Vencisak

Je to takové nevyvážené, jak špatně vedená politická debata. Sice je poutavé, že 102 minut sledujeme sraz fanoušků Francesca Borrominiho (to si natočit dovolí málokdo), ale toho blábolení na úkor záběrů staveb, jejich analýzy a zcela chybějící přesah za hranice Říma z dokumentu dělají jen jakési emocionální žvanění nad dokonalostí Borrominiho a snižování kvalit Berniniho. Důkazy v podání mluvících hlav ovšem v dokumentu chybějí.

Je skvělé, že seriál zvedne všeobecnou povědomost o endoparazitických houbových organismech, zřejmě i environmentální apel skrze filmový konzumní svět je pro dnešní společnost fajn volba, ale že by sledování samotného seriálu bylo nějakým epickým (hodnocení 80 % +) zážitkem, to mi přijde přehnané. Kromě akčních scén, které nijak nevybočují z rozmanité zombie produkce, zaujme seriál snad jen nevybíravým slovníkem hlavní hrdinky. Děj je zdlouhavý, uměle natahovaný, ukecaný, americky klišoidně hyperkorektní, aspoň je tedy prostor na budování charakterů postav. Svět konzolové hry skvěle funguje na konzolích, v seriálu mi přijde už jen vyčpělý. Tyhle seriály o freaky nature jen člověka více vytrhávají z reálného světa. Radši jděte ven a najděte si vlastní Cordyceps.

Z Almodóvara ve druhé dekádě 21. století už úplně vyčpěla campová estetika, ale pořád je to starý dobrý Pedro, který točí, jak nejlépe umí. Paralelní matky čtu předně jako poctu Penélope Cruz, která si zopakovala volverovská putování z města na vesnici a zase zpět. Rossy de Palma je kouzelná jako vždy!

Líbivý titulek a předražené vstupné, kterým se musí zaplatit autorská práva pro galerie. Jinak je dokument nedotažený, otevírá mnoho tematických okruhů a neuzavírá vůbec žádný. Jde-li divák na dokument na pas blind, tématem nepolíben, tak si z toho možná něco přínosného odnese, osobně bych však řekl, že sledování je ztrátou času.

Soňa Červená je ohromující a její život si zaslouží pozornost, o tom nemám pochyb. Nicméně a bohužel se mi vkrádají pochyby o dokumentu samotném. Paní Sommerová začíná vykrádat sama sebe. Dokument je nástavbou dokumentu Moje 20. století a zase tolik nového nepřináší. Nepřináší nový pohled na Červenou a jen doplňuje drobné mezery či časové etapy v jejím životě. Neviděl-li někdo Moje 20. století, nejspíš si dokument užije, v opačném případě je člověku spíše líto, že dokumentaristka prostě recykluje již hotový materiál a nabývá pocitu, že Červená, přes svůj pestrý devět dekád trvající život, vlastně již nemá co dalšího říct.

Přihlouple patetický snímek vykreslující biografický příběh o vírou zoceleném pacifistickém vegetariánském vojákovi-medikovi. Co tím chtěl kdo sdělit, nevím. Hlavního hrdiny mi je v tomto podání spíše líto. Závěrečný aladinovský let na krví nasáklém lehátku tomu nasadil korunu. Možná bych vyzdvihl velmi špatnou filmovou hudbu připomínající a blížící se v řadě momentů romantickému klavíru Petra Maláska.

Dokument není zajímavý dramaturgií, střihem ani kamerou, nemá žádnou informační přidanou hodnotu oproti všem různým dokumentům, které o Martě byly natočeny. Marta prostě mluví a Marta zpívá. To bohatě stačí.

Slabé herecké obsazení postavené na aktuálních filmových hvězdičkách (Eisenberg-Page) a vyčpělých hercích, kteří působí jako pěst na oko (Baldwin). Buďme rádi za úžasné představení Penélope Cruz coby najaté prostitutky a Judy Davis jako Allenovy manželky. Film bez ladu a skladu, který už kritiky tak strhaly, že vlastně není co dodávat. Snad bych vypíchnul opravdu skvostnou parodii operních scén (Komedianti, kdy Canio celou svou roli odehraje ve sprchovém koutu).

"It's only movie, Ingrid. " pravil Hitchcock a Pedro by mu jistě přitakal. Almodóvarova démonizující poloha stavějící na jeho klasických tématech osamění a sexuální identity je ostatně Hitchovým či Langovým přitakáním ani ne tak námětem jako provedením. Pedrův rukopis je citelný a díky za to, jelikož málokomu by se nepovedlo udělat z multižánrového filmu celovečerní frašku. Vtipálek zůstane vtipálkem, i když kontruje melodramatem. Kůže je skvostně nasáklá Iglesiasovou hudbou, temnou a dramatickou, podtrhující artové a designové vězení, vlastně dvojité vězení (dům i vlastní tělo). Nešlo si rovněž nevšimnout odkazů na tvorbu Louis Burgeoise. A to nemluvě o klasické kostýmní spolupráci s Gaultierem. Jediné, co mi chybělo a nač jsem si až příliš zvykl, jsou perfektně vyvedené úvodní titulky, které Kůži chybí. Ale co už, v Mině se určitě divák dočká. :)

Artově příjemně vyvedený snímek, který diváka neurazí, ale nevím, jestli z něj může být odvařený. Cením si především toho, že mě Kvílení nestačilo nudit a ani všemožné skoky mezi recitací, animací, rozhovorem a soudním přelíčením mi nezpůsobily epileptický záchvat. Zápal Jamese Franca pro věc byl znát a jazzové kvílení v úvodních titulkách nemělo chybu, yeap!