Amarcord_1

100% - Dlouho jsem nevěděl, co sem mám napsat jako koment. Ani teď to nevím. Jedná se o můj nejoblíbenější Felliniho film, a popisovat můj vztah k němu by bylo zdlouhavé a složité. Ten vztah se totiž vyvíjí s přibývajícím věkem. Poprvé jsem ho viděl ve třinácti letech. Nadchla mě tehdy především hudba Nina Roty, Štěstíčko, příjezd konkubín, a možná taky úplně jiný druh filmu, než na jaký jsem byl zvyklý (můj první Fellini...). Časem jsem začal odhalovat další kvality, těžiště mého nadšení a dojetí se pohnulo jiným směrem (sám sobě jsem se začal divit, proč se tak dojímám u čekání na nějakej parník...), a dodnes se hýbe sem a tam -kéž to tak zůstane. Felliniho Amarcord, to je óda na všechny ty maličkosti, které náš život dělají zajímavým, a kterým se obecně říká vzpomínky.

83% - Pro mě by byla Amélie jeden z nejlepších filmů poslední doby, ale je pár rušivých věcí, kvůli kterým nemohu dát plné hodnocení. Když si odmyslím vypravěčův hlas a velkou scénáristickou nadsázku, stále mě bude mrzet, že film ve své druhé půlce ztrácí na poselství, a závěr je už vyloženě šablonový. Jinak je to ale film, který mě chytnul za srdce, a pročistil mi duši. Nález pokladů z dětství, promenáda se slepcem, krásná hudba, a člověk s úsměvem utírá slzu...

75% - Film s klasickou zápletkou: Dvě hlavní postavy, jež stojí na opačných stranách zákona. Skvěle natočen, skvěle zahrán, vkusně podán, hudebně i dynamicky však poněkud nudný... Po Americkém gangsterovi jsem měl skutečně smíšené pocity. Určitá tíha, kterou tento film působí na své diváky (především díky dlouhé minutáži a absenci jakýchkoli kontrastů a překvapivých momentů), vyústí v předem očekávaný závěr, kdy dojde k osobnímu střetnutí hlavních postav. Vycházeje z informace, že byl film točen podle skutečné události, dospěl jsem k závěru, že se v podstatě jedná o jakýsi luxusní hraný dokument alla „Ten dělal to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělali moc.“ :o)

40% - Přehlídka nádherných záběrů na zvířátka podbarvená hudbou Philipa Glasse. Z celku je bohužel cítit touha dělat umění. Mně ale nestačí jen sestříhat obrázky rozličné fauny, kterých jsou plné přírodovědné dokumenty, a pustit pod to pár hudebních tracků. Glassova umělá elektronická hudba navíc v kontrastu s přírodními scénami působí jako pěst na oko. Zkoušel jsem tedy vypnout zvuk, a pustil jsem si k filmu jinou hudbu. Od Bacha po Ligetiho, vše bylo mnohem působivější než Glass, a tento pokus mi odhalil, jak jednoduchý přístup patrně Reggio zvolil k vytvoření atmosféry, která se mi zdála tak laciná… Poselství na závěr v několika jazycích pak mi připadlo jako hrozná křeč. Jedna hvězda za kameru a další za rozumnou minutáž.

85% - Tento film mému vkusu sice zrovna nelahodí, ale přesto mě velmi oslovuje svým geniálním řemeslným zpracováním, zničujícími nadčasovými symbolismy a skvělými hereckými výkony. Viděl jsem ho třikrát, a líbí se mi čím dál víc. Zvuk, kameru a hudbu (v tomto pořadí) považuji za hlavní klady Apocalypse Now – jakéhosi válečného „road movie“, jehož děj se sice možná trochu táhne, ale o to víc z něj člověk šílí.

90% - Kusturicovy pohyblivé obrázky podbarvené Bregovičovým jukeboxem... Překrásný filmový zážitek: Závažný, ale zároveň pozitivní. Výživný, ale zároveň lehký do žaludku. Jestli je něco, co mě na tomto filmu rušilo, tak skutečnost, že se děj odehrává v Americe. Patrně proto, že kromě filmových ukázek je ve filmu zastupována především neamerická kultura, což se ale jako zápor rozhodně brát nedá. Arizona Dream je film, co vám bude rýpat do podvědomí, a když už vám to nebude příjemné, v tichosti se rozloučí, a odletí.

