lineker

Oproti sérii jedna je The Next Chapter přímočařejší a důslednější. Komunita pěstounské rodiny dokázala s příběhem dělat doslova divy. Kdyby jen trochu opadlo to věčné bilancování, osobní výkyvy k bohu a zase od něj na úkor akce (protože ta pokud k ní dojde je na vysoké úrovni ) považoval bych druhou sérii Exorcisty za seriálový počin roku.

Jakýkoliv pokus o zfilmování Kingových knih je těžká řehole, ale z předešlých pokusů si nevybavuji nic, co by z mého pohledu dopadlo lépe. Ty dvě hodiny utekly nebývale rychle, a ani jednou mne hlavou neproběhla myšlenka "to je teda pěkná blbost". A to je co říci. Zpočátku se It tváří spíše jako dramatický kousek o jedné typické dětské americké partě. Strachu a nějakého strašení tam moc nepohledáte. Sotva je však personální nastavení dokončeno.A my již víme, kdo je kdo, co má za problém, obavy, začnou se dít slušné hororové věci. Tempo se stupňuje a graduje ve slušném hardděsivém módu. A navíc...lodička v kanále také byla. Mne tedy nic nechybělo.

Na první pohled žánrová slátanina. Na ten druhý, důkladnější se dá konstatovat, že i přes absenci nějaké nosné hlubší myšlenky ten film známky určitého znepokojení nese. Především druhá polovina, když do hry vstoupí "milující" babička dokáže parádně strhnout.

Jedna setsakra hluboká sonda jedné převeliké lásky, která se jak již to někdy bývá postupem času trochu zvrtne. Žádná příčina, nebo objektivní důvod. Jen reálně podané velké herectví Ryana a Michelle v příběhu, který může potkat každého, kdo jednou silně miloval.

Krev není voda. Ovce smyslem života.

Kdo toužil po Svěrákově něžném, pohlazení okořeněném trochou toho lidského humoru, tak ho dostal. Je pochopitelné, že z důvodu čitelného rukopisu "otcovskosynovské" spolupráce může vše působit lehce ohraně, vyčichle. Pro mne je to však plusem. Do kina se chodí prostě na Svěráky. To jediné, co se z mého pohledu dá vytknout je obsazení vedlejších dětských rolí. Alois Grec byl naopak skvělý. Potěšily Slavonice.

Ego génia v ČERNOBÍLE bublině matematiky jako fádní, nudné vědy. Chorá mysl, sociopatické chování agrese vůči všemu přirozeně lidskému. A do toho všeho vzorec, který vás má přivézt blíže k bohu. Nevím, co z toho bylo či nebylo Aronofského záměrem. Jisté je pouze to, že jsou zde jasné záblesky filmařského mistrovství.

Bohužel jsem viděl s dabingem a ten byl příšerný. Dál však už pouze superlativy. Neobyčejně technicky vymazlený kousek o životě na lidské skládce v srdci Ria de Janeira, kde lidský život nedisponuje žádnou hodnotou. Denní boj o přežití na který je však každý obyvatel Cidade de Deus od mala připravován. Vraždy, drogy, násilí, korupce to vše je nám předkládáno s mrazící samozřejmostí. Autentické a vnitřně šokující. Někdy se člověk nedokázal ani nadechnout.

Chvíli mne trvalo, než jsem si na celé to panoptikum postav a linek zvykl, ale zhruba od poloviny (zajímavé, že samotné HBO seriál na dvě série nerozděluje) si to sedlo a já se neskutečně bavil. To co Vás napadne jako jedna z prvních věcí je, že tady peníze skutečně nechyběly. Exteriérní maso, vypracované do toho nejemnějšího detailu. Stanete se doslova součástí Berlína roku 1929 se všemi těmi bizarními postavami a lokacemi. Dekadentně diferenční období kde si na jedné straně užívá smetánka, mládež excentrického stylu života a na straně druhé obrázek totální bídy, beznaděje. A do toho všeho politika, kriminalita a traumata z první světové války. Třeskutý koktejl, který se však podařilo velmi dobře namixovat. Seriál, který se od velmi širokého dějového dna postupně zužuje a nabírá na síle, tak aby excelovat v úzkohrdelním finále. PS platonická láska k Liv Lise Fries a Zu Asche zu Staub mne bude v hlavě ještě dlouho rezonovat.

Téma natolik silné, že moje silná empatie zcela přehlušila jakékoliv jiné filmové vjemy. Hrajeme si na bohy a necháme dopustit tohle?