Hořké slzy Petry von Kantové

Ne, mě tohle prostě nebavilo. Ten film mi přišel až příliš statický, dělo se v něm tak málo a ty dialogy mě až tak nezaujaly, jak bych si myslel a jak bych si přál. Rozhodně to byl odvážný výkon převést divadlo do filmu, ale za mě tohle prostě tak moc nefunguje a raději bych se podíval na něco jiného, kratšího. (27.08.2015)

Pokiaľ začnete pozerať tento Fassbinderov film bez znalosti faktu, že sa jedná o adaptáciu (vlastnej) divadelnej hry, tak by vám to do piatich minút došlo. Ono to nie je ani tak prepis, ako skôr divadelná hra na plátne. Máme však krásnu možnosť vidieť, v čom sú tieto dve médiá rozdielne. Kamera dokáže rámovať a vie, že tam kde je ona, sú aj divákove oči. Čiže môžeme sledovať napríklad scénu, kde je v "ráme" 5 žien a to každá v polohe, charakteristickej danej osobe ako v živote Petry (ona sama leží zničená na zemi), tak v danej situácii v deji. Diváci v divadle sú každý na inom mieste a túto možnosť nemajú. Je to síce jasné ako facka, ale aj o tomto je Petra von Kant. Nikto nerozumie ženám tak, ako homosexuáli a tak snáď iba Fassbinder a Almodovar si môžu dovoliť natočiť filmy výhradne bez mužov (alebo skoro bez mužov, toto iba Petra sa bez nich zaobíde úplne). Čo neznamená, že sa toho o mužoch z ich filmov nič nedozvieme. Práve naopak, zaujíma nás totiž, čo si o nás ženy úprimne myslia a ako v skutočnosti ovplyvňujeme ich život. (07.09.2014)

Není úplně od věci, že film vznikl jako zfilmování divadelní hry. Zlatá éra divadla a tragédií, baroko a klasicismus, jako by k nám z plátna promlouvala i jinak než skrze barokní obraz na zdi Petřiny ložnice. Stejně tak zde najdeme i hrdinu těchto zašlých časů - šlechtice, resp. šlechtičnu (Petra je z rodiny von Kantů). Její chování je pak reprodukcí jednání těchto lidí: bohatství a zahálky (i když verbálně je tomu naopak), svévolného ale i patrimoniálního a tudíž osobního vztahu k sloužícím, odtrženost od vlastních dětí (internát), ale také hloubka a tragická grandeur k tomu koho miluje. Její požadavek na stejně veliký cit nemůže být splněn dělnickou Karin, která nemůže dát do jejich vztahu vše, protože ve dvoustranném vztahu je nutná rovnost. A v tom je hlavní hrdinka upřímně politováníhodná - jako aristokratka je schopna dát vše (a tomu bychom měli při filmu věřit), ale jen pokud ona chce (staročesky zhruba: "když se panstvo uráčí"). Zrcadlem tohoto vztahu je pak služebná Marlene, nesoucí navíc v závěru mnohoznačné poselství. (16.03.2014)

Úprimne, ale že naozaj, by som sa chcel opýtať kritika, ktorý tento snímok zaradil do jednej nemenovanej filmovej knižnej publikácie, PREČO? Nesedia mi artové filmy, nemecká nová vlna je pre mňa neznámou a zrejme jediný snímok, ktorý som videl, bol MY DETI ZO STANICE ZOO, ktorý ale mal čo povedať, rozprával realistický príbeh a mal réžiu, ktorá myslela aj na ostatných divákov. Toto myslí len na seba, alebo skôr iba režisér na seba. Prekecaný a prázdny blud. (17.01.2021)

Velmi intimní drama s velmi plastickou postavou ambiciózní a povýšenecké módní návrhářky, která cílevědomě zmanipuluje mladou dívku k níž pojme až vlastnický vztah, aniž tuší, že od té chvíli je k ní připoutána i ona sama a že už od samého počátku je jejich vztah špatně postaven. V barokovém minimalismu (což zní jako paradox, ale lepší přirovnání mě nanapadá) pak sledujeme intenzivní proměny ve vztahu k této nejednoznačné postavě - od znechucení na začátku, přes vzrůstající identifikaci, když je situována do role obět, a opovržení, když v hysterických záchvatech zavrhuje svoji dceru až ke katarznímu uvolnění v poslední dokonalé scéně. I když je těžké se z takovou osobností jako Petra ztotožnit, její emocionální přerody vyznívají přesvědčivě a dokáží se dotknout citlivých míst. Pro mě rozhodně silný a opojný zážitek, který však přeci jen nemá šanci přesáhnout jednu zveličenou osobní krizi a proto asi i brzy vybledne do málo zřetelných kontur. (30.03.2011)