verbal

A tak se zrodil Smørrebrød western aneb Šílený Mikymaus konečně dostal pořádnou akční roli. A dokonce tentokrát Madsovi ani trochu, zaplaťodin, Netuhne Valhalla, takže žádné vikingské halušky ani hodinová rozjímání nad mrtvým kojotem, po nichž by beznadějně klesla i ta nejtužší nadměrná očekávání. Jen čistý, surově syrový zápaďák, plný nejnespravedlivějších nespravedlností, padouchů prohnilejších než chrup bezdomovce, katalogově ustrašených přizdisráčů a Evky Zelené s prořízlou držkou v nejužvaněnější roli její dosavadní kariéry. Nad něčím takovým by si i Kája Máj zlomil péro, okamžitě nechal bandou Šošonů brutálně skalpovat svého hrdinu s neuvěřitelně umytými vlasy a začal psát první díl ságy pod názvem „Mads, bledý džentlmen“. Doufám, že ten drakkar s nemytými válečníky, vystrkujícími u pobřeží Losích Andělic holé prdele na nápis Holýúd, jen tak neodpluje a ihned chci dvojku „Ropa na Stříbrném jezeře“!

Tak schválně, jestli jsem to dobře pochopil. Draftuje se ragby zpotvořené pro negry a tlusté lopaty. Jedničkou má být nějaký sličný metrosexuál, který je prý úžasný. Kostěj jej chce, ale bohužel letos netahá solviny z klobouku jako první. Naštěstí mu brnkne nějaký strejc s Arizony, který první je, taky sice chce sličného metrosexuála, ale vlastně jej nechce, protože vyvádí nějakou skvělou fintu, a tak své prvenství vytrejduje s Kostějem za tři budoucí roky jeho prvních tahů. Kostěj je tedy v první lajně, má metrosexuála v kapse a doma v Klívlendu, ale nakonec si jej stejně nevybere, protože také kuje jakési fikané pikle. Poté Kostěj brnkne chlápkovi do Bostnu a vytrejduje s ním své následující tři toky druhých tahů tak, aby se ve druhém kole dostal před strejce z Arizony, co mu předtím pustil toho metrouše. No, a pak už není nic jednoduššího, než znovu zavolat strejci z Arizony, metrosexuála mu vrátit a vzít si zpět své první tahy v následujících třech letech. Kostěj, zdá se, vyhrál!! Nemá sice metrosexuála, kterého chtěl, ale vlastně nechtěl, protože mu nepřišli kluci z týmu na narozky, ale místo něj má nakonec dva negry za cenu jednoho a navrch nějakého, prý tutového, kopáče. Že zvítězil, to jsem poznal lehce, všichni křičeli „hurá“ a plácali ho po ramenou. Prostě piss of kejk, finta zřejmě vyšla, akorát jsem na to čuměl jako hajzlbába na kvantovou rovnici. Ti kulturně zdegenerovaní čuráci už jsou evidentně schopni udělat telenovelu i z binga pro downy. Ale jinak film je to pěkný, takový barevný, samé letecké záběry stadiónů a tak….

Poté, co ugrofinský funebrák Arpád Huňády dokonale pohřbil Predátory, rozhodl se, že tentokrát konečně zakope i Metallicu. To je ovšem daleko chvályhodnější, protože ta chcípla už v roce 1991 a od té doby jen tak zbůhdarma hnije na výsluní a smrdí. Epitaf se mu povedl vskutku mistrně a pohřeb je to opravdu tragický. Pět tisíc smutečních Kanaďanů, kterým museli, předpokládám, zaplatit, aby si přišli unyle zahrozit na těch dvanáct, ano, doslova dvanáct jediných a důkladně otřepaných hitů za celou téměř třicetiletou existenci kapavky. Hitů, které se dají mnemotechnicky shrnout do jednoho souvětí tak, aby si je po tisícím omletí konečně zapamatoval i každý obstarožní, mentálně pomalejší plešatější dělník s předlouhými pozůstatky mastných vlasů na temeni: „ Jednoho Mistra Pupků Nic jiného nesere, než když Vstoupí Písečník, ten Plíživý zmrd, co ve Zlatém opojení Trefí vypínače, Sjede blesk, načež Baterce Zazvoní hrana a …. samozřejmě Benzín a Spravedlnost pro všechny! No, jeden jsem možná trochu Neodpustitelně vynechal, ale ten na obřadu nehráli. Málem bych zapomněl, že je to vlastně i truchlivý akční film! Géza totiž do toho, až trapného, roztleskávání arogantního Hetfílda namixoval „fantastický a famózní“ příběh o tom, jak jde nezpochybnitelný syn úchyla ze slavného filmu Okno z ložnice Metalice pro náklaďák a zažije při tom spousty všelikých nevšedních dobrodružství. Například jízdu v dodávce, pár „naprosto smysluplných“ výtržníků, jezdce s kladivem a halušky. Velmi hluboké a s pointou originální jako kufřík z Palpfikšnů. A tak jediným zapamatováni hodným momentem v tomto ubohém paskvilu je výkon sympatického Larse za tympány. I v padesáti bije jako králíček Enerdžajzr. Jinak opravdu smutný konec a nezbývá, než pateticky zvolat „Metallica je mrtvá, ať žije Megadeth“, a ze srdce popřát kapele: „Odpočívej v pokoji!“. Tedy vlastně „Rest in dz rum!“, aby mi rozuměli a já zároveň všechny ohromil, jaký jsem brilantní polyglot.

