Bubble74

Manželský život může být stejně fádní a monotónní jako obyčejná porce rýže zalitá zeleným čajem. Česká alternativa by asi nabízela šťouchané brambory (s mlékem) nebo chleba s máslem. Kdo se však pořádně vynasnaží a nezdráhá se koštnout, pozná, že jeho chuť je vynikající. Tradičně největší předností i tohoto Ozuova filmu jsou lidské rysy a vzájemné ovlivňování jeho podmanivých postav.

Početná Todovic rodina, náležící do vyšších kruhů se sejde na oslavě 69. narozenin otce. Ten nečekaně krátce nato zemře a vyjde najevo, že nebyl tak majetný, jak se předpokládalo a zanechal po sobě jen dluhy. Dům i pozemek se musí dát k prodeji a matka s nejmladší dcerou putují po příbuzných, kde jsou z povinnosti vždy nějaký čas trpěny než se přestěhují zase dál. Na této neradostné odysee je doprovází věrná služebná a jejich opeřenec v kleci, který stejně jako ony, není nikde srdečně vítán.

Kohei vypadá jak Otesánek, ztratil se a je z toho vyjukaný. Jeho dětský, nevinný pohled obměkčí i to nejkamennější srdce a získá si postupně každého, především nevrlou vdovu Tane. Přímočarý a jednoduchý příběh, plný něžného humoru, bez přehnaného přislazování a sentimentality. Ani to trochu zbytečné moralizování na závěr mu na kouzlu neubralo. Dojemný a hřejivý film.

Všední život střední vrstvy na japonském předměstí padesátých let. Kluci rošťáci vedou své boje s dospělými, mámy drbou koho můžou a tátové s oblibou zahřívají barovou stoličku. Ozu přidal porci roztomilosti a přívětivého humoru do této sociální satiry a vznikl opravdu sympatický filmeček. A malý Isamu je stejně sladký ďáblík jako Gibusík z Knoflíkové války.

Výborný výkon Ingrid Bergman v mnohostranné roli ženy, která prošla radikální proměnou od lehkomyslné buržoazní paničky až k altruistické světici. Rossellini v ní objektivně paralelizoval kritiku sociální situace v poválečné Evropě s tendencí k ideologii a k zjednodušování. Jak by mohla moderní společnost reagovat na jedince, kteří se chtějí oddaně obětovat pro potřeby druhých, zobrazuje velice působivý závěr.

Zajímavé spojení Hindu satiry a historického dramatu o tom, kterak britská královna Viktorie dobyla nejen avadhský trůn, ale i šachovnici dvou indických aristokratů, bezkonkurenčně nejvášnivějších šachistů a požitkářů vodní dýmky pod sluncem. Bez Rayovi taktovky by snímek asi nijak neoslnil, protože potenciál byl spíše tuctový, ale jeho jemný cit pro perfektní vykreslení těch nejrozmanitějších nuancí lidského chování vykouzlil z Shatranj Ke Khiladi velmi kvalitní a zábavný film. Ale chyběla mi zde jedinečná kamera Subraty Mitry.

Souhlasím s Fomou, že Charulata patří mezi Rayovi nejlepší filmy. Patrně i je tím nejlepším. Vyniká neobyčejnou křehkostí, elegancí a přitom mohutnou silou sdělení. Je až k nevíře, kolik odstínů a variací symboliky vtěsnal Ray do každičké scény. Gesta i mimika herců jsou též obdivuhodné. Téma lásky, věrnosti a důvěry je věčné a zde je zpracováno v technicky dokonalém snímku. Ale v našem uspěchaném, hlučném, materialisticky založeném světě je tento subtilní klenot bez šance obstát u širší vrstvy diváků. Koneckonců jejich smůla.

Satyajit Ray mi opět dokázal, že byl dokonalý, univerzální filmař a poradil si skvěle s každým žánrem. Tentokrát si vybral k adaptaci jednu ze svých, v Indii velmi úspěšných knížek o detektivu Feluovi, a díky jeho vrozenému talentu pro vynikající sjednocení všech filmových složek vznikla vtipná, dobrodružná oddechovka nejen pro děti.

Siddhartha je inteligentní a citlivý idealista, který po smrti otce zanechal studií medicíny. Žije ve své milované Kalkatě v malém bytě s matkou a sestrou, která má sice velmi dobře placenou práci asistentky, ale využívá k ní svou ženskost a krásu, což on považuje za urážku rodinné cti. Dále i s mladším bratrem, který se angažuje v revolučním hnutí Naxalitů. Ani s jedním nemůže nalézt společnou řeč. Dny tráví bezcílným touláním městem a neúspěšným hledáním zaměstnání. Svou tristní, každodenní realitu si zpestřuje fantazírováním a vzpomínkami. Zloba a frustrace se v něm neustále hromadí, až nakonec vyústí v explozi... Úplně odlišný Ray, než které jsem doposud viděla. Nejvíce se přiblížil svému oblíbenému neorealismu. Ubral lyriku a poetičnost a přitvrdil v politické i sociální provokaci. Experimentoval i s různými filmovými technikami, použil například jump-cuty nebo záběry v negativu.

17letá Doya je uctívána jako bohyně poté, co její tchán – bohatý a vlivný muž – měl v noci sen, že právě ona je reinkarnací bohyně Kálí. Minimální děj, pro racionálně myslícího člověka pravděpodobně přitažený za vlasy, ale Rayův obdivuhodný cit pro vizuální pojetí a jedinečné kontrastní scénické osvětlení dočista vyrážejí dech.