Iggy

No, převyprávěnou legendu o Achtamar jsem si představoval tak nějak adaptovanou do současnosti a ne doslova jen převyprávěnou. Film je částečně reklamou na arménský koňak značky Ararat, ze začátku navíc ještě turistickou upoutávkou. Filmové to moc není, což je škoda, protože určitou atmosféru to má...

Povídkový film, na němž se podílely největší tehdejší režisérské osobnosti, který ale zůstává vězet hluboko v 60. letech. 1. L'indifferenza (Lizzani) mi překvapivě přišla jako nejlepší z povídek, svižně natočená v kulisách tehdejšího New Yorku, snad jen poselství o lhostejnosti anonymního velkoměsta je trochu přímočaré. 2. Agonia (Bertolucci) je naprosto nekoukatelná a působila mi doslova fyzické utrpení. Určitě je to ale zajímavá ukázka tvorby experimentálního souboru Living Theatre. 3. La sequenza del fiore di carta (Pasolini) je protináboženská agitka v níž se prolíná současný Řím s hrůzami 20. století, velmi naivní. 4. L'Amore (Godard) místy připomíná reklamu na šampon na vlasy s vůní levandule MADE IN CUBA. Godard asi zrovna nevěděl, co se svou stopáží, tak natočil rozhovor o ničem, znásobil ho dvěma (všechny promluvy jsou v italštině a francouzštině) a přidal druhý rozhovor o natáčení rozhovoru o ničem. 5. Discutiamo, discutiamo (Bellocchio) jsou naprosto nekoukatelné tlachy stávkujících studentů o světové revoluci.

Multikulti film o dědictví Osmanské říše. Sedm povídek z Istanbulu od filmařů různého původu, vesměs však majících k Turecku vztah. 1. Half Moon Strangers (Stergios Niziris) o nedůvěře i lásce Řeků a Turků (mě osobně se tahle povídka líbila nejvíc, taková lehce kaurismäkiovská). 2. Mirko (Stefan Arsenijević) Srbka Ana hledá v tržnicích Istanbulu svého ztraceného syna. 3. Jewish Girl (Omar Shargawi) izraelsko-palestinský mosadovský Romeo a Julie na druhou. 4. Otel(o) (Aida Begić) bosenská herečka Alma nacvičuje scénu z Othella s tureckou barmankou. 5. Almost (Hany Abu-Assad) palestinská tetka ztracená v istanbulském mumraji hledá své 62 let ztracené příbuzné. 6. Bolis (Eric Nazarian) arménský hudebník Armenak pátrá po stopách svého dědečka, výrobce hudebních nástrojů, a po rodinné památce, hudebním nástroji úd (něco jako loutna) a nemůže přitom zapomenout na arménskou genocidu z roku 1915 a zároveň podléhá návykovosti Istanbulu. 7. Epilogue (Josefina Markarian) nostalgické vzpomínky ukázkového multikulti Istanbulana, potomka Arména a Řekyně, na 60. léta a časy, kdy v ulicích slýchal turečtinu, řečtinu, arménštinu, sefardskou hebrejštinu, italštinu a francouzsštinu [což je ale lež, tyto jazyky mohl slyšet naposledy tak v roce 1915, než Osmané všechny zmíