Marla Singer

Hororová klasika s ikonickým monstrem - ale především skvělý gay film. Díky trochu kašírované výpravě a přepjatému hraní už dnes Whaleovo zpracování působí úsměvně, ale původní motiv hrůzné jinakosti přetrvává a mění se v mrazivý úšklebek. Mladý pán Frankenstein se těsně před svatbou odebere do odlehlého mlýna, aby zde prováděl „experimenty“ na umělém muži. Frankenstein ví, že jeho konání je zvrhlé a protivící se Bohu, ale nemůže si pomoc. Po intervenci od starostlivé snoubenky a pohrdavého otce zkouší chvíli žít tak, jak se od něj očekává, ale monstrum se osvobodí a hrozí, že vše zničí. Přes snoubenčiny prosby se tak Frankenstein v den svatby vydává do kopců, aby monstrum vyhledal… A pokud tohle všechno působí jako mimoděčné tiky, stačí se podívat na grandiózní finále, kdy monstrum Frankensteina unáší do mlýna, aby byli spolu jako dřív. Přičemž je následně zlynčuje dav vesničanů a v roubovaném závěru připíjí šťastný otec na pokračování svého slovutného rodu. Dr. Frank-N-Furterovi pak o čtyři dekády později stačilo ujít jen pár kroků navíc. ___ P.S.: Whale byl v době natáčení filmu dávno vyoutovaný.

Když z paměti kreslíte lidskou tvář, mimoděk do ní zanesete i vlastní rysy. Nedávná ztráta zraku uzavírá Ingrid mezi čtyři stěny povětšinou prázdného bytu, kde se zabořená v křesle snaží pomocí obrazových vzpomínek a vymyšlených příběhů zrekonstruovat a udržet svět, jaký dříve znala. Do zpočátku neviného 'zrakového' cvičení ale stále častěji pronikají detaily z jejího vlastního života, které přerůstají autorce přes hlavu, až se do stanou do fáze, kdy realita, niterné strachy a fikce splývají. ___ Slepá zcela přebírá imaginární vidění hlavní postavy - byt se tak může zdát nezaplněný (Ingrid v hlavě neudrží všechny věci rozmístěné po pokoji) a vyprávění se neopodstatnělým střihem přesune z kavárny do busu a zase zpět nebo se stáčí ke zcela absurdním situacím. Nejvýraznější formální složkou je ale nadhled: jednak černý sebeironický, jež se nebojí tnout do živého, a jednak sebereflexvní ve filmovém vyprávění a procesu utváření příběhů.

Lepší vládnout středověku než v multiplexu ohýbat hřbet. Naprosto ojedinělý divácký zážitek, za který si ovšem German vybírá od publika nemalou daň. Doslova pocítit hnus světa, jež nezná krásu, staví na známé ruské škole dlouhých jízd, složitě komponovaných záběrech a zahlcené scéně, zobrazené výjevy jsou ale v přímém konstrastu s obvyklou obrazomalebnou formou. Filmová adaptace si s knihou v zásadě dělá co chce a bez znalosti předlohy nezbývá než tápat v pološeru a chytat se každého slova. Kamera orientaci v ději nijak neusnadňuje, naopak volně přechází od dokumentárního náhledu (steadicam, narušení čtvrté stěny), k vidění hlavní postavy nebo k bohorovným přezíravým přeletům nad bezútěšnou krajinou. Obscénost, krutost, hloupost, lidské útroby ve všech podobách a zoufalý boj rusovlasého démona o záchranu lidstva se ve svojí extrémnosti propadá až k samoúčelným výjevům (samozřejmě, že první věc, na kterou po upadnutí do mdlob běžně narazíte, je oslí erekce a střídání stráží na latríně, než se vydáte dál ulicí). V rámci celého Germanova 'nausea' gesta se ale zdá směšné vytyčovat hranici o přípustnosti daných obrazů. ___ V zásadě se první půl hodinu otrkáváte, následně zjišťujete, že úvodní prohlídka panoptika poskytuje základní rámec příběhu, takže se další hodinu snažíte spojit si postavy a dialogy do souvztažného logického rámce, jež by osvětlil celé směřování snímku, a poslední hodinu se už jen necháváte unášet obrazy a propadáte depresi, ať už děj chápete nebo ne.

