Flakotaso

Hezký design scény a grafika, Havelka kultivovaný až nudný, na druhou stranu dobře korigoval povýšený hejt Malé Sonji směrem k ruským občanům - bez hrozby patnáctiletého vězení se lehce moralizuje a hraje na hrdinu. Ostrouhání extrémně přeceněné Okupace extrémně přeceněného Nohejla potěšilo. Za bombastickou informaci, že sedmaosmdesátiletý bůh surrealismu Švankmajer dokončuje dva nové celovečeráky (!!!) bych však po právu oceněného zvukaře Špajla a producenta Kallistu nejraději zulíbal.

To je mi ale falešný marketing. Když už začal ten otravný podzim, tak jsem si chtěl pustit něco tématického a ono se jedná o pády vedlejších postav. A nebo jde o odkaz na to, že dvěma nastala zima jejich lezení a jedné hodně krutý podzim, protože dle jejího chování v prvních dvaceti minutách se po následných zážitcích odstěhuje do Nizozemska. To hlavní, oč zde běží, respektive spíše sedí, tedy napětí, je vytvářeno lacinějšími prostředky, než bych čekal. Například detailů na uvolňující se šrouby mohla být klidně pětina a místo nich si lze dobře představit pár vyhrocenějších POV záběrů. Ty jsem si představoval i u sympatické Grace Fulton, která mi připomínala jinou herečku, Casey Calvert, ehm. Kromě klasičtějších fyzikálních boostů, kdy padesátikilová žena vytahuje desítky metrů těžší kolegyni i s jejími obřími nalejvárnami (často i jednoruč), mi nejvíc vadila zcela absentující výkyvnost konstrukce, jelikož při několikametrovém komíhání věže by se na oné plošince neudržel ani Tobey Maguire na vrcholu formy. Horem a dolem to ale relativně funguje, otočení supích rolí v závěru je hezké a vlastně co by člověk víc chtěl, je to jen survifall.

Olmo, Pýcho, Hynku, Viléme, Jarmilo, hrdličko, ty vole, já jsem myslel, že to bude film o papalášovi v problémech a ne o hlupani, která posílá miliony americkému vojákovi/africkému doktorovi a tak jsem měl během celé stopáže podivný pocit, že se nedívám na film, ale na zhruba 5 let starý, náhodně otevřený denní tisk, kdy několik takových aférek rezonovalo. Kdysi během premiéry filmu Omerzu v rozhovoru docela zajímavě popisoval, proč chtěl do role Donutila a znělo to pozorně i lákavě. Ve skutečnosti se nad doslova všemi hereckými výkony vznáší nakyslý odér rozplynutého nebo neexistujícího záměru (Křenková, Pechlát hrají svou jedinou únavnou polohu Křenkové, Pechláta v "českém artu"), v záběru pořád nějak postává Donutil a máme mu věřit nebo si spíš domýšlet, že prožívá jakési olbřímí rozpory, které přitom ani nejsou tématem filmu. Tématem, vystrčeným do popředí, je bohužel hlupaňa a téma je to extrémně nezajímavé, protože nad takovými případy lze jedině kroutit hlavou a ne je v audiovizuálních dílech omlouvat, že přece "jenom touží po lásce" s americkým vojákem. Zaráželo mě také neutuchající zaujetí synů pro rádoby tajemné otcovy milenky. V rodině, která je už dávno rozpadlá a ovládaná pouze penězi a mocenskými vztahy uvnitř motoru-firmy, působí dost nevěrohodně až dětinsky nekonečné a v kruhu se motající přemítání synů nad fotrovým mobilem plným volavek a sýkor, za kterými se skrývaly podle všeho spíše odulé slepice. Všechno ostatní mi připadalo povrchně zpracované, zejména věci, týkající se přímo firmy...kvalitu mělo aspoň správně orwellovsky odosobněné jméno podniku ARON, to opravdu tne chladem. Takže jakkoliv jsem byl na Atlas zvědavý, protože mám rád ptactvo a taky jsem se těšil když ne na kritiku, tak aspoň náznak náznaku analýzy současného kapitalismu a zejména jeho slizkých představitelů, nedostalo se mi toho ani záchvěvem. Celý potenciálně výtečný ptačí nápad to mohl zachránit (vždyť i naši reální zmrdi mají odkazy na ptáky podezřele v oblibě - Pelta/Velký čáp, Bureš/Čapí hnízdo, Klaus/ODS/modrej pták...„Ve spolupráci s Českou společností ornitologickou podpoříme celostátní kampaň, která vybere českého národního ptáka.“ - programové prohlášení současné vlády, tohle je konkrétně prý od ProMoPro Vondry, který má rád i ocelové ptáky a orlice mu nestačí. Klidně by se po ptačí stopě dalo jít dál a možná by vznikl lepší scénář) a po jalovém úvodu jsem i spoléhal na to, že se snad rozjede full-blown podobenství, kde třeba Donutilovi vyroste na hlavě kohoutí hřeben, bohužel nápad je využitý asi na 10% a ještě hodně hranatě. Nebo mi unikla ona finesa pár krátkých záběrů na ptáky s několika písmeny složenými do několika vět a cvrlikáním. Navíc ohánění se rčeními a příslovími je znakem reakce a opakem revoluce, tudy asi cesta nepovede.__na závěr  pár veršů z básně Pavla Řezníčka Zakažte jim létat: Proč nelétám já? / Proč jsi dal ó Pane tuto schopnost / Čemusi nechutnému z peří a drápků? / Zakaž jim ó Pane létat / A mne vyzdvihni na oblohu / Obaleného do peří a asfaltu

