fredisek

Co by kdyby? ... Ehm, nebyly by v rybníce ryby? Takové filmy mě zrovna nebaví. Když se člověk jednou rozhodne, čas stejně nevrátí, aby jednal jinak (a že by se to kolikrát hergot hodilo). Lola ale měla něco do sebe, co mě donutilo snímek dokoukat na první pokus. Ať to byla ta vtipná devadesátková animace, nebo Loliny vlasy, nebo ta hudba zavánějící electrem, zkrátka se mi to líbilo. Navíc měl film zajímavé finále, které bych od takového snímku nečekal ani náhodou. Tudíž mu odpouštím to věčné "co by kdyby" a jsem rád, že film vznikl, jelikož co kdyby se Tom Tykwer rozhodl nic netočit...?

Kniha i film jsou nudné nastejno. Z jalového námětu se režisérovi nepodařilo dostat aspoň o něco méně jalovější film. Veškerá dramatičnost tu vyjde naprázdno. Tvůrci se to patrně snažili zachránit dost dramatickou hudbou, nebo opalující se Bardot, ale byl to záchranný kruh, ne člun. Nekonečné rozhovory typu...máš mě ráda? - ne, nemám tě ráda. - tak mi řekni, proč mě nemáš ráda. - neřeknu, jelikož tě nemám ráda...mě opravdu nezaujaly. Mlít o lásce je deset tisíckrát horší než jednu špatnou lásku prožívat...bez keců.

Když vám obal dvd říká, že proti Gainsbourgovi "jsou všichni pověstní rebelové 20. století jen vzteklé děti", čekáte, že film bude stejný jako jeho protagonista. Houby. Nejen že je snímek zmatený, a aby se v příběhu člověk vyznal, musí aspoň něco o Gainsbourgovi vědět, takže žádný na sledování příjemný film o hudebníkovi, jako třeba byla Edith Piaf, ale také proklamované provokatérství tam jaksi chybí. Gainsbourg je tu sukničkář, který už v dětství rád koukal po dekoltech starších slečen. Nic víc. Díváte se na film a říkáte si: Jestli tohle je rebelie, tak pak vzrůstající počet rozvodů naznačuje, že se v Česku blížíme rovnou k revoluci. Je to hloupě podaný film, který nezachránil ani Gainsbourgův souputník s velkým nosem. A také tam chyběla hudba. Baby pop, reggae Marseillaisu nebo Je t'aime jsou sice skvělé, ale od životopisného filmu bych čekal nejen zajímavou interpretaci umělcova života, ale kromě faktičnosti i komplexní představení autora. Pár hitů nestačí. To jsem si mohl přečíst Wikipedii a vyšlo by to nastejno. O Gainsbourgovi se z filmu moc nedozvíte a navíc vás to bude nudit (ke konci určitě).

Já bych málem sežral plátno, nebo si k němu přilepil nadobro oči, jak to bylo skvělý! Marjane Satrapi, miluju tě, bez keců! Je vidět, že film natáčela výtvarnice. Jako kdybyste přenesli kresbu Satrapi na plátno, ale úplně jinak, než tomu bylo v Persepoli. Kuře na švestkách předčilo debutovou Persepolis! Vzhledem k tomu, že mě knižní předloha Kuřete moc nebrala, film mě dostal. Dokonalá barevnost, bohatější příběh, větší zdůraznění důležitých momentů, větší emocionální zážitek. Jestli jsem v knize cítil k Násirovi Alimu odpor, jelikož si žil jen pro hudbu a ignoroval reálný svět, ve filmu jsem s ním spíš (sou)cítil. Cigaretový kouř, který asi pluje kolem Satrapi pořád, dosáhl v hraném filmu dokonalosti. Kvůli kuřákům z tohohle filmu bych snad začal kouřit. Satrapi je osobnost, o tom se nedá pochybovat, navíc dokáže točit filmy, které se dotýkají i lidí, kteří pocházejí z jiného kulturního prostředí než ona sama (možná je to díky jejímu pařížskému životu), ale koneckonců láska je univerzální pojem (a o ni jde ve snímku především), takže ten film musí pochopit Íránec i Evropan. Jen mě trochu mrzelo, že perský tar se zaměnil za housle. Ztratilo to trochu na orientálním kouzlu, i když před islámskou revolucí byl Írán prakticky evropský. Nad snímkem jsem přemýšlel i cestou tramvají domů, není to film na jedno zhlédnutí a adios. Film mi byl asi i sympatický tím, že já jsem taky nikdy nemohl vystát žádnou matikářku....podobně jako Násir Ali.

