Raziel_cz

Feel-good nahlédnutí do historie a dílny Aardmanu a upřímný loveletter od lidí, kteří na jejich filmech participovali. Zábavné, milé, dojemné – přesně jako Wallace a Gromit, Ovečka Shaun, Slepičí úlet a vůbec cokoliv, na co Nick Park, Peter Lord a David Sproxton kdy sáhli. Moc příjemné pokoukání, ať už jste fanoušek nebo ne.

První díl knižní trilogie mám přečtený, a i když nepředstavuje zrovna něco, u čeho bych nadšením onanoval, je to fajn věc s dobrou atmosférou, takže pokračování mám v plánu. Ze seriálu jsem zatím viděl dvě části a fakt nechápu, kde se bere tak vysoké hodnocení. Už Del Torův pilot naznačil, že se tady mistr temné fantasy dost zapírá. Představitelé hlavních rolí jsou sice fajn – především David Bradley je fakt boží –, ale potenciál zabíjí naprostá absence napětí. Upíři vypadají spíš divně (a někdy vtipně jako ztvárnění Mistra) než děsivě a jediné, co vyvolává emoce, jsou odporní kožní červi. Pokusy zdržet se odhalení podoby Mistra působí lacině a při všech změnách, co série přináší, se tvůrci rozhodli zanechat zrovna bílý sajrajt, co koluje nemrtvým v žilách, v původní formě. Jak má někoho šokovat odhalený mozek, když vypadá jako kus plastu? Vedlejší charaktery to možná odnášejí brutálně, ale jelikož k nim divák nemá žádný vztah, je to ve výsledku jedno. Určitě budu koukat dál, protože jednotlivé díly rychle odsýpají a The Strain v žádném případě nenudí, jenom prostě neumí vystrašit, nemá čím překvapit a opírá se o omletá klišé (hrdina je správný chlap, rozvedený, vyléčený alkoholik a workoholik, bojující o opatrovnictví nad svým synem, s ex-manželkou, jež žije s jiným chlapem v domě, za který protagonista platí). Kevin Durand navíc vypadá, že se našel ve Vasiliym Fetovi, takže na jeho řádění se těším, a FX měli koule nechat autory vraždit děti, což vždycky potěší. Snad se filmařům podařilo dobře zpracovat podzemní tunely a interakce s krtky. Po zhlédnutí dalších dílů příspěvek updatuju. Doufám, že pozitivním shrnutím, momentálně je však kniha nesrovnatelně lepší. A komiks asi taky. Alespoň v něm upíři vypadají dobře. Podobně jako smrťáci v Bladeovi 2, jejichž myšlenku dílo koneckonců rozvíjí. | Wow, po čtvrté části zvyšuji hodnocení na čtyři hvězdy. Pecka díl, kterým The Strain konečně nabrala napětí. Nechybí krev, nemrtví jsou děsiví, lekačka zafungovala a první Abrahamův výpad proti upírům je super. Těším na pokračování. | Po sedmé epizodě nemám slov, seriál je čím dál tím lepší, což mě těší. Podzemí sice nic moc, krtci vůbec a Feta je tu strašně málo, ale zato zpracování upírského komanda je fakt dost super. Úplně jsem zapomněl, že bylo v knize, takže mě čekalo příjemné překvapení. Změny oproti původní lince jsou fajn, doslovná adaptace by pro čtenáře byla nuda. David Bradley je pořád boží a Richard Sammel si roli SS-mana Eichorsta hodně dává. Jsem rád, že jsem na The Strain po dvou úvodních dílech nezanevřel, rozjíždí se pomalu, ale slibně. A upíři vypadají fakt odporně, nevím, co jejich představení v márnici mělo znamenat. Mimochodem, jsem rád za praktické efekty... a už ne tolik za CGI, jejichž kvalita není kdovíjaká. | Po deváté epizodě – no to mi ho, Guillermo, teda vyndej. Toho Mistra snad nemůžou filmaři myslet vážně. Jestli byl vtipnej doteď, tak nevím, co si mám myslet nyní, když ukázali jeho ksicht. Křížit Johna Malkoviche s Pinky Demonem fakt nebyl dobrej nápad. | Finito. Nakonec teda fakt převládají pozitivní dojmy, i když, přiznejme si, to mohlo být buď mnohem víc akční, nebo mnohem víc hororové. Mrzí mě, že mistr masek Del Toro to, co má na sobě naplácané Mistr, zřejmě neviděl ani z dálky, ale co už. Snad ho do druhé série trochu redesignují, závěr tomu ostatně nahrává. Kvalita dílů je kolísavá a dva jsem shledal poměrně nudnými, což je na třináctidílný seriál dost. Taky je mrzuté nevyužití všech postav. Ano, není tu tolik prostoru jako v knize, ale některé byly vyřešeny velmi rychle a s jinými zase jako by si scénáristé nevěděli co počít a tak je na sílu táhnou za sebou do druhé řady. Oproti tomu změny v hlavní dějové linii jsou docela fajn (už chápu, proč Stephen King tak rád pracuje na Under the Dome) a The Strain tedy má hodně co nabídnout i čtenářům Zhoubného kmene, a to na rozdíl od téměř doslovného komiksu i neprodleně po odložení knihy. Ze začátku jsem byl hodně rozpačitý, ovšem brzo se to zlomilo a v práci jsem se vždycky celý den těšil, až si večer pustím povinné dvě epizody. Předloha je pochopitelně lepší, ale nemůžu se dočkat pokračování.