Bucket přetékající zpěněným klišé, který neobsahuje snad ani jedinou scénu s nápadem. Zajímavostí je možná to, že scenárista Kevin A. Rice podle všeho nenávidí Becketta, a proto po něm pojmenoval nejen film, ale zejména hloupého hlavního hrdinu, aby bylo středoškolskému komplexu učiněno zadost. Avšak líbilo se mi, že řečtí herci očividně rychle pochopili, že se účastní natáčení čistého béčka a přizpůsobili tomu své herecké polohy, takže hodný lovec se o našeho hrdinu stará doslova s mateřskou něžností, zatímco "bad cop" neváhá projevovat svůj sadismus i ve vlaku plném cestujících.

Zajímalo by mě, proč tenhle festivalový a kritický oblíbenec s filmografií plnou osmdesátiminutových děl považoval za dobrý nápad kopírování stylu Strauba a Huillet? Asi proto, že on nebo jeho producenti v klidu seženou prostředky i na něco takového. Dopadlo to jako unylý trapas ve vysoké či nízké trávě s rádoby oduševnělými, přitom tragicky napsanými i odehranými dialogy (kterými se podle svých slov snažil napodobit Roberta Walsera, haha), formální vychytávkou v podobě umaštěného filtru kamery (ale v každém záběru jinak, nápad hodný génia, který právě sežral kamion máslového popcornu) a bídnými kostýmy. Doufám, že štáb aspoň pochytal nějaké klíšťata za to, že jsem musel hodinu sledovat jejich zcela neinspirativní výtvor.

Kritika kritiky za konformní, dobově podmíněné přednázory, se kterými snaží interpretovat či v horším případě hodnotit umění, mě příjemně překvapila. I já jsem si tento film pouštěl s předsudkem, že je to umělá sračka a v podstatě to tak i je. Ale má vděčnou základní premisu o chlápkovi, který si chce užít večer a uvolnit hlavu a místo toho je ženou zatažen do hádky a když už je do ní zatažen, tak se nahecuje a opravdu hodně se snaží vyhrát. Těžko říct, jestli napumpovaný testosteronem s prohrou počítá či ne, ale očekávaně a nevyhnutelně prohraje, neukope remízu ani v prodloužení a na závěr si musí vyslechnout partnerčinu představu o ideální podobě děkovné řeči po premiéře filmu. It is what it is, nic nového a 35 mm tomu dalo navíc asi jen to, že se Levinson mohl pochválit v úvodních titulcích a následně postavám vkládat do úst Wylera a Pontecorva, aniž by zařídil jejich zrychlenou rotaci v hrobě, ale na netflixovský pokus o intelektuální komorní drama mi to stačí.

