jabbo123

Tenhle film se dá uchopit hned několika způsoby a právě proto je na CSFD jeho hodnocení hodně kontrasní - od úplného odpadu až po plný počet. A je to pochopitelné, chápu obě strany, protože na tomhle filmu je zvláštní spousta věcí a tyhle zvláštnosti se vás mohou dotknout buď jako hluboký, emocionální, až umělecký zážitek, nebo totální béčko s příšernou stylizací. Přepálené diffusion glow a sépiové filtry spolu s naprosto neznámími herci i na mě z počátku působily nesmírně lacině, až jsem z toho měl lehce pocit, že koukám na telenovelu. Snové záběry, nepochopitelné obrazy a emotivní (v důsledku však naprosto přesná a geniální) ambient hudba. Prvních dvacet minut moc nedává smysl. Víte, přiznám se, že nemám moc rád filmy, které před divákem zatajují pravidla, motivy a smysl celého univerza, ve kterém se odehrávají. Naštěstí The Ink přiměřenou rychlostí dávkuje vysvětlení a na konci je jasné prakticky všechno. Po zmíněných dvaceti minutách přijde první akční scéna a ta vás přesvědčí o tom, že i s evidentně hodně nízkým rozpočtem se při správném využití kamery a jednoduchého triku dají dělat divy. Na pozadí reálného dramatu jednoho muže, který přišel o všechno a celou svou energii nasměroval do kariéry, se odehrává souboj dvou mocností - Inkubů a Vypravěčů. Obě tyto společenstva mi hodně připomínala Noční a Denní hlídku od Sergeje Lukjaněnka - také jde o souboj dobra a zla o kterém nemají běžní smrtelníci vůbec tušení a přesto se odehrává na pomezí naší a té druhé reality. Ink je bytost, která jednoho dne unese právě dceru již zmíněného kariéristy. Respektive unese její duši, přičemž její fyzické tělo upadne do komatu. Proč ji unese, kdo je Ink, jakou roli v příběhu sehrají Vypravěči a Inkubové, kým je největší Válečnice, která Inka a děvčátko doprovází a jaký význam má slepý Hledač cest, to už si zjistěte sami. Já vám jenom mohu slíbit, že tahle cesta je hodně nevšedním zážitkem, záleží na tom jak ji pojmete. Já jsem měl to štěstí, že ve mě zachoval The Ink nesmírně dobrý a pozitivní pocit. Původně laciné filtry a neznámí herci se nakonec staly opravdu tou uměleckou fasádou nesmírně zajímavého příběhu. Na konci nezůstávají žádné nezodpovězené otázky a i když film skáče hned v několika časových rovinách, zachovává si naprostou konzistenci a stále se v něm orientujete. Počáteční rozpačitost se s každou další minutou měnila ve velmi dobrý pocit a rád se na film podívám ještě minimálně jednou.

Mám animované filmy zaměřené čistě na dětské publikum rád. Opravdu. Nevadí mi ani, že se v nich pořád dokola a dokola objevují zcela stejná schémata o tom, že se někdo napraví, o tom, že někdo někoho z počátku nenávidí a na konci jsou z nich nejlepší přátelé, že láska vyhrává nad nenávistí ... blablabla. Dobrá, trochu mi to vadí, ale asi to nemůžeme autorům vyčítat, protože je to prostě to, co chtějí děti vidět pořád a pořád dokolečka. Nebo si to jenom myslíme? Já bych vsadil na to, že originalita a inovace by dětem neublížila. Ale budiž. Klišé a stokrát ohrané principy vyprávnění nejsou to, co mi na Já, padouch vadí. Není to ani infantilní humor - za celý film jsem se zasmál asi dvakrát. Je to příběh. Protože i když jsou principy pořád stejné, všechno může zachránit kvalitní příběh. Ať už je to Vzhůru do oblak, Zataženo, občas trakaře nebo Jak vycvičit draka - všechno jsou to klasická schémata o přátelství která začínají vzájemnou nenávistí ale jsou zasazená do výborného prostředí a doprovází je hodnotný příběh, nebo nějaká idea. A idea Já, padouch mě prostě vůbec ničím nezaujala. Ačkoli abych se přiznal - při sledování trailerů jsem se na tenhle snímek docela těšil, mělo to takový závan tajemna. Jenže to byla ta jedna jediná scéna s ukradenou pyramidou, která byla na celém filmu zajímavá. Všechno ostatní už potom byla jenom série situačních skečů. Nic vás nemohlo překvapit. Pro mě docela zklamání.