Příjemný průlet hororovými klasikami. Osobně mi už spíš vyhovují pětihodinové dokumenty zaměřené na superspecifické věci, ale tahle sbírka různých zajímavostí a detailů o spoustě filmů a herců, jež mám rád, mi udělala ohromnou radost, přestože do hloubky moc nejde. Spíš je to taková nahodilá krátkých rozhovorů buď s lidmi z žánru (Carpenter), nebo co třeba hráli v/pracovali na původním Draculovi nebo Frankensteinovi od Universalu nebo filmech od Hammeru, pamatují Lugosiho a Cushinga, jsou potomky Karloffa, spravují pozůstalosti po Lonu Chaneym a tak. A do toho Mark Gatiss, který je jako dítě v hračkárně a na všechny strany šíří nadšení a fun facty a osobní historky. Ale je to hlavně to nadšení, díky čemu je tenhle dokument tak strašně super. Je to vyjádření neochvějné a bezpodmínečné lásky k hororu, který to zobrazuje výhradně v pozitivním světle, jako zdroj adrenalinu i komfortu a porozumění. A je to rozhodně věc, k níž se budu pro tyhle hodnoty moc rád vracet.

Vizuální stránka je moc povedená, navíc si s každým dalším dílem tvůrci dovolují víc a daří se jim to. To samé pak platí i o ději, který je stále nabitější a nabitější. Proto ostatně po počátečních rozpacích přihazuju hvězdu navrch. Seriál chytne, ale musíte překousnout slabší úvod.

Harrison Ford a Gary Oldman pod taktovkou režiséra, který z nich nedokázal vytěžit o moc víc než průměr. Air Force One je televizní film, jemuž studio z nějakého důvodu přikleplo 85 milionů dolarů. Kam se ty peníze poděly, netuším. Celé se to odehrává ve třech koridorech, efekty jsou fakt mrzké a moc akce tu taky není. Což je u akční záležitosti docela průser. Celé to má dvě hodiny a většinu času koukáte na naprosto nekompetentní lidi, co se prošukali do nejvyšších úřadů. A oproti předpokladu to není zábavné. Když už dojde na bitky nebo přestřelky, je z toho cítit, jako by se Petersen snažil variovat Smrtonosnou past, ale scénář je proti. Většina rádoby zvratů akorát vyjebává s divákem, deus ex machina funguje v pravidelných intervalech a naprostým vrcholem je řešení problému s dráty ("I'm counting on you, red, white, and blue."). Přesdržky jsou sice zábavné a Ford občas utrousí i nějakou hlášku ("Get off my plane!" se cituje naprosto zaslouženě), jenže ten nepoměr oproti kecům je fakt k pláči. Být to o půl hodiny kratší, snad by se to dalo strávit líp. Takhle těžký průměr. Ale pořád lepší než průměrné Segalovky.

Závěr je poměrně useknutý, ale jako rozlučka s legendárním seriálem to není špatné. Zavzpomínání na nejlepší díly funguje, padnou příslušné hlášky, objeví se Richmond. A pořád je to prdel. Škoda, že už opravdu naposled.

