Djoker

Vítejte v Hudebních masakrech! Jarda Konáš má evidentně rád výzvy. Pořád totiž žijeme v zemi, kde je profesionální kritika brána jako urážení od lidí, kteří v daném oboru nic nedokázali. Po několika dílech Masakrů však většina musí uznat, že problém bude spíše na straně hudebních konzumentů než kritiků. Jak je vůbec možné, že se u nás muzikou živí takové množství neumětelů? To nám s Jardou hlava nebere. Jednotlivé díly mají mnohdy sotva tři minuty, ale málokdy jsem měl pocit, že něco nebylo řečeno. Konáš zásadně nesklouzává k urážení a výsměchu, i když je to často kvůli k té žumpě, kterou u nás lidé poslouchají, velmi složité a naopak se snaží popsat cestu, která by vedla ke zlepšení. Skvěle shrnuje i různé masakrózní fenomény (Kdo může chodit na revivaly?) v našem zatuchlém hudebním rybníčku a člověk nestačí žasnout. Žraní hoven na festivalech, městských slavnostech a firemních večírcích zřejmě jen tak neskončí. Tak příště.

V první řadě pocta hrdinům padlým i přeživším. Zároveň to má blíže k dokumentu než návykovému seriálu. Většinu postav si divák podle jmen za celou dobu nezapamatuje. Vrcholem je předposlední díl, který je sice bez kulervoucí akce, ale za to plný emocí a otázek bez odpovědí. Winters i Nixon z toho vyšli jako neskuteční frajeři.

Rozhodně nejde o dokonalou love story, ale to, co chce sdělit, zobrazuje dokonale. V jednu chvíli můžete být i s holým zadkem ten největší frajer široko daleko, ale už o pár let později po vás neštěkne ani pes a vše, pro co jste žili, se začne bortit a je úplně jedno, jak moc se snažíte. Prostě se to jednou zesere všechno. Williams pro mě není žádná osudová holka od vedle, ovšem Gosling září v každé scéně, ten chlap může rozdávat charisma na potkání.

Příběh, který jsem potřeboval vidět a Kirsten Dunst jde do topky, protože mě zase totálně rozložila. Věčně optimistická Claire jí sedla parádně. Pokud bude v podobných rolích, tak to prostě nemám šanci ustát, je kouzelná.

Meyers je až příliš velká rutinérka žánru na to, aby natočila vysloveně špatný film. Ovšem místy je to podivování se nad současnou splašenou generací a adorování staré školy už moc křečovité. Ani v jednom okamžiku se to nesesype i díky účasti De Nira, který už sice hrál nerudné dědky, ale v této poloze by ho čekal málokdo. Jeho aura vás přímo nutí uznat fakt, že film rozhodně není ztrátou času.

Rajcovnější dívčí trio jsem ve filmu hodně dlouho neviděl. Ani s devítkou u spánku bych si mezi nimi nebyl schopen vybrat. Každá má něco do sebe. Kirsten ráznější role hodně sedla, Lizzy se pro sarkastické bohémky narodila a Isla je roztomilé trdlo k pohledání. Navíc se tady konečně objeví pořádně stylový svatební proslov. Chtělo to dotáhnout všechny linky, možná delší stopáž a byla by to pecka.

U Slavných dvojic malý počet dílů možná tolik nepřekvapí jako u Sexuálních idolů, protože sledovanost nebyla zdaleka tak vysoká, ale příběhy jen 30 párů skutečně nepotěší. Plusem je rozhodně delší stopáž, občas i přes 8 minut, takže málokdy jsem měl pocit, že bylo něco důležitého vynecháno. Mnoho párů nevydrželo, to je všem jasné. O to větší ironií je fakt, že těch pár dvojic, které byly označovány za příkladné, se jen pár měsíců po zveřejnění dílu také rozpadlo, viz hned ten úvodní "pohádkový" v podání krásky Heidi a zvířete Seala.

Tady mám dvě velké výhrady. Délka jednotlivých dílů není dostačující. Kolikrát jde o sotva čtyři minuty, což na shrnutí životních eskapád sexuálních idolů prostě nestačí a celé to působí hrozně zkratkovitě. Výběr je zajímavý, ale občas jsem si říkal, jak se tam někdo, řekněme tak průměrný, mohl dostat. Tím se dostávám k další výtce. Přes místy astronomickou sledovanost se počet dílů zastavil na čísle 52. Přitom 20. století nabídlo tolik úžasných hereček, zpěvaček, modelek, tanečnic, baletek a sportovkyň, jejichž příběhy by stály za vidění.

Viděl jsem všechny díly. Rozhodně nejsem běžný sportovní fanoušek. Jsem fanatik, ale zároveň mnoho sportů vůbec neuznávám (golf, šipky, kulečník), jenže i u nich se občas přepisuje historie a jejich sledování pod vedením Zuny, který tentokrát přenechal komentování též skvělému Krušinovi, je naprosto euforické. Už ani nespočítám, kolikrát jsem měl slzy v očích a to i u sportů, které mě vůbec nezajímají. Nejsilnější epizody jsou pro někoho možná překvapivě ty nepříliš vyhledávané a o méně oblíbených sportech. Vzpomínky na hokejisty v Naganu nebo Neumannovou v Turíně jsou sice pořád úžasné, ale až při sledování skoro neznámých hrdinů, kteří by neměli být zapomenuti, v divákovi bouchne emocionální bomba (viz. Alois Hudec). Nutno dodat, že pořadu hodně pomáhají největší hity od Coldplay, na které tvůrci nedali dopustit snad tři roky v kuse, až to některé diváky začalo vytáčet. Pro mě osobně jde o ten nejúžasnější projekt na Streamu a konkurence je tam skutečně veliká.

Slavné dny jsou projektem, kterým se Pavel Zuna definitivně vykoupil z žumpy jménem Nova. Měřítkem jejich úspěchu není pouze brutálně vysoká sledovanost všech epizod, ale i zpracování pořadu. Na ploše pouhých cca 7 minut si vystačí s pár archivními záběry, vhodně zvolenou hudbou, charismatickým komentářem Pavla Zuny a kvantem informací divákovi vyvaří mozek z hlavy. Občas sice narazím na slabší díl, jehož téma mi není moc blízké, ale informační hodnota je i tak nepopiratelná. Snad jedinou kaňkou je cílení na všemožné katastrofy, války, atentáty, vraždy a úmrtí kvůli jejich vyšší sledovanosti. Pravdou je, že tyto dny vás totálně sejmou. Ovšem Zuna a spol. dokáží pravidelně vydolovávat i pozitivní emoce, ale o nich už je jejich další pořád na Streamu, můj vůbec nejoblíbenější.