Jester_X

Kieslowski si pěkně pohrál se svými oblíbenými motivy. Náhoda, nádraží, morální neklid. Mladý Witek postrádá ve svém životě smysl, a tak hledá a hledá, ale konkrétního cíle se dobrat nemůže. Jelikož nebyl schopen život naplnit, končí tragicky. Možná jde o podobenství, možná chtěl Kieslowski vyobrazit krutou realitu prázdnoty života v socialismu. Film ovšem díky jeho mistrovství získal nadčasovost a za třicet let jeho poselství nezestárlo.

Film o světě, kde i smrt má svoji tržní cenu. V zajetí peněz a kariéry nachází hlavní hrdina cestu v lidském citu, který ho zavádí do dalších neobyčejných situací, takže postupně objevuje kouzlo života. Nebyl by to Kaurismaki, kdyby celý příběh neobalil do řady groteskních situací, aby se divák nenudil. I když se jedná částečně o kritiky společnosti, je sympatické, že se Kaurismaki obejde bez tendečního posouvání skutečnosti, ale dokáže realitu obžalovat jejím pouhým zobrazením.

Tak, konečně vím, jak vypadá svět, kde zemřel bůh. Je to svět bez naděje, plný rezignace (stačí si poslechnout promluvy hlavní postavy), svět bez tvořivého elementu. Člověk se dopustil jednoho z nejtěžších zločinů - nechal zmechanizovat svůj život do úmorné monotónnosti. Co hůř, již pro něho není cesty zpět. Skvělý nápad s podobenstvím koně symbolizujícího úpadek lidstva. FIlm je podán s notnou dávkou vizuálního mistrovství. Jednotlivé záběry postupně rezonují, odcházejí ze scény a vrací se na ni v pravou chvíli, aby se v divákově mysli spojili s dalšími obrazy do výsledného celku. Turíňský kůň uchopí diváka jako mocný stroj a manipuluje s ním přesně dle potřeby. Nemilosrdnost apokalypsy z plátna přímo sálá. Vítejte v čirém umění.

Krásné a vzletné. Tyto slova mě napadají v souvislosti s Orfeem. Téma řecké báje prokázalo svoji nadčasovost a Jean Cocteau jí dokázal využít. Plastický svět oproštěný od dobových reálií je nejlepším dějištěm pro takovýto příběh. Láska se dostává do konfliktu s uměním, nesmrtelností umění a jeho schopností přesáhnout lidský život (Orfeova láska k Smrti). Básník ztrácí podstatu svého díla zahledíli se sám do sebe (Orfeovo okouzlení verši z rádia, které ovšem postrádají nějakou hlubší myšlenku a souvislost), a proto musí projít očistcem a najít rovnováhu mezi světským životem a uměním a přinést oběti (oběť Smrti), aby nabyl nesmrtelnosti.

Tento film je tristním přikladem neschopnosti autorů publiku něco sdělit. Nevím, zdali Hřebejk a spol. skutečně nemá již, co říci, a nebo nechali všechny nápady rozpustit v rybníčku hrátek s vyprávěním, které asi viděli někde v Hollywoodu. Problém nastává ovšem v tom, že Hollywoodská produkce má celý příběh postaven na základě precizní logiky a divák se nakonec bije do hlavy nad vlastní hloupostí, zatímco u Nevinnosti se bijete do hlavy nad nedůsledností a nenápaditostí tvůrců, kteří zkrátka nevěděli jak do příběhu potřebná vodítka vložit. Psychologická stránka filmu také selhává, jelikož hlubší sonda do nitra kterékoliv postav se nekoná, jelikož na ni, díky neustálému cloumání s příběhem sem a tam, není prostor. Pokus pěkný, odvážný, ale pořád jenom pokus.

Poutavá, až noirovská kamera zachycuje duchovní atmosféru sváteční Waršavy. Právě atmosféra, její pestrost a tajemnost, mě ke Kieslowskému přitahuje nejvíce. K tomu variace jeho oblíbených témat jako nádraží a náhoda. Z třetího Dekalogu sálá zoufalé odmítnutí samoty jako pokus o poslední vzdor proti nepřízni osudu. Jak je u Kieslowskeho zvykem, přiběh dospěje k neutěšenému konci, kde i přes zdánlivé zklidnění situace zůstává jistá pachuť smutku ze života.

Wilderův svět vždy oplýval logickou stavbou a dokonalou funkčností. V Sunset Blvd. však dosáhl svého vrcholu. Režisér opět hýří symboly, odkazy a narážkami, které si tentokrát vzaly na mušku samotný Hollywood. Pokud vás nebude bavit dešifrovat celé poselství, nic se neděje. Wilder velkoryse nabízí i silnou příběhovou rovinu a výrazné postavy. Mnohovrstevnost je ale podaná s naprostou lehkostí, že by leckterý současný postmodernista záviděl.

Jeden z lepších dokumentů, jenž jsou v současnosti k vidění. Autor se k celé záležitosti staví subjektivně a vůbec to neskrývá, ale i přesto (nebo právě proto) by měl být schopen svoje postoje obhájit. To se mu nepovedlo při konfrontaci zničení polí se zelím a výstavbou automobilky na jejich místě. Pořád jsem si kladl otázku, oč je to sdružené zemědělství lepší a odpovědi se nedostávalo. Naopak velmi dobře vystihl tupost globálního blahosklonstva koncernu Hyundai. Nejsilnější stránkou dokumentu se mi jevil motiv bezmocnosti jednotlivce proti mocné a bezohledné síle automobilky.

Kusturica zvládl spojit spoustu malých příbehů do několika hlavních myšlenek, jak se ostatně v magickém realistmu sluší a patří. Srbská živelnost a bezprostřednost se pere s morálními problémy, horkokrevnost vede k opakování vlastních chyb. První část, snad nejvíce komická a nezatížená hlubšímy problémy, paroduje boj za svobodu jako snahu o získání srdce kolaborantky a tedy osobní prospěchářství. To se přenáší také do části další, kde je ovšem hlavním motivem podobenství komunismu a sklepa. Ostatněm jak praví jedna z epizodních postav: "Celý komunismus byl sklep." Sklep závislý na informacích jednoho zdroje, jenž tak nad sklepem vládl a využíval ho. Sklep, bez pravého světla a sklep, kde se děti nenaučily poznávat pravé hodnoty. V poslední partu dochází k tragickému zůčtování a vyrovnání se člověka se sebou samotným. A tedy částí, kde teprve začala válka, protože "Válka není válkou, dokud brat nevztáhne ruku na bratra." Společný mír pak nachází hlavní postavy až v smrti.

Můj první kontakt s tradicí kvality a hned v takto velkém stylu. Mám rád vznešená témata. Nadčasová témata. Taková, která si zaslouží precizní zpracování a toho se jim v rukou Jeana Delannoye dostává. Věčný návrat je velmi dobře odvyprávěn, zároveň nový háv původní legendě o Tristanovi a Isoldě sedl přesně na míru. Stěžejní myšlenky o lásce, zradě a zahořklosti jsou dovedeny do potřebné hloubky. Mimo to si přičtěme zajímavé epizodní příběhy. Film si, jak je v tradici kvality zvykem, vytváří svůj vlastní, abstrahovaný svět, ale co je podstatné, funkční svět.