flanker.27

Paťku jsem dosud ve svém hudebním deníčku trestuhodně ignoroval, tak to musím postupně napravit. Začněme známou árií z Händelovy opery Xerxés - Ombra Mai Fu.

Ne, lidstvo není špatné.

Ojsja, ty Ojsja

Kytarový soubor hraje Gaspara Sanse.

Trocha Vivaldiho na sobotní dopoledne v podání mé oblíbené kytaristky Taťány Ryžkovové:

Napsal jsem ji už před půl rokem, ale zveřejněna byla až teď. Už ne fanfiction, ale vlastní svět. K tomu jsem ostatně směřoval už dřív, ostatně jednou to, co jsem dosud napsal, snad napíšu znovu. Tady si stavím základ světa, který si v hlavě buduju už dlouho.

http://www.skokaniotyci.cz/povidky/soutezni/4/3

Myslím, že by bylo záhodno nějak dosavadní příběh zakončit, proto jsem se pokusil o něco jako uzavřený konec.

http://skokaniotyci.cz/povidky/soutezni/2/6

Tentokrát už ne na IF:

http://www.skokaniotyci.cz/povidky/soutezni/1/4

Po kratším prodlení bylo nahozeno další kolo a v něm jsem opět přispěl se svou "troškou" do mlýna:

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/5-kolo/povidka-c-10-5-kolo/

I pro další kolo jsem se rozhodl pokračovat, ale trochu jsem změnil styl. Tentokrát žádná hrdinská výprava, zato pokus můj svět zalidnit, přidat postavám minulost, přátele.

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/povidka-c-7-4-kolo/

A protože jsem se se svým světem nemohl rozloučit, v dalším kole jsem napsal pokračování:

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/povidka-c-2-3-kolo/

Na našem icefire.cz jsme měli už druhé kolo soutěže ve fanfiction povídkách (brzo bude třetí). Když jsem povídku psal, čím dál víc to bylo o Elišce. Jestli mi něco za poslední rok pomohlo, bylo to psaní týhle povídky:

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/povidka-c-13-2-kolo/

Tak jsem si uvědomil, že včera to byl rok co jsme byli s Eliškou naposledy v kině. Od tý doby je to bída, vždycky jsem tam s ní chodil hrozně rád, teď z toho mám vždycky takovej pocit, že tomu něco strašně schází, ta její ruka, která v napínavejch scénách sahala po mojí, oči, který plakaly, když to bylo dojemný, smích, dech, radost.

Eliško, dneska bysme slavili narozeniny. Tvoje i moje. Vzpomínáš, jak jsme zjistili, že jsme se narodili ve stejnej den? Proč je to jenom tak dávno.

O jeden měsíc dál a že by se něco změnilo se říct nedá. Je to 7 měsíců, co jsem Elišku ztratil, naše manželství trvalo 8 a kousek. Nevim, jak to budu prožívat, až si jedenou uvědomim, že už jsem sám dýl, než jak dlouho jsme manželé.

Dneska jsem se po posilovně bavil s kamarádem o životě, vesmíru a vůbec. Najednou jsem si uvědomil, že o Elišce mluvím v přítomným čase, jako by na mě čekala doma. Na malou chviličku byla celá ta tuna, co na mě leží, pryč. Zpátky ve šťastný době.

Často jsem se cejtil ublíženě, nespravedlivě, život, osud, ty potvory, cojsem komu udělal. Až mi někdo připomenul, že nejsem zdaleka jedinej, kdo něco podobnýho prožívá. Ne že by mi to ulevilo, ale snad trochu přehodnotím vztah k okolí.

Přesně půl roku. Neuvěřitelný, jak je čas relativní. Prožít to bylo jako procházet po dně řeky proti proudu a když se člověk otočí zpátky, zjistí, že přes vynaloženou námahu je skoro tam kde začal. Dřív jsem se časem řítil jako po prudkým proudu, kterej mě tlačí pořád dál, přitom jsem vnímal každou chvilku, každý zašustění, zhoupnutí, a užil si ho. Teď ke mně všechno dolejhá jako přes vodu, tlumeně, nepříjemně, a druhej den skoro nevim, jak jsem prožil/přežil včerejšek.

