájem prezentujou svou intelektuální úroveň). Příběh byl nezajímavej a jsem přesvědčenej, že za měsíc si nebudu pamatovat vůbec nic, nezajímavý až ochotnický byly i postavy a jejich repliky (kromě teda Bosemana a jedinejch výrazně zábavnejch postav, Freemana a Serkise) - třeba ta jeho žoviální ségra mě teda iritovala až na půdu. Hloupě a šroubovaně na mě působilo i to prostředí - třeba celá (dokonalá a navoněná) Wakanda, berličky typu "dáme jim vysílačky s neomezenym dosahem!", nebo třeba scény typu představování Pantherovskýho obleku, jehož hlavní funkcí má bejt kumulace přijatý energie - proč teda o 10 sekund pozdějc máme bejt překvapený a pobavený zábavností scény, kde se to prezentuje jako šokující překvapení? atd. Rozumim tomu, že Afrofuturismus může pro někoho bejt velký téma (byť já jsem o tom slyšel poprvý až tady), nevim ale, proč kvůli němu připisovat filmu zásluhy na něco, co s nim nesouvisí - jakejkoli válečnej film taky přece nebude do nebes vynášenej jen proto, že se týká šoa. Vzhledem ale k tomu, že na rottentomatoes má film skoro 100%, tak je to asi rovina, která mi nějak uniká... Nicméně ve výsledku mě Black Panther prostě jednoduše nebavil, nepřipadal mi autentickej a znovu si ho určitě pouštět nebudu. A ten dvojí "konec záhadných úsměvů" mě taky moc nepřesvědčil - první tajemnej úsměv je na basketbalovym hřišti po otázce, kdo že vlastně T'Challa je, a druhej je na konferenci v OSN jako reakce na otázku, co může světu rozvojová země nabídnout - jako fakt, tohle někomu přišlo super? No, tak mně ne.

Důvod, proč film vidět? Skvělá Kate Winslet, Jude Law a bezprostřední Eli Wallach (jsem tatar, ale měl jsem z toho druhý Vánoce, když mi došlo, že to ON je přece ten the Ošklivej, že to ON přece hrál v Sedmi statečnejch atd.). Důvod, proč film nevidět? Všechno ostatní... A bohužel fakt téměř všechno (s přepíčenou Cameron Diaz v čele) - je to dějově plochý, nezajímavý, stylizovaný, a obsahuje to všechny ty nechutný a předvídatelný klišé americkejch romantickejch komedií, který si člověk dokáže představit - bez toho, aby je jiná kvalita vyvažovala nebo kompenzovala (dojemnej osud vdovce a jeho malejch dcerek, zpovykaná bohatá snobka na venkově nalezne smysl života a o pár dnů pozdějc se společně se zbylejma hlavníma postavama /kterejm se za ty dva tejdny taky všechno včetně vztahů vyřešilo/ v jednom romantickym bytečku poplácávaj na Silvestra po ramenou, jak jim to všechno hezky dopadlo a jak všichni ty jejich nehodný a podlý expartneři dostali po zásluze na prdel, všechno je čisťounký, běloučký, ukilzený a navoněný, z každý scéný čuměj maskéři a retušéři, prvoplánově a k momentálnímu vtipu ohejbanej scénář /např. jednou jí k domu taxík zavézt nemůže, aby se tam samozřejmě musela ve sněhu, s kufrem a v lodičkách plahočit sama, nikdy potom už to ale najednou pro taxikáře problém neni/ atd. atd.). Obsazení obecně je luxusní, ale co z toho - z hovna bič neupleteš, a tak to nezachrání ani ten Jack Black s jeho nezajímavou postavou, ani jinak povedený cameo Hoffmana. Tl,dr: Celkově vzato - tuctová a nezajímavá americká romanťárna v naleštěnym a navoněnym hávu, bez jakýkoli špetky nápadu, autentičnosti nebo přirozenosti. Ten britskej vánoční film, na kterej má tohle údajně bejt americká odpověď, ani nebudu rouhačsky zmiňovat, protože to srovnání je naprosto nepatřičný.