Asi se musí brát v potaz, že se jedná o "revoluční" snímek v revoluční zemi. Jinak to byla chvílemi afektovaná telenoveloidní limonáda s velkými gesty a ještě většími řečmi. Doporučeno španělštinářkou během výuky - zjištěno, že kubánská španělština se moc nezaobírá s koncovkami "s", ujištění sebe sama, že dám přednost španělštině evropské, ale jinak, geniální koloniální architektura!

Asi bych hodnotil výš nebýt toho jalového zpracování a nemastné neslané herečky, která měla ztvárnit nejvýraznější roli šantánové zpěvačky - na Lizu Minnelli opravdu neměla, paradoxně jí chyběla nehorázná afektovanost. Film je až moc polopatistický a má tendenci vysvětlovat (nestačila Davidova hvězda na okně, ještě k tomu musel být záběr na sedmiramenný svícen), což se k dramatům moc nehodí. Chápu, že se jedná o televizní film, a když to srovnám s českými televizními inscenacemi, nad kterými by člověk plakal, tak tleskám, ale přecejen si snímek vzal až moc velké sousto, navíc s legendárním Cabaretem v zádech. Matt Smith se ale do role perfektně hodil a docela odpovídal mé představě o Isherwoodovi.

Hledejte Boha v sexu a lásku v perverzi. No, nevím, jak moc je to platné, spíš je to pozérské a rádoby šokující. Ma mére překvapila otevřeností, možná až moc velkou. Dalo by se to natočit méně naturalisticky, jelikož v tě hromadě odpudivých scén se málem ztratil příběh. Ale není to prvoplánový film, který by stavěl pověst na soft pornu pro otrlého diváka. Christophe Honoré natočil lepší filmy, ale až po Ma mére. Možná takový začátek kariéry byl víc než vyhovující. Boom, tady jsem a nebojím se natočit něco takového. Účel světí prostředky. Znovu se na to nepodívám, ale jsem rád, že jsem to viděl.

Filmy o smažkách rád nemám, Trainspotting jsem žral.

Pro určitou část světa (slečny třináct až sedmnáct) právě skončil svět, nás ostatní to čeká cca za měsíc, pokud Mayové nekecají. Neměl jsem tu možnost vidět předchozí část Rozbřesku, a ani mi to nechybí. Tvájlájt je prostě hloupost, o tom žádná, ale je to fenomén a tak se na něj musíme dívat. Můžeme říct, že je to kravina a jít od válu, ale to by bylo nefér. Je to špatně natočené, scénář je tristní (ve finále furt někdo přichází na tu velkou bílou planinu a jeho příchod je vždycky včas a vždycky přesně, kdyby to byla divadelní hra, tak prosím, ale...), výtvarné zpracování je děs, postavy jsou černobílé (co mě nejvíc dojímalo na tomhle díle byly ty amazonky), je to vtipné i ve chvílích, kdy by to mělo být vážné, milostné scény jsou lechtivé asi jako když vám někdo vlepí facku, kostýmy jsou jedno klišé vedle druhého. Ale pak mě napadá, že je to vlastně film, který cílí na dívky 10+, rozvedené dámy a milostdámy 50+, které si pamatují na harlekýnky. Tudíž tahle sága splňuje kritéria, která jí byla přiřknuta - dost romantiky, dost jednoduchosti a srozumitelnosti, namakaní herci a křehké herečky, trochu exotiky (z pohledu kancelářského okna). Bravo, Summit Entertainment, independent to sice není, ale plné kapsy jsou určitě. Soundtrack překvapil - minimálně Passion Pit, Feist (ne zrovna mainstream, v soundtracku k Twilightu bych spíš čekat Britney) a Ellie Goulding. Jak říkám, Stmívání je fenomén a jako takový si zaslouží úctu, nikoli uznání. P. S.: Mám několik kamarádek, které se do Twilightu zamilovaly, a rozhodně je nepovažuji za přihlouplé husičky. Tudíž moje hodnocení (a evidentně i hodnocení spousty dalších) je záležitostí genderu, nikoli vkusu.

Příběh se v tolika ohledech lišil od předlohy, že se málem zdráhám srovnávat knihu s filmem, ale i tak to udělám. Když filmová Annie způsobovala Paulovi "kulhavost", rozhodně jsem se tak nevyděsil, jako když knižní Annie Paula přihoblovala - kdo četl, jistě mi dá za pravdu. Ono někoho třísknout palicí není, jako když někomu useknete kus nohy. Film byl dobrý, ale víc nic. Nebál jsem se a finále bylo docela krátké a ten laciný hororový evergreen (nic nekončí) v úplném závěru, no taky žádný zázrak. Stále jsem neviděl tolik oceňované Shining, ale zatím všechny adaptace Kinga zaváněly bezradností. Bohužel i Misery.