Luk chtěl být tentokrát ve svém díle hlubší než obvyklý Mariánský příkop, a tak hodil do kopírky Všemocného a rozvinul wykydpedický blábol o využití pouhých deseti procent kapacity do přísně vědecké, generově vyhraněné akční studie, co by bylo, kdyby měly slepice mozek. Výsledkem je nudný, hloupý a hnusně natočený zvratek, jemuž k „naprosté dokonalosti“ chybělo už jen asi tak čtyřicet dalších, po zuby ozbrojených a na všechny strany střílejících, agresivních ťamanů. Jako, myšlenka to není špatná, to rozhodně ne! Znám pár tymolínových krasavic, co jsou kapacitně s bídou tak na dvojce, a bylo by rozhodně velkým přínosem pro lidstvo, pokud by se daly něčím vydrogovat alespoň k pětce. Uvedu příklad. Kysličníková pipka se nabídne, že, mimo jiná čtyřková rozptýlení, také uvaří oběd. Přejete si guláš. Vzorně přikvačí i s nákupem, pustíte ji tedy do kuchyně a věnujete se u televize lahváčům nebo jiným ryze vědeckým výzkumům. Po hodině usoudíte, že je tam již nějak dlouho, a jmete se zkontrolovat, jste-li stále pánem situace. Naleznete ji ponořenou v Papinově přístroji stojícím na lince, jak brunátná v obličeji a s urputným funěním obepíná dlaněmi kus krvavé flákoty a usilovně do ní zatíná prsty. Na, v této situaci jistě ne neopodstatněnou, otázku „Co děláš, pičo?“, si jen neuroticky odfoukne neposedný pramen blonďaté kštice z oka a vzdorovitě odpoví: „No, co asi, kurva!? Dusím hovězí! Přesně podle receptu!“ Vidíte! V životě každého muže jednou nastane okamžik, kdy je čas hodit špagety do vroucí vody, vykopat Skarletku ze dveří a po jídle raději ošukat tu kližku, protože s ní máte stoprocentní jistotu, že si post coitum i inteligentně popovídáte.

Skotovy filmy jsou jedny z mála, co dnes skýtají aspoň jakous takous zárukou, že když chce člověk zažít pořádný horor, nemusí si už jako obvykle projít například peklem řadového spoje Českých drah do Prahy. Jmenuje se to EC, opravdu hrůzné místo, kde kultura cestování už dávno bolestivě vykrvácela. Tří a půl hodinové martýrium ve smradlavém, špinavém a přeplněném kupé, jehož sedačku, posetou nekompromisně prosezenými pružinami, by i závodní fakír označil za extrémně nepohodlnou, to jednoho navždy poznamená tak, že si příště raději ukouše nohu, než aby si ten Regyjodžet nechal znovu ujet. K tomu samozřejmě celou cestu těsně po pravici několik let poctivě zrající bezdomovec a na všech ostatních místech, včetně chodbiček, bodrá, tmavohnědá východoslovenská rodina, co se se všemi deseti hyperaktivními důkazy své nezdolné fertility, drůbeží, psy a snadno rozebíratelným mobilním obydlím vydala na západ za lepšími zítřky. Ano, takto děsivou atmosféru dokáže nasimulovat málokdo! Proto velmi vítám, pokud se to někomu podaří, a dokonce to vměstná do pouhých dvou hodin. Skot, jakož už u Synystru, pokračuje v audioexperimentech a jeho podkres, kdy tři čtvrtiny filmu slyšíme v levé bedně démonický tinitus, jak hlavnímu hrdinovi kape na karbit, to je rozhodně něco, co samovolně zbaví lůžka přebytečných nehtů a nerozhodné sebevrahy konečně přinutí odrazit se od okenní římsy. Vytváření hrůzných obrazů mu jde natolik přirozeně a s grácií, že prostě není pochyb, aby tím Košičanem už někdy nejel. Přešťastný divák je pak připosraně schopen přimhouřit žlutě svítící oči a bez problému mu odpustit těch pár momentů, kdy se ti démoni chovají tak, že by je i samotný Lucifer nakopal kopytem do prdele za alogičnost posedávání.