Skromný, ale pěkný film, založený na houbařském pravidlu, že při nálezu jedné plodnice houby (či svině), se v blízkosti bude s největší pravděpodobností vyskytovat větší množství hub (či sviní) různého stáří, velikosti a stadia rozkladu. Otázka, co poskytuje podhoubí k růstu, je nasnadě a odpověď také. Velmi dobře zrežírované herecké výkony Kofflera a dětských hereček i sympaticky suše zachycené prostředí průmyslového okraje města drží Saat pohromadě a dodávají bezvýchodnému rodinně-sociálnímu dramatu tak často chybějící punc uvěřitelnosti.

Cumberbatch je tak strašlivě krutý zmrd, že pálí papírové růže, blbě čumí, trousí rýpavé poznámky, pomalými pohyby si balí jedno cigáro za druhým, dokonce má tolik drzosti, že si píská pochod Radeckého a když jej jednou zčistajasna zahraje na banjo, šokovaná Dunst se nevyhnutelně proměňuje v trosku, neřkuli hnijící zombie. Jednou za půl hodiny se jako dřevěný panák zjeví její manžel, přestože na ranči také žije. A i když milý rančer přece jenom začne projevovat trochu lidského tepla (i "tepla") k něčemu jinému, než k posvátnému sedlu svého dávného guru Bronca, stejně si zaslouží chcípnout na sněť. S touhle tzv. revizí westernu se může jít nejpřeceňovanější žijící režisérka vycpat.

Typický příklad festivalového povyku pro nic. Transgresivní je tady možná tak vytékání mazutu ze všech možných tělesných otvorů (nebo pozérské lámání už tak zobákovitého nosu), jinak se ale jedná až o trochu smutně konvenční film, který se tváří provokativně a přitom se téměř polovinu stopáže uchyluje do pohodlného, imaginaci zcela postrádajícího přístřeší pohádkových příběhů o ženách, vydávajících se za muže a průběžně řešících problémy s tím spojené. Proti srsti mi byla také vnitřní nekoherence filmu, týkající se mimo jiné hlavní hrdinky, která si v první části razí cestu světem jako nasrané beranidlo vraždící na potkání, aby se z ní lusknutím prstů stal ustrašený hošík, šokovaný při pohledu na omdlévající babku, přičemž ani jedna z extrémních poloh není opodstatněná. Je docela zvláštní, že se tento proces dá jednoduše interpretovat jako antifeministické poselství o ženě, která mužsky fetišistickým vztahem se Strojem počne svou cestu k sebedestrukci tím, že navzdory své tvrdosti nezvládá čistě mužskou roli. Což bych zrovna od oceňovaného filmu z roku 2021 nečekal. Za tuto interpretační otevřenost, výborného Lindona a mnoho otevřených záběrů na zadek Agathe Rousselle přidávám jednu hvězdu.

Potěšil Bočan, od kterého zaznělo také jediné smysluplné vyjádření ze všech oceněných a nevýhra Krajiny ve stínu (ale ta je zase spíše jenom projevem nekritické adorace Agnieszky Holland a jejího přivlastnění jako největší současné "české" režisérské osobnosti, než skutečné zajímavosti oceněného snímku...), pobavila jenom brutálně rozdováděná maskérka Bartošová, jinak bez humoru. Vložky s "cestováním" k Rudolfinu na facku, ty neobstály ani jako pokus o humor.