Seriál, který jsem jako malý sledoval potajmu v televizi, protože ho vysílali pozdě ve všední dny, a který mě s desátou sérií provází a s čerstvě oznámenou jedenáctou i dál bude provázet i v dospělosti. Mytologické a konspirační díly vždycky dalece převyšovaly monster-of-the-week epizody, ale i mezi těmi se najdou klenoty. Jasně, nudných dílů je taky hromada, ale ty zase vynahrazují vyloženě humorné, jako když Scullyová s Reyesovou v deváté řadě potkají Boha a hrají s ním dámu. Bez Muldera to sice pak už nebylo ono, ale John Doggett byl slušná náhrada a nakonec se vrátil a potěšilo i po čtrnácti letech znovuotevření Akt X v nových dílech, z nichž minimálně ten první je přesně to, co jsem si od nich představoval. Sice jsou víc zatížené na CGI, než abych byl úplně spokojený, ale moderní styl a tempo jim sluší a těžko si pro všechny ty konspirace představit adekvátnější zasazení než současnost. Takže jo, budu vyhlížet každou novou epizodu a nejen z nostalgie. Tajně už nemusím.

Když jsem na tom byl skoro před deseti lety v kině, hrozně mě to zklamalo. Když jsem si to pustil včera po zhlédnutí devíti řad seriálu, byl jsem nadšený. Jasně, zatímco první film je záležitost do seriálu vyloženě vložená jako předěl dvou sérií, I Want to Believe trpí syndromem "chci být pro každého", takže fanoušky odmění jenom sem tam odkazem, sem tam mrknutím, sem tam nostalgickým záběrem na tužky zapíchnuté ve stropě nebo zapojením Waltera Skinnera. Ale přesto a přes fakt, že tu chybí Doggett a Reyesová, a že je to jenom stominutová nemytologická epizoda a že má stejné díry, jako i spousta regulérních dílů Akt X, je to napínavý horor s mnohem vyššími produkčními hodnotami a scénářem, jenž každé selhání ve vývoji zápletky nahrazuje inteligentním rozebíráním dost temných témat. A pak – Mulder a Scullyová jsou zase spolu a David Duchovny i Gillian Anderson na velkém plátně podávají výkony rovnocenné mnohem větším hvězdám. O Billym Connollym nemluvě. Plus je to fakt krásně natočené a má to tempo a styl, jaké tomu můžou závidět i nejlepší díly seriálu. Takže jo – jenom delší monster-of-the-week epizoda. Ale zatraceně skvělá.

Lowbudgetový horor, který si bere tuhle z Invaze uchvatitelů těl, támhle z Carpenterovy The Thing a díky režisérovi, jenž přesně věděl, co chce natočit, to funguje. Přímočarý scénář se nezaobírá komplikovanými zápletkami a jde si za svým – stejně jako unesený a navrácený Mark, který s motorovkou pronásleduje ječící ženskou, protože... prostě proto. Je zvláštní, že se Almost Human může brát skoro vážně a přitom nepůsobit trapně (snad vyjma dialogů, ale to je dost možná cíl). Samozřejmě, herci odvádějí práci jakž takž a hudba je spíš účelová, ale jinak je to zábavná hodinka a čtvrt s plejádou krvavých praktických efektů, a co víc si od filmu ve stylu osmdesátkových vyvražďovaček přát? Tedy, snad kromě pořádného závěrečného killing spree. Když už tu je vynucená orální inseminace, čekal jsem, že se tvůrci nebudou zdráhat utrhnout o malinko víc ze řetězu. Ale za mě dobrý i tak.

Audiovizuálně orgastická fúze crime caperu a dokumentu, která se nebojí humornou první polovinu vyvážit fakt drsnou a depresivní polovinou druhou. Protagonisté o loupežích moc neví, takže jenom čekáte, kdy se věci obrátí posraným navrch – a když na to dojde, je to jako sněhová koule valící se do pekla. Lidé přijdou k úrazu, a není z toho dobře nikomu. Proložení rozhovory se skutečnými lidmi, na jejichž vzpomínkách je příběh založen, je nijak neruší – naopak je podle mě na American Animals tím nejlepším. Reální (především) Spencer a Warren si často odporují a pochybují o slovech i motivech toho druhého a snímek to důvtipně reflektuje přímo za běhu (např. se dohadují, jak vypadal člověk, s nímž jeden mluvil a druhý na ně koukal z dálky, a jeho vzhled ve filmové rekonstrukci se úměrně tomu mění). A samozřejmě, slyšet přímo od nich, co mají říct k událostem ve zmíněné druhé polovině je přesně tak devastující, jak asi tušíte. Výjimečný zážitek a nemůžu se dočkat, s čím milovník bizarních skutečných příběhů Bart Layton přijde příště.