fredisek

Dokument může člověka parádně znudit, tenhle je úplně jiný. Jde přímo k věci, neobjevuje se v něm ten známý mentorský hlas, který nám všechno vysvětluje. Podává srozumitelnou formou celou problematiku (která se týká víc fanatického rodinného prostředí než politiky) a navíc je v něm příběh a to oceňuji. Je autentický, nemá tendence kritizovat nebo poučovat. Udělejte si obrázek sami, my vám k tomu dáme podklady, jako by autoři říkali.

Škoda, že se Amy Winehouse nedožila nového Bonda, určitě by nazpívala lepší song než Adele. Byť Adele dělá skvělou hudbu, úvodní píseň se jí moc nepovedla a nakřáplý jazzový hlas Winehouse by byl mnohem výstižnější než soulová uhlazenost Adele. Když slyšíte z jedné strany, jak je ten film pitomý a z druhé, jak je skvělý, musíte na to jít. Nelitoval jsem. Bond je skvělá akční série, kde konečně scénář nekulhá a dialogy nejsou plné jen tvrďáckých kydů o ničem. Až na "Welcome in Scotland", které s patetickou grácií pronesla jedna z postav a začala střílet jak divá. I tak jsem čekal trochu víc. Zápletce chyběl švih a intro bylo neskutečně kýčovité (samé hroby a kapající krev), málem jsem si myslel, že začíná Twilight nebo jiná vymoženost 'upíři vs vlkodlaci'.

Xavier Dolan je film od filmu lepší. Nejen, že to podle titulků vypadá, jako by si všechno dělal málem sám, ale navíc vytváří film, který má (promiňte mi to klišé) duši. Když jsem sledoval Laurence Anyways, hned mě napadl Almodóvar (a podle komentářů v tom nejsem sám). Jak závažnost tématu, tak barevnost takovému podezření nahrávaly. Ovšem Dolan je jiný, o dost modernější a zároveň méně přímočarý a evidentně větší snílek. Hudba. Tak ta mě dostávala jakožto velkého milovníka electra. Hudba tu hraje důležitou roli, dokončuje dojem, který obraz začíná. A je to dojem ksakru dobrý. Líbí se mi, jak si Dolan hraje s různými střihy, a v jeho filmech se prolíná realita s představami a surreálnem. Kdo kdy viděl, aby z nebe pršely marshmallow nebo oblečení? Dolan patrně ano, možná jen ve svojí mysli, ale ano, i to se počítá. Režisérův styl je navíc něco neuvěřitelného. Devadesátá léta, roky nevkusu, v tomhle filmu září; hádám, že jejich popularita poroste a na jaře tu budeme mít komplet retro 1990s, jako by nám ty osmdesátky v minulých dvou třech letech nestačily. Dolan udělal báječný kompromis mezi snímky zavánějící uměleckostí a filmy nabitými příběhem. I když dvě a kus hodiny jsou moc, Dolana je ve světové kinematografii pořád málo. Už aby tu byl další jeho film.

Kýčovité finále, trochu sociálního dramatu a hodně průšvihů způsobených zamilovaností - to se mi líbí, a tenhle film splňoval všechno. Až na toho úlisně vypadajícího představitele Paula a prapodivný zvrat jeho chování v závěru opravdu dobrý film, který je navíc velice vtipný. Český patent na tragikomedie dostává na frak (a dobře mu tak), Hřebejk by se mohl od Lamberta učit. Drama, které je zábavné (a smálo se celé kino a určitě celé kino aspoň trochu smutnilo), přitom není banální. Překvapivé, decentní a přitom intenzivní.

Příběh smutný, zpracování tristní. Enormně nesympatický představitel bratra zemřelého, jehož románek byl opravdu navrch. Carey Mulligan to prostě nezachránila. Brosnan už v Mamma Mia působil dost nepatřičně, tady tak vypadal ještě hůř. Bond mu slušel nejvíc.

Hrabal psal skvěle, ale já ho prostě čtu nerad. Proto mě film překvapil. Zatímco u knížky jsem myslel, že ji ani nedočtu navzdory asi sto stránkové délce, u filmu jsem věděl, že ho dokoukám. Chvílemi utahané pasáže střídaly dokonalé komediální scény. Finále bylo strohé a o to víc působivé a to se mi zamlouvá.

Jako kdybyste četli film, tak na mě působí Jules a Jim, vypravování od začátku do konce (ne jen nějaký mluvený prolog). Míchanice odcházející secese a meziválečné umírněnosti mě moc nedostala. Podobně to bylo se zobrazením postav. K nové vlně (aspoň k těm filmům, které se mi dostaly do rukou) mám dost rozporuplný vztah. Něco je skvělé a něco mě nudí. Jules a Jim jsou někde mezi tím. Musel jsem si snímek pustit na třikrát, abych ho dokoukal. Je to pěkné, asi i bohémské, umělecké až na půdu, ale drhne to, a emoce tu vypadají, jako když taháte kočku za ocas (a to mám doma takové obludy dvě), výbuch afektu a pak vrnění v koutě. No, na milované Sedmikrásky to nemá.

Nemůžu se zbavit pocitu, že zpracování připomíná počítačové hry z konce devadesátých let. Navíc je to pekelně nudná záležitost s pseudovtipnými momenty. Něco jako když se v Čechách pokoušeli vytvořit Děsivé (české) dějiny. Na Terryho Derryho neměli ani náhodou (spíš spadali do trapnosti a ilustrace urážely talent i podprůměrně nadaného školáka). Tohle mělo shrečí ambice, které ani náhodou nesplnilo. Koza měla hrát roli oslíka, to přímo bilo do očí. Navíc tady se shodnu s kdejakou feministkou. Ona slečna s velikostí podprsenky aspoň milion byla laciným trikem na tatínky. Vidět to v reálu, asi by člověk zrovna neslintal blahem. Prvoplánové, neobjevné, rádoby moderní, na pováženou kýčovité (hravě může konkurovat dětským obrázkovým knihám německé produkce)...prostě průšvih.

Bože, já mám tyhle filmy prostě rád. Jsou o ničem, ale to nic je pekelně hezky natočené. Něco jako když si koupíte nepohodlné křeslo jenom proto, že vypadalo skvěle. Rozjímání o vztazích, o tom, jak vás nikdo nechce, o tom, co dneska na sebe, o tom, jestli něco máte v sobě. Zajímavé monology, které zdánlivě nesouvisely s příběhem, mě dostaly. Je nutné si uvědomit, že Les Amours imaginaires jsou de facto prototypem vztahové situace, do které se dřív nebo později dostane většina světa, a když ne, tak do nějakého vztahu se dostane určitě. Monology dávaly příběh do souvislosti se všední realitou. Všichni o lásce mluvíme, nadáváme na ni a neustále ji chceme. Tenhle film měl navíc jedno velké plus...až do konce jsem netušil, jaké bude finále; nutno říct, že mě pobavilo i potěšilo.

Konečně pohled na problematiku islámu v Evropě jinýma než podělanýma očima populistické politiky. Chcete-li se dozvědět víc o světonázoru muslimů, vřele doporučuji. Islám totiž není jen o bombách a fanaticích. Ovšem i tak je z pohledu Evropana zpátečnický a radikální. Snímek ukazuje zajímavý příběh tří žen různých generací a jejich vývoj v názoru na nošení šátku, který se v Evropě stal červeným hadrem na nacionalisty i seriózní politiku. Konečně film, který vám objasní, jak se to se šátkem má. Nevěřte, že je podmínkou náboženskou, ale uvědomte si, že je podmínkou muslimské společnosti, bohužel...