Gone Baby Gone se nejdřív tváří jako obyčejnej thriller, nakonec ale toho v sobě má tolik, že se to jen tak nevidí - a mě osobně to ťalo do živýho. Je to vlastně film o třech částech (aspoň takhle na etapy jsem to prožíval já), z nichž každá je nadstavbou nad tou předešlou a každá filmu přidává jednou takovou kvalitu. První část, tak první půlka filmu, je detektivní thriller o zmizení holčičky, a končí uzavřenim případu - fajn, ale nic extra objevnýho v tom nebylo. Druhá část ale případ znovu otevře a závěrečný rozuzlení začne nabírat hodně zajímavejch rozměrů - ty obraty jsem fakt nečekal a to rozřešení pro mě bylo fakt překvapením. Touhle částí by většina filmů skončila, tvůrci by se spokojili s vyřešenou zápletkou, lidi by dostali, co by chtěli, svět by to sice nezměnilo, ale na slušný 4* jako hodně zajímavej thriller/detektivka by to mělo určitě (a zařadilo by se to někam vedle třeba Heat, LA Confidential nebo Prisoners). Posledních dvacet minut ale přinese rozměr, kterej mi vyrazil dech a kterej pro mě film katapultuje mezi díla naprosto mimořádný. Tenhle epilog dá rámec a opodstatnění už proběhlýmu ději i zápletce a dokáže, že nešlo o samoúčelnou detektivku - a myšlenka, resp. dilema, který přináší, je mnohonásobně silnější než bych kdy u takovýhodle filmu čekal. (POZOR, TROLEJ) Hlavní hrdina se totiž rozhodne zachovat "správně", jenže člověk by nejradši dodal, že správně možná tak podle slepý litery zákona. Každej asi podvědomě fandí stavu, v jakym je situace teď - nebylo by přece spravedlivý, aby holčičku zpět dostal ten, kdo si jí neumí vážit a kdo se o ní neumí postarat nebo jí milovat. Jenže Ben Afflec (resp. Dennis Lehane, autor předlohy) na to v posledních minutách řiká - "A co když ne?" Je možný brát spravedlnost do vlastních rukou, jakkoli jsou za tim ctnostný úmysly, jakkoli je silný naše přesvědčení, že tak to bude spravedlivější? Všichni si vybíráme to, co se nám zrovna hodí, a na co si připadáme, že přece máme právo... Jenže ono to tak nakonec bejt nemusí, a tohle rozlišení a tenhle nadhled je asi to nejtěžší a zároveň nejpodstatnější, co v životě vůbec řešíme. Stejně jako to bylo těžký pro Patricka - věděl sice, že se nemůže zachovat jinak, byl v tom ale osamocenej a jedinej - ani jeho přítelkyně, svědkyně celýho příběhu, nedokázala stát na jeho straně. Postavením se za svoje přesvědčení navíc krutě a nespravedlivě zaplatil - připadal si jako blázen, znamenalo to konec jeho vztahu ("Musela bych tě začít nenávidět, a to bych nechtěla"), znamenalo to postavení se proti učebnicovýmu klaďasovi, znamenalo to odcizení se i s rodinou Amandy, která mu zase nemohla odpustit, že nechal Doyla zavřít... A to všechno za situace, kdy tim sází všechno na druhou šanci pro někoho, kdo už prokázal, že si jí (podle našeho morálního soudu) zasloužit nemá. No ale co když jo? Nezodpovězená otázka a neuzavřenej konec je ale namístě, protože tohle (jakkoli se to našemu smyslu pro lidovou "spravedlnost" příčí) podstatný neni a bejt ani nesmí. To finále bylo fakt svělý a rámec, kterej tohle dilema zbylýmu předešlýmu příběhu dává, je něco, co aspoň u mě vyvolalo přesně tu myšlenku a tu pochybnost, která nejspíš už nikdy nezmizí. A tohle je hodnota, který si na filmech vážim snad ze všech nejvíc.