fredisek

Někde jsem slyšel, že v tangu má být vášeň, no prosím, v tomhle filmu je taky, jenže smrdí telenovelou a to je špatně. Kdyby se tvůrci soustředili víc na bar El Chino a lidi kolem něj, než na jednu rajcovní reportérku a jejího staršího donjuána, kteří točí o baru dokument, film by byl určitě zajímavější. Snímek začíná jako dokument a končí jako rodinný film (samozřejmě s notnou dávkou artu). Ani zapojení argentinské ekonomické krize z Bar El Chino neudělalo drama. Konec se šíleně vleče, navíc se ve filmu permanentně opakuje jedna písnička, čekal bych širší hudební záběr.

Sitcom vás musí oslovit po jednom díle. Nemá smysl čekat na to, co se stane, jelikož tenhle žánr je přece vystavěn na situaci. Když se salvy smíchu spouštěly i po obyčejném "ahoj" (ostatně ony ty salvy smíchu neustávaly skoro vůbec), tak jsem si řekl, že BUĎ JSOU SLOVÁCI EXTRÉMNÍ OPTIMISTÉ, NEBO PRODUCENTI TOHOHLE SERIÁLU EXTRÉMNÍ TRAGÉDI. Hádal bych spíš to druhé. Další důkaz (po českém Comebacku, nebo Heleně), že sitcom zvládají leda tak Angličané a Američané, a asi nemá cenu jim permanentně lézt do zelí. I když bych rád jednou pustil televizi a v ní viděl komediální seriál, který by mě bavil stejně jako Přátelé nebo The Big Bang Theory a přitom jeho originálním zvukem byla čeština (případně slovenština). Sitcom je jeden z nejnáročnějších žánrů vůbec. Musíte permanentně bavit, nemáte možnost si na pět deset minut odpočinout jako v celovečerní komedii. Tady každá sekunda hraje roli a každá druhá sekunda musí být vtipná. Jenom apeluji na všechny případné tvůrce českých sitcomů: Se švejkovským "humorem" na české publikum nechoďte. Budu velice vděčný za sofistikovaný sitcom, opravdu moc.

Haneke vynalezl nový žánr...horor pro důchodce. A jelikož mě do penze nějaký ten rok chybí, tak jsem se neděsil, jen se šíleně nudil. Je to silný příběh, o tom žádná, ovšem zpracovaný tak, že kdybyste vymódili jakýkoli hospic kamerami a pak jejich záznamy sestříhali, asi by to vyšlo nastejno. Konec je kýčovitý a je to jedno velké klišé. Haneke má jednu skvělou vlastnost...umí vytvářet dokonalé kompozice a pracovat se světlem, jenže já nešel na výstavu klasicistních grafik nebo kreseb, ale do kina. V Lásce se nic moc neděje a dokonce tam chybí i ta láska. Tenhle cit se tu přetavil v setrvačnost... Jedno je potěšující. Tak vysoké hodnocení znamená, že kulturní snobismus je v Česku na vzestupu, alespoň v něčem se přibližujeme Západu.

Nejen becherovka sbližuje. Příjemná komedie plná stereotypů a otřepaných vtípků. Jenže funguje. Upozorňuje na sociální problémy a vzala si do parády předměstská sídliště, všechno s nadhledem a odhodláním vykašlat se na nějakou politickou korektnost. Navíc má kouzelný happy end ve stylu...policajti, vy nám taky! Paulette je sice nesympatická babizna, ale její příběh zaujme nejen podnikavé pekaře....

Maravillosa! Někoho milujete a možná právě proto ho podvádíte. Honí se za vámi policie ze dvou států a vy stále věříte, že uniknete. Slibujete si lepší život a zatím se hrabete v marastu a zjišťujete, že sůl nad zlato. Příběh zajímavě protíná vztahy hlavních postav s klasickou gangsterskou zápletkou. S latinskoamerickým temperamentem doslova vyřvává otázku o tom, co vlastně ve svém životě řešíte? Sami sebe, nebo svoje problémy, nebo obojí? A co když se to všechno prolne? Pak přijde epické finále, které vám nedává dvacet minut dýchat (jak aktérům, tak divákům). Stylové a přitom civilní drama, které ukazuje, že vztahy jsou vždycky potíž, ať jste pacifista, nebo grázl.

Až zase budete chtít zdrhnout z domova, uvědomte si, že tím vháníte rodiče do náruče drog, alkoholu a lechtivých her. A co bude možná ještě horší, vaše rodiče vás v takových eskapádách předčí. Pozor na to a držte se máminy sukně, co to půjde, navíc je to moderní.

Až na tu nesnesitelnou hudbu, skvělé! Hlavní hodnota filmu neleží v příběhu, ten občas kulhá, ale ve stylu, jakým popisuje dodnes trvající konflikt mezi židovským pocitem zloby (rozhodně ne neoprávněným) a smířeným pohledem Evropanů. Jak vnímáme holocaust tady? Jako část historie, která byla šílená, ale je za námi, a krom popíračů holocaustu nás moc nevzrušuje. Zcela pochopitelně pro Židy holocaust znamená mnohem víc. Walk On Water tenhle konflikt probral z obou stran a obě strany konfrontoval v postavách agenta Mosadu a berlínského gaye, kterého sice minulost žere, ale nehodlá jí dát prostor, aby ho omezovala. K základní linii příběhu autoři přidali v drobných motivech izraelsko-palestinský konflikt, neonacismus, pocit viny za ztrátu milovaného člověka. Snímek je špionážním filmem stejně jako romancí. Hutné drama, které všechno myslí vážně, i když se nezatěžuje velkými gesty a kýčem (až na úplné finále, které se ale k příběhu báječně hodí).

Co všechno jste ochotni udělat pro ztracený vztah? Vylepšit gazpacho prášky na spaní, naběhnout s pistolí na letiště, prohodit telefon oknem, proletět se pár pater vzduchem, lítat po městě a postávat pod balkonem vašeho vyvoleného? Pokud jste Španělka, navíc stvořená Almodóvarem, tak s tím nebudete mít problém. Úžasně bizarní komedie o naprosto nebizarní všednosti života.

Další archivní z nouze ctnost, která podporuje fňukání po minulém režimu a sociálních jistotách. Občas mi to přijde úsměvné, občas se leknu. Pořád ale vím, že tenhle seriál se nesmí brát vážně. Nezakazoval bych jeho vysílání, jen ať lidé vidí propagandu v akci, jenže si už nejsem tak jist, jak takový seriál vyhodnotí...máničky smažily, kopečkáři zahučeli do bláta, jelikož zdrhali (tak si to přece zasloužili, no ne?). Jeho vysílání a veřejná obliba je pochopitelně nebezpečná, zvlášť když víme, jak se vyvíjejí průzkumy se základní otázkou...Kdy bylo líp? Komunismus jsem nezažil a jsem opravdu rád, že ne, ale když se podívám na současné komunisty, je mi do breku, takže bych asi za jejich totality řval, nebo rovnou zařval.

Lana tu vypadá jako by zdrhla z muzea madame Tussaud. Toho trpaslíka na konci nepobírám. Video selhává jako reklama i jako hudební klip. Retro je vyčerpanější než vyčerpané. Hezky se na to kouká (když pomineme, že tu Lana stojí, jako by strašně potřebovala na malou), ale navrch nic moc. Chtěl bych ještě jednou zažít to nadšení z retra, jaké mě potkalo, když se objevily Amy Winehouse, Kate Nash nebo když Aguilera natočila Back to Basics a Duffy debutovala s Mercy. Lana se veze na retro vlně, ale ničím ji nepopohání.