60% - Vizuální spektákl jak se patří. Cameron nezapře své řemeslné nadání a využívá 3D potenciálu ve velkém stylu. Co mě bohužel nepřesvědčilo byl scénář, který postrádal jak zajímavý děj, tak paradoxně zajímavé postavy. Vše je tisíckrát provařená klišé polévka o vyvoleném pakoni, co prozře, zmoudří, a ve volné chvíli zachrání národ od zlého agresora. Nic proti takovému schématu (je to přece věčná klasika), ale pokud je film TAKHLE dlouhý, je třeba přece jen více příběhové rafinovanosti. Vše je předvídatelné. Nic nepřekvapí, snad až na místy kulervoucí grafiku. Když časem omrzí i ona, uvědomí si divák, co vlastně poslouchá za hudbu. Autor hudby James Horner potvrdil dojem nejméně zdatného zloděje hudebních témat. Kdysi rád vykrádal méně profláklé klenoty klasické hudby nikoli podobnými tématy, ale doslovnými citacemi a stejnou instrumentací. Zde již vykrádá i kolegy filmové skladatele. V Avataru jasně slyšíme nejen Hornerovova vlastního Nepřítele před branami, ale i Zimmerova Gladiátora, a k mému pobavení i hudbu ze slavných počítačových her Warcraft 3 a Heroes of Might and Magic 5. Horner ví co dělá - kombinuje dohromady různá lehce asociovatelná klišé. Kdo má ale jen trochu akustické paměti, slyší...podvod. Další hvězdičku bych možná přidal, kdyby nebyl náš dabing tak parodický. Martin Sobotka u mě vždy bude zapsán jinými postavami a výrazově se od nich nedovede odpoutat. Zbytek dabingu (patrně i překlad) působil dojmem nadšených smažků, co si dělají srandu z velkofilmu. Také dobrá cesta, ale spíš pro film kratší minutáže. Celkový dojem tedy pouze lehký nadprůměr a velká škoda promrhaného potenciálu.

60% - Dvouhodinková sekačka, v níž většinu času sledujeme jedny hrdlořezy, jak porcujují jiné hrdlořezy. Celé je to natočeno poněkud beze smyslu pro formu a bez schopnosti oslovit divákovy city (konkurenční film Pán šelem se vytáhl aspoň se zvířátky). Celková obhroublost hlavních postav a nevýraznost záporáků připravuje film o jakékoli napínavé finále. Závěr podtrhuje dojem, že tento barbarský film vlastně nemá co říct. Ale... je tady ona legendární Poledourisova hudba. Už od začátku na sebe strhne pozornost a v podstatě je to ONA, kdo nám příběh vypráví. Film na ni velmi dobře reaguje. Např. zakomponované téma Dies Irae při vyplenění vesnice, nebo plně harmonizované Conanovo téma při prvním detailu Arnieho tváře, to slibovalo velký zážitek atraktivního propojení hudby s obrazem. Bohužel, film se trochu vleče, a autorům jejich píle nevydržela až do konce. V druhé půli si obraz se zvukem již tolik nerozumí... Nebýt hudby, tak bych se tohoto filmu asi štítil. Takhle to považuji za zajímavý jev, kterak film bez fantazie hudba může povznést na docela koukatelnou záležitost!

93% - Barry Lyndon je zatraceně dlouhý film, a po celou dobu jeho trvání má stále o čem vyprávět. Miluji Kubrickovu schopnost zachytit kamerou prostor. Na mnoha místech jsem u tohoto filmu užasle zíral, co se všechno do kamery vejde. Děj má fakt spád, a jeho rozdělení na dvě části s přestávkou jsem ignoroval. Vše je jedna linie, kterou člověk pozorně sleduje od začátku do konce. Herecké výkony jsou skvostné. Ryan O´Neal dokázal přesvědčivě předvést vývoj osobnosti během jejího života. Vývoj tak nenápadný, a přece jsem si na konci filmu vzpoměl, jak na mě působil Redmond Barry na začátku... Výběr hudby (Händel, Schubert, Vivaldi, etc.) je už u Kubricka konstantně geniální. Zejména když se po dlouhé době hudba znovu opakuje, a symbolicky tím uzavírá příběh. Nádherný film.

75% - Měl jsem zde pocit, že Barvu kouzel autoři poněkud odbyli. Člověk sice může obdivovat, jek se vypořádali s nástrahami nezfilmovatelného světa fantazie Terryho Pratchetta, ale oproti Hogfatherovi zde byli příliš brzy spokojení. Způsob vyprávění byl chaotický, a postavy ne, že by neodpovídaly mé představě z knihy, ale samy o sobě jednaly nepřesvědčivě, což mi bylo líto. Přesto, že jsem velký fanoušek Pratchetta, nemohu bohužel hodnotit lépe, ačkoli bych chtěl. Hlavní klady? Fantazie, vtip, a hudba. Hlavní zápor? Pocitově se jedná spíš o jednoduchou, vypravěčem komentovanou přehlídku postav, a furt nemám jasno v pohlaví A'Tuin. ;o)