To jsem takhle s hromadou čerstvé pukkuřice předpisově zasedl do televizního křesla, kolena u sebe jako stará panna, položil si mísu na klín a nadšeně si zamnul ruce se slovy: "Jůůůůůů, nejlepší horor za posledních pár let má pokračování!!". Inu, zase jsem přechválil dne před zkurveným večerem. A teď už je pozdě honit, a kdyby jenom bycha! Když jsem po dvaceti minutách nudou usnul poprvé, vdechl jsem mimořádně velký shluk toho bílého sajrajtu, a jelikož nebyl zrovna po ruce žádný pleskač po zádech, nějakou čtvrthodinu jsem se mohutně dávil, načež si pochrchlal konferenční stolek. A věřte nebo ne, vůbec nic mi za tu dobu neuteklo. Nějaká kravka se tam jen furt blonckala od ničeho k ničemu. Tak jsem ve čtyřicáté minutě otráveně zalomil znovu, a teprve pak se poprvé řádně vyděsil. Celá ta obří mísa mi sjela na zem, rána jako prase, až jsem panicky úplně nadskočil a při dopadu si obří hromadu notně promaštěných zrn zašlapal do nekřesťansky drahého bílého koberce. Pipka pořád chodila po nějakém baráku a vrzala dveřmi, tudíž jsem film stále dokonale stíhal. Rozlobeně jsem vstal, abych trochu uklidil a zbytky nakopal pod komodu, pročež jsem uklouzl na slupce od banánu, která z pod nábytku odkráčela přímo pod nohy, protože tam uklizena ležela už od Planety opic. Perfektně jsem po dopadu rozmarasil zbytky popkornu, navíc se řádně práskl o roh stolu, rozrazil si palici a omdlel. Když jsem se probral a zaostřil na televizi, šťastně jsem zajásal. Jako zázrakem jsem vůbec o nic nepřišel! Ta slepice zrovna dovrzala a vrcholilo to nějakou ultradementní scénou s trapným hahavrahem. No, řeknu vám, byl to fuckt horor! Chodící slupky, všude krev a žlutozelené hleny vsakující do do sněhobílého dlouhého chlupu a ty kousky rozšmelcované kukuřice vypadaly úplně jako vyhřezlý mozek! Raději jsem si rychle ukazováčkem zašmátral v ráně, abych se ujistil, jestli není náhodou můj. Nebyl. Strašlivě jsem si oddechl, že to všechno dobře dopadlo a bolelo to o dost míň než tahle unylá sračka.

Nikdy jsem netvrdil, že rozumím filmu. Rozumět mu ani vlastně nechci, od toho tu přeci máme Tetsua, Golfistu, celou armádu metrosexuálních buzniček a náramně pružných, nehezkých, rádoby filosofujících hloubalů, kteří sice nikdy nebudou mít styk, snad mimo toho úředního, ale zato si perfektně dokážou dát nohy za hlavu, takže jim vlastně nic nechybí. Ano, plně s nimi dokážu soucítit a v konkrétně těchto případech si dovedu i dokonale představit tu jejich nenávist, když ráno naleznou nějakého toho Refna nebo Aronovského v modrých číslech díky mému upřímnému odpadu a stejnému hodnocení té skrovné hrstky příčetných. Měli bychom být hájení, protože jinak film opravdu přestane být zábavou, k níž byl dle mého názoru primárně stvořen, a stane se výhradně jen podkladem pro honění ega guerilly suchopárných ufonů a slaboduché suity jejich přicmrdávačů. Oni si to patrně neuvědomují, ale kurvením hodnocení skvělých a totálně zábavných, staroškolských špionážních napínačů, které tak hezky znovu nastartoval Džek Rýčr, mi v podstatě vracejí úder. Taky to teď ve mně vře, avšak jsem dalek, udělat z toho osobní záležitost a oblažit jejich poštu nějakým stylisticky hodnotným a gramaticky vybroušeným slohem jako například (namátkou přesně cituji z přijatých zpráv): „zatu črnou labuď, tě zabyju vipatlany tlustí, skurvenče“. Prostě je jen na tomto místě pošlu mezi stehna tlusté nemyté šedesátileté cigošky po dvanácti porodech, zklidním tep a jedeme dál. Tak ne, zase prostě nedokážu udržet ten charmantní chladný postoj erudovaného a kultivovaného kritika nad věcí, takže „Všichni urputní šosáčtí estéti pod tři: Za tohle vám análně zprzním čivavy!!!!“.

