TroiMae

Mám subjektivní dojem, jako by tenhle díl byl nejkratší ze všech - asi měl být dramatický, ale nějak se v něm nic neděje a velký kus začátku pak tvoří, co jsme viděli v minulých dílech této řady. Nějak to budí dojem, jako by nebylo o čem točit.

Poněkud rušivé byly renoncy, jako když jednou z mentorek je Matka Tereza. V jinak duchaplném filmu bych nečekal takovou plochost využít její kontroverzní mýtus. A když mentorka Marie Antoinetta je zpodobněna jen jako hlava, taky mi to přijde jako dost bezhlavý humor. Nicméně od chvíle, kdy na scénu vstoupí terapeutický kocour, jdou tyto dětské nemoci stranou.   “I heard this story about a fish. He swims up to an older fish and says: “I’m trying to find this thing they call the ocean.” “The ocean?” the older fish says, “that’s what you’re in right now.” “This”, says the young fish, “this is water. What I want is the ocean!”   Don’t give a present, give presence Don’t be an eye candy, be a soul food Don’t have a search party for the future when you can find yourself in all the minutes right before you. To be curious, attentive, and present every day is a life worth living.

Za McCarthyho éry byli za komunisty (a ti byli vnímání za stejně nebezpečné, jako nacisti) označování homosexuálové a Židé. Cohn byl obojí a možná proto se rozhodl nikdy se nestát obětí. Ale naopak predátorem. Byl jako Blanche DuBois. Živelně odmítal, aby realita narušila jeho fantazii a sny. Spal s muži, ale nikdy se nepovažoval za homosexuála. On totiž měl moc. Vodil si ty kluky do Bílého domu. Zemřel na AIDS, ale možná ani sám sobě nikdy nepřiznal, že tuhle „nemoc homosexuálů“ má.   Když se vyhříval ve stínu McCartyho ve svém křižáckém tažení proti komunistům, byl poslán spolu s dalším mladíkem, Schinem, na „turné“ po Evropě po knihovnách, kde hledali komunistické knihy. Ironie, že to znamenalo historky, jako když se spolu v pařížském hotelu Ritz honili v ručníkách. Když po návratu byl Schine povolán jako voják, Cohn se ho snažil vrátit zpět a zatáhl do toho McCartyho. I když Cohn nikdy nebyl odhalen jako homosexuál, tahle kauza konečně podlomila větev pod ním i McCarthym.   Ale Cohn povstal z popela. A v New Yorku si zavedl prosperující advokátní praxi. Bez skrupulí, bez etiky. Napojil se na organizovaný zločin. A do New Yorku přivedl Donalda Trumpa. Trumpova věž byla svého času jediná, která se stavěla, které byl mafií dodáván cement, zatímco stavby všech ostatních budov Manhattanu stály. Za Reaganovi administrativy prosadil Trumpovu sestru jako federální soudkyni. Trumpa samotného považoval za nevybroušený diamant a Trump se v něm viděl. Pomýšlel si na roli ve vládě, roli vyjednavače ohledně jaderných zbraní s Ruskem.   Jediná Nemesis Cohnova života byla ještě větší buzna, než jsme doufali. Dupont byl jediný, kdo se dokázal dostat Cohnovi na kobylku. Byl mu osinou v zadku. Jeho kampaň proti Cohnovi je třešničkou na dortu dokumentu. Cohn jako otevřený homofob okusil vlastní medicínu, když mu v jeho homofobii nepřiznaného gaye Dupont okázale máchal čumák. I když Dupont asi na rok skončil ve vězení, Cohn nežil o moc let déle. Když umíral, víc těžce nesl konečně vyloučení z advokátní komory a to, že se od něj Trump odvrátil.   Kdo by si byl býval pomyslil. Zatímco Cohn byl strůjce justiční vraždy manželů Rosenbergových, Trump, kterého Cohn udělal, byl strůjcem útoku na Kapitol. Cohn by měl ze svého učedníka nesmírnou radost.