Jester_X

Tak trochu jiný Dekalog. Téma intimně rodinné, hraničící s červenou knihovnou. Jeho zpracování ma od ní, naštěstí, stále dosti daleko. Snímek zpracovává útěk člověka před světem, v němž pochybil a ve kterém již nedostane druhou šanci, takže si ji vezme sám. Tento pokus ovšem dopadá neúspěšně, a proto Majka opouští dosavadní život, kde se zklamala a odchází zpytovat svědomí a začít znovu jinam. Kieslowski nedává jasnou odpověď a já osobně jsem se po dlouhé době, u filmu tohoto typu, nenakláněl ani na jednu stranu.

Sedláček učinil několik ústupků komerci, jak ostatně sám přiznává. Že by tím film vůbec neutrpěl, se říci nedá. Morální dilema, nejasná hranice mezi dobrem a zlem již nezanechávají po zhlédnutí tak silnou stopu. Přesto má film co říci a hrdě se obouvá do současných problémů. Jasnou odpověď samozřejmě, jak je u režiséra zvykem, nedává. Spíše sumarizuje a naznačuje a nechává hlavní postavy, aby svoji podstatu prozradili, třeba jen jednou větou, samy.

Wilder opět srdečně ironický. Dokáže si dělat nenásilně, ale při tom dostatečně jasně, legraci z hlavních společenských nešvarů. Zároveň mě také udivuje jeho vizionářská schopnost, jelikož jím vybraná témata zůstavají aktuální i po tolika letech. Byt je obviněním vlády peněz, jenž ničí tradiční hodnoty a na místo nich staví všeobjímací zisk, prospěch a kariéru. Hlavní hrdinové nakonec nachází odpověď pro svoje trápení v návratu k lidským citům, které je zachrání před zbytečným koncem.

Množství symbolů, odkazů, narážek, paralel. To všechno si žádá dvě podstatné věci, sečtělého diváka a zdatného režiséra. Obou těchto ingrediencí se dostalo Odcházení tak napůl. Havel měl spoustu nápadů a z filmu bylo cítit, že ho velmi baví je realizovat. Problém je však v jeho neschopnosti skloubit jednotlivé elementy dohromady a dát snímku alespoň jeden konkrétní směr, vtisknout mu jasnější tvář. Takto Odcházení zůstaslo někde na rozcestí mnoha myšlenek. Možná ale právě z těchto důvodů je Havlův rukopis výrazný a odlišný od tuzemské scény. Na závěr nesmím zapomenout na to, že i veskrze intelektuálský film jako je Odcházení, může být celou dobu stopáže velmi vtipný.

Okázalé gesto, zárodek celovečeráku, průkopnické dílo. To vše si lze s tímto snímkem spojit. Na druhou stranu ale také nuda, nenápaditost, rozmělněnost. Ať tak, nebo tak, nelze Rumunům upřít schopnost býti upřimně hrdými na jejich velké skutky a náležitě je oslavit, viz. tento film.

Film srší vtipem od začátku do konce. Dialogy, situace všecho druhu, všude tam dokáže režisér promítnout svůj cynismum a ironii. Sedláček navíc patří k lidem, kteří mají ten vzácný talent, uhodit jednou větou hřebíček na hlavičku. Byť jsou Sráči filmem televizním, filmem velmi stylizovaným, nezůstávají poslušni tuctové zábavě a dokonale zobrazují grotesknost akce, v níž jsou nakonec všichni sráči.

Oproti jedničce působí film trystním nedostatkem nápadů. Až mi přijde, že vtipné situace jsou jakýmsi zahleděním filmu sama do sebe a divák by se měl smát snad jen proto, že jsou to přece Leningrand Cowboys. Tam kde první díl skrýval v druhém plánu cestu po hudebním skanzenu Ameriky, najdeme u Mojžíše prázdnotu. A těch pár vtipných konfrontací Bible a Marxe to nezachrání. Agent CIA, který měl snad býti další výraznou personou vedle Vladimira, je to nejnepovedenější, co jsem u Kaurismakiho viděl. Abych nekydal jen špínu, musím uznat, že Kaurismaki snad nikdy neztratí schopnost trefit se svými narážkami do černého.

Po projekci jsem byl nadšen. Šulík zvládl hamhletovské téma a podařilo se mu ho ukočírovat do zdárného konce. Ve filmu má každá akce svoji reakce, charakterové vady se objevují na obou stranách. V tomto nevidím Cigána jako idealizaci čekohokoliv. Problém mám spíše s hlavní myšlenkou, jež by ve mně měla rezonovat delší dobu, což se nestalo, a tak nadšení opadalo přímo úměrně doby uplynulé od zhlédnutí. Co mě trošku začínalo během filmu nudit, byla stá variace na spravednlost/nespravedlnost vůči Romům. Nakonec nesmím zapomenout důvěryhodnost, se kterou na mě film působil, především díky sázce na neherce a autentičnosti prostředí.

Filmu se daří odhalit kus rumunské duše, jejich traumat a komplexů. Jak to u komedií bývá, nenabízí východisko, ale celou situaci naopak umocňuje, aby bylo každému jasné, kde tkví jádro pudla. Rumunská nová vlna, jak ukazuje i tento film, se dokáže docela rázně vypořádat s bubáky minulosti i přítomnosti, což například v rámci tuzemské tvorby chybí.

Konečně dokument, jenž bychom se nemuseli stydět exportovat. Sedláček do značné míry dokázal skrýt svoje ego tak, aby při přednesu faktů nezavazelo a podstatu Husákovy osobnosti nechává vykreslit monology jednotlivých pamětníků. Divadelní scény dělají pak obraz kompletním, jelikož se jim daží obnažit celou situaci, popsanou z mnoha subjektivních pohledů, až na dřeň.