Fámfatalismus Efky Zelené je trochu disproporční. Od krku nahoru vcelku vyžilá hydra, co by z fleku mohla jako KevSpa plašit i ty nejzoufalejší tuleně, kteří by s hýkáním ustrašeně hopkali na zadních ploutvičkách k nejbližšímu útesu, aby se mohli panicky vrhnout do bezpečí moře mezi kosatky. Ovšem směrem dolů, to je jen ten nejluxusnější hárdvér, jenž v mžiku udělá z každého funkčního válečku plastelíny ocelovou tyč, a způsobí akutní tenisový loket, aniž by jeden kdy vlezl na antuku. Taky bych pro ni vraždil, ale musela by si přes hlavu přetáhnout tu seksy žlutou igelitku z Billy. Efka to o sobě moc dobře ví, a proto se nestydí oživit jakýkoliv film necudnými expozicemi zcela bez Viktoriina sekretu. Albumová Džesika pak proti ní vypadá jako úplná prudérní piča, zvlášť, hraje-li striptérku, co zásadně nikdy neodhalí ani čudlík k přivolání výtahu, natož pak rybu. Divím se, že ji to ti existenciálně krutohustí drsoni v tom nejspustlejším pajzlu Hříchoměsta tolerovali. Ovšem jinak opět zcela bez výhrad! Je to černější než cigánský bobr, tvrdší než diamantový kotouč do rozbrušovačky, drsnější než nounejm hajzlpapír z Kauflandu a prohnilí hrdinové jsou temnější než rektum Dósnovic Rozárie. Takový homix si nechám líbit kdykoliv. Prostě, jak s oblibou erudovaně říkáváme my, slezští yntelechtuánové, když chceme ty hornické Mařeny dostat do rozkleku nějakým tím cizím termitem, „Nojir jak cyp!“.

V postapokalyptickém Kvítečkově (později potracení viz Neználek, normalizační vize reálného komunismu Nikolaje Nosova) už zase něco smrdí. Smrdí to Divergentními Hladovými hrami. „A kurva,“ říkal jsem si po prvních deseti minutách. Co jsem si říkal při závěrečných titulcích, raději reprodukovat nebudu, protože bych si strašně zkazil pracně budovaný imič prudérního katolíka, o němž je všeobecně známo, že v životě neřekl sprosté slovo. Další plagiátorská grafomanská kráva tentokráte myslela ve svém literárním patogenu i na holky s koulema, a tak v tomto předmenstruačním postapu nehledá svou identitu a lásku až za hrob další předčasně dospělá, náležitě přechytřelá a uvědomělá čtrnáctiletá pizda, ale inovativně je hlavní hrdinkou fešácky nagelovaný hošík s odulými rtíky, vášnivě z plátna pomrkávající po generačně spřízněných pohlavních nevyhraněncích, co se měli problém najít v Hangrgejs. Tam však, na rozdíl od téhle nudné a logicky naprosto zpotvořené pičoviny, byl alespoň jakýs takýs náznak bezkrevné akce, když si Katnys sem tam hrábla do toulce. Zde se ten náš ťutín akorát tak učí sáňkovat a poznávat barvičky, na závěr si udělá príma procházku s nesmírně iritujícím uřvaným miminem, během níž defloruje nějakou aristotelovskou bariéru, pročež zhatí nekalé plány zlé předsedkyně Ústředního výboru komunistické strany Postkataklyzmatova, neboť po jeho výletě všichni náhle prozřou. Opravdu nechápu, proč do téhle žumpy skočil i můj milovaný Džef Mosty. Leda snad, aby by ho stará kolena nadrobil do té obstarožní pissatelky, gerontoprasák jeden. Takže, jediné, co se nedá tomuto audiovizuálnímu hlenu upřít, je jeho výstižný název. Po tomhle má člověk opravdu nutkání okamžitě darovat pár životně důležitých orgánů jen proto, aby už to nikdy nemusel vidět znovu!