Čas je relativní podle směru, ze kterýho se na něj člověk kouká. Z bodu nula vypadá časovej úsek před člověkem jako strašně dlouhá doba, která dává spoustu prostoru pro život. Pak člověk dojde do bodu 1, ohlídne se zpátky na začátek a řekne si, jak to mohlo všechno uběhnout. Zatimco dřív jsem to ovšem hodnotil podle toho, jak jsem to všechno mohl prožít tak rychle, teď je otázka jak je možný, že je to půl od doby, kdy jsem mohl denně Elišku slyšet, dotýkat se jí, vnímat jí jinak, než jen ve svý hlavě.

Bláznim z takovejch úvah. Pohrouženost do vlastní hlavy je nebezpečnej stav. Dřív jsem byl korigoval sám sebe podle okolí, Elišky hlavně. Teď jako bych všecho vnímal ponořenej pod vodu, tlumeně a opožděně.

Ráno vstát, jít do práce, holit se, všechny každodenní úkony stojej mnohem víc síly a přemáhání, když svojí lásku vidím za sebou a ne před sebou.

Rok od svatby. Směs emocí, vzpomínek, myšlenek. Když si vzpomenu, jak jsme plánovali, jak oslavíme rok jako manželé, připadá mi to teď jako z jinýho života. Musel jsem vyrazit na vejlet, někam sám, do ticha. Někam, kde jsem mohl vzpomínat na svojí Elišku, veselou, zdravou a šťastnou.

V noci na dnešek jsem měl ten nejživější sen. Eliška stála v naší ložnici přímo přede mnou. Plakala. Dotkl jsem se jí a objal jsem jí. Nebyla to jen snová představa. Ty doteky jsem skutečně cejtil. Těsně než se mi to zdálo, bylo to jako by se mi mozek přepnul do jinýho vnímání. Když jsem se probudil, bylo to, jako kdyby se naše ruce právě rozpojily. Nechtěl sjem, aby to skončilo. Úplně mě to vyhodilo z postele, jako bych mohl Elišku někde doběhnout, zastavit a přivést zpátky. Koukal jsem na svoje ruce, jako bych na nich mohl najít důkaz, že se mi to nezdálo. Opravdu ty pocity doteku byly tak reálný jako cokoli, čeho jsem se dotýkal, že jsem tomu nemohl uvěřit. Když jsem se úplně probral, bylo to jako by mi Eliška umřela podruhý.

Pořád mám smysl prorealitu. Pořá vím, že chtít něčemu uvěřit není skutečnost. Pořád vím, co je subjektivní vjem, výplod fantazie, přání. Člověk to má v sobě někde zakotvený, dojem, že nic nemůže jentak skončit, zmizet, nebejt. takhle to bohužel nefunguje. Skutečnost kašle na malý subjektivní světy uvnitř lidský hlavy. I přesto všechno si přeju, aby to přišlo znovu.

Dva měsíce. Dva měsíce samoty. I když se přátelé snažej mě něčim zabavovat, někdy to prostě nezvládám. Trochu pomáhá činnost, práce, běh, posilovna, film, tu a tam i démon alkoholu, kterému nechci propadnout jako onen muž, co nedbal varování až se nakonec upil k smrti ve 117 letech při práci v lomu.

Smích, poslední zbraň bezmocnýho, je dobrej vyprošťovák. Ale stejně si zas uvědomím, jak mí chybí Eliščin smích a plamínky v jejích očích. A vůně vlasů. Dotyk její kůže. A její dech.

Eliška má svátek.

Jedno slovo, jeden pohled, jeden dotek, za to bych dal zbytek života.