U krajnice vypálený trabant, zdevastovaný a graffiti pomalovaný dvůr nebo osiřelá pouť slouží jako kulisy pro zvrácené zákonitosti uzavřené komunity, která nabízí ochranou ruku před nechápajícím okolím, ale vnitřní tyranie přebíjí většinu výhod poskytovaných členům. Kmen vypadá jako stokrát omílaný příběh z pohledu rookieho, jež se ze začátku nechá zbít smečkou, aby se pak zahryzl do krku alfě a vydobyl si tak postavení ve skupině do doby, než nenávratně překročí čáru, ale formou překračuje vše dosud viděné. Pocit z filmu má asi nejblíže k mým harantím létům, kdy jsem hltala animáky ze zahraničních stanic a přestože jsem nebyla schopná říct, co se právě na obrazovce děje, příběhu jsem rozuměla (nebo si to alespoň myslela). ___ Znaková řeč je i bez jakékoliv nápovědy divákovi srozumitelná například 'tónem' sdělení (důraznost gest) a většina informací pro zpětné rekonstruování dialogů lze vyhledat v obraze. Frustrace z neporozumění nutí v dlouhých steadicamových záběrech sledovat každý detail a opakující se scény odosobnělé rutiny znechucují svojí otevřeností a zároveň fascinují nikdy neviděným. Vlastně jde o první film za dlouhou dobu, ze kterého mi bylo doslova fyzicky špatně (naposledy jsem něco podobného zažila při čtení Nočních můr s čápem Marabu).

Autentické dospívání jednoho chlapce v produkčním běhu na dlouho trať a klasickém Linklaterově stylu. Masonův epizodický portrét se skládá z náhod, relativně banálních situací a rozhovorů i vyostřenějších konfliktů, přičemž každý z nich hraje v chlapcově životě důležitou symbolickou roli. Narozdíl od extrémnějšího Slackru sleduje film kontinuálně (i když skokově) deziluzi hlavní postavy a přestože vyprávění připomíná klasický semknutý model, jednotlivé vývojové linky se provazují jen občas a jiné důležité okamžiky jsou zcela vynechány nebo jen odvozeny z pozdějších situací. ___ Na první pohled extrémní stopáž vydá díky odlehčeným scénám a dialogům (aka Jih nikdy nezemřel!) subjektivně sotva na půl druhé hodiny (v sále bych klidně seděla i další hodinu) a pokračující sourozenecký vztah přes rozdíly v detailech až nechutně připomíná skutečnost (ano, mám mladšího bratra). Pocit civilnosti a autentičnosti ale nejvíce těží z modelu internetového fenoménu 'only X's kids remember', konstantního přepisování scénáře a vkládání kulturních odkazů. Hudební rozsah nejohranějších skladeb za poslední dekádu se pohybuje od Blink 182, karaoke Britney Spears po v kavárně vyřvávajíci Gotye, nechybí ani noční čekání na další díl HP nebo posun videoher v čase a celým vyprávěním se táhne nesmrtelná linka Star Wars.

Člověk má z vnitřního pohledu pocit, že je hlavním hrdinou příběhu, že všechny nitky se sbíhají u něj, že je středobodem svého osobního vesmíru a že celý slepenec dějů vykazuje skrytý řád. Helen ale nestačí svět, který zaniká, když protagonista zemře – v honbě za mýtem, který vlastně ani nebyl, spřádá vlastní síť, začíná žít i v myslích jiných lidí a stává se nesmrtelnou (nebo si to alespoň myslí). ___ Candyman vyniká ambivalencí, s jakou události ve filmu podává, a ať už si v hlavě vytvoříte libovolnou smysluplnou teorii, stejně narazíte na detaily, které nezapadají. Rose se totiž neobtěžuje rozlišovat mezi halucinacemi, vnitřní projekcí a objektivním pohledem a při vzájemném nepochopení postav nedá za pravdu ani jedné. Při vyprávění historek není jisté, odkud příběhy pocházejí a zda sledujete představu posluchače či vypravěče. Helen si po vyslechnutí verze od prváka a posléze i profesora (bílá střední třída) zasadí legendu do černošského ghetta podle novinového titulku – a z iluze odmítá vystřízlivět i po té, co se jí to méně stylizovaný Candyman snažil vysvětlit ručně na veřejných záchodcích. Pocit pouta s chudinskou čtvrtí vychází z Heleniny představy, že obývají stejný prostor (shodná achitektura jen pár bloků od sebe, oddělená několikaproudou dálnicí), ale ve skutečnosti se nedokáže životu v ghettu ani přiblížit a vytváří si jen svojí romantizovanou verzi. Stejně tak obyvatelé Cabrini Green nechápou její pátrání po vůdci gangu, který prý ani neexistuje. Zmateným poslepováním různých verzí tak vzniká melodramatická postava šlechtice, který touží po „Just one exquisite kiss.“ od andělské blondýnky, a zároveň masového vraha, manikálně si užívající své entrée i párání hákem každého, kdo se o něm odvažuje před Helen mluvit. Pro někoho těžko stravitelná hra, ale sweets to the sweet.

Když pominu nepokrytě misogynní vyznění snímku, může se Exorcist chlubit úchvatnou hororovou výstavbou. Scény v izolovaném domě střídané (až mučivými) lékařskými prohlídkami se v obměnách vracejí, ale vyúsťují do stále tíživějších situací a v nastavené spirále už nelze jinak, než vyhnat zlo zlem. Zlověstné ticho protíná jen trýznivý řev a stoická kamera téměř neuhne pohledem. Oproti knize pracuje film jen s náznaky a tak si divák může jen domýšlet, co Merrin v Iráku hledal a našel, a jestli do těla dívky vstoupil padlý mezopotámský bůh nebo zda šlo o Merrinovu projekci. A nekoná se ani žádný vysvobozující happy ending - nikdo nedokáže uspokojivě vysvětlit příčiny a okolnosti Reganina stavu (a nikdo se ani neptá), a po vymítání se dívka vlastně jen vrátila do výchozí nastavení, takže nástup na spirálu si může snadno zopakovat. ___ Ne všechno se ale Friedkinovi povedlo: ve filmu, kde jste neustále vystaveni přítomnosti zrůdy (jedno, že ji momentálně nevidíte, zůstává v pokoji), působí flikry nadbytečně a dnes už skoro směšně. Stejně tak extrémní diskreditace vědy, kdy desítka špičkových lékařů doporučí psychicky nalomené matce vymítání ďábla (jakkoliv racionálně se snaží argumentovat), má za následek akorát plošně poprskaný monitor. ___ P.S. pro ty, kterým ve Exorcist zdál málo perverzní: Sáhněte po libovolném psychoanalytické výkladu snímku a pak si ho pusťte znovu...

Podobně jako v předchozím filmu Memorias del subdesarrollo zasadil Alea diskuzi o lidské svobodě do kontextu obecně známé historické události na Kubě. Tentokrát ale nevrcholí Karibská krize, nýbrž nejdůležitější svátek všech křesťanů – pašijový týden, konkrétně od Popeleční středy po Velikonoční neděli. Bez hlubší průpravy posledních dnů Krista na zemi, ale také jejich rituálního připomínání, se možnost pochopení většiny odkazů a metafor značně snižuje, ikdyž hlavní zvyklosti a motivace snímek divákovi vysvětlí. Na rozdíl od Memorias už totiž nesledujeme svět egocentrickým náhledem protagonisty, který nám svým proudem myšlenek a vzpomínek podává obraz zoufalé situace, v níž se on a v paralere i jeho země ocitá (a k tomu ještě stíhá diváka bombardovat erotickými představami o téměř každé atraktivnější ženě, na kterou narazí), ale získáváme nezávislejší pozici s vyhlídkou na poněkud bizardní oživování Kristova mýtu. Majitel plantáže se jako uvědomělý křesťan rozhodne sdílet důležitou tradici i s těmi méně požehnanými na svém pozemku. Přesvědčen o vlastní pravdě uspořádá na Zelený čtvrtek 'rekonstrukci' poslední večeře, sám se pasuje do role Krista a snaží se nevolnickým primitivům osvětlit Boží vůli na zemi a jejich úlohu v něm. S přibývajícími poháry vína ale snaha přerůstá do groteskních rozměrů a nejenom, že si černoši vykládají mnohoznačný příběh značně zvráceně, ale navíc odhalují i mnohé z vlastní mytologie. S novým dnem svítá pro apoštoly dosud nepoznaná naděje, ale pán rychle zapomíná na své sliby. ___ La Última cena nemá v pravém smyslu slova hlavní postavu – většinou děje provází plantážník, ale důležitou roli sehrají i jeho podřízení jako tři principy nazírání na svět (kněz, dozorce a správce) a samozřejmě také dvanáct učedníků/otroků. Naturalistický snímek stojí a padá s výkladem metafor – kolik nepraktikujících křesťanů například tuší, že Popeleční středa připomíná kromě pokání také den, kdy Jidáš zradil (a ocejchovává tak zběhnuvšího Sebastiana jako vrcholného zrádce)? V kontrastu se složitostí biblického podobenství pak stojí mnohem sdílnější poselství o právu každého živého tvora na svobodu, ve filmu zpodobněným poměrně klišovitou ptačí klecí a nebo závěrečnou montáží dravce v letu, plynoucí vody a stádem koní.

'Ženský' film, který zdaleka nemusí být o ženách a pro ženy. Žena je (sebe)klam. Když ráno stane musí si navléct příslušní kostým a nasadit masku. Namalovat si tváře, oči a ústa, nalepit umělé řasy a nasadit paruku. Před publikem i sama sebou vždy zahrát perfektní roli. Žena lže, kdykoli promluví a klame tělem, kdykoli je spatřena. I v podřízené pozici dokáže zotročovat a zároveň sama touží být zotročena - a její idea se ale rozplyne ve chvíli, kdy je zcela naplněna... Může být žena, která podá přehnaný herecký výkon sebe sama, považována za travestitu? Skrývá homosexualita vlohy pro misogynii a nebo se jedná čistě o závist? A co na to Jan Tleskač?

Oliver Stone potřeboval tři hodiny uměle vystavěných faktů, půlhodinový monolog plný amerického patriotismu a rozpad jedné nukleární rodiny, aby dokázal zprostředkovat to, co Bruce Conner shrnul ve třinácti minutách sebraného materiálu – pocit, že před devětačtyřiceti lety (s trochou ironie na den přesně) skončilo víc než život jednoho člověka. S oblibou se dodává, že Amerika toho dne ztratila nevinnost, ale mně to spíš připomíná náhlé probuzení. Nemáte tušení, co se stalo a pořád dokola si v hlavě přemítáte obrazy a slova, které se k vám donesly. A stejně funguje i Report. V krátkých intervalech posunutých smyček záběru se stísněností sledujete, co se mohlo pokazit, procházíte každý detail a pak selže obraz. Hlas komentátora v pozadí nepřetržitě pokračuje v popisu průvodu, ale nemá co říct. Záběr na pušku. Záběr na pušku. Záběr na pušku. Vrací se podoba staré známé Ameriky, ale ta usměvavá dáma, co se vám snaží prodat ledničku, vypadá tak trochu jinak... pokrouceně...