Pohlavní interakce s katolickými pannami bývají většinou pěkný opruz. Už jen vydrápat se na Golgotu aktu samotného je obvykle nekonečná kalvárie. Trochu vám to přiblížím. V místnosti, na její přání zatemněné snad důkladněji než při bombardování, jsem jednou neměl náladu na serepetičky, a tak jsem, možná až příliš směle, na jistou novicku neprudko vybalil jemně parafrázovaného Lukáše 19:10 – „Syn člověka přišel, aby hledal a zprasil, co zahynulo.“ Kontrovala naprosto očekávaným a veskrze amatérským Deuteronomiem 1:37 – „Kvůli vám se Hospodin rozhněval i na mne. Řekla: Ani ty tam nevejdeš!“ Zkušeně jsem se pousmál a než se stačila znovu nadechnout, vmetl jsem ji do tváře v minulosti tolik osvědčenou knihu Žalmů 5:8 – „Já ale díky tvé veliké lásce do tvého domu vejít smím, abych se klaněl v posvátné úctě před tebou ve tvém svatém chrámě.“ Úplně jsem cítil, jak na mě v té tmě až v posvátném úžasu chvíli zírala, načež bylo zřejmé, že je již po krk v osidlech, a vzmohla jen na velmi chabého Judu 1:7 - „Právě tak to bylo se Sodomou a Gomorou a s okolními městy, která se podobně jako tito oddala smilstvu a propadla zvrhlosti.“ V takovémto rozpoložení není nic snazšího, než zasmečovat Janem 1:9 – „Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti.“ Tady obvykle počítám do pěti, ale tu ránu, jak v náboženském vytržení padla na kolena, jsem zaslechl už u dvou. Byla tam, kde jsem ji chtěl mít! Radostně jsem si promnul ruce, kvapně rozepnul zip, abych kul, dokud je žhavá, nahmatal její rty a vyzkoušel, jestli bych jí Jeremiášem 1:9 nedostal, řekněme, za hranici běžných katechetických praktik – „Tehdy Hospodin vztáhl ruku, dotkl se mých úst a řekl mi: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“ Tak nedostal! Vcelku ostříleně mě odpálila Pavlem, Kololoským 3:8 – „Teď ale to všechno – zuřivost, hněv, zášť, urážky i sprosté řeči – odstraňte ze svých úst.“ No nic, rychle jsem zaplašil choutky na jakýkoliv nadstandard, a když už byla na lopatě, nekompromisně jsem ji hlasem hromovým zahnal do postele Ezechielem 32:19 – „Jsi snad lepší než ostatní? Dolů! K neobřezaným ulehni!“ Jakmile to uslyšela, odevzdaně se odšourala do rohu, kde v roláku a džínách plaše zalezla pod dvě peřiny a začala tiše funět. V tu chvíli jsem si však představil, co by mohlo následovat za „bestiální předlouhé multiotvorové tornádo plné potu, ječení, olizování, škrábání, kousání, těch nejsprostších slov a zuřivého střídání nejkrkolomnějších poloh, jaké bych si jen zamanul“ a okamžitě se rozhodl, že na to, abych se nechal dobrovolně ukřižovat, jsem ještě příliš mladý a krásný. Vzápětí jsem zjistil, že Bůh opravdu existuje, protože takovéto vnuknutí mi mohl seslat jedině On! Když jsem totiž rozhrnul rolety, rozsvítil a ona vykoukla zpod peřin ve snaze zjistit, jestli už je po všem tom zapovězeném prznění, hrozně jsem se vyděsil, co to mám v loži za příšernou obludu. Zhnuseně jsem se odvrátil a hlavou se mi příhodně honil jen Job 3:10 – „Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.“ *** Pokud to nechcete poznat na vlastní kůži až takto drasticky, pusťte si raději Godzilu. Při ní se taky hodinu a tři čtvrtě zoufale zbůhdarma otravujete v naprosté tmě, aby na vás v posledních deseti minutách krátce baflo nějaké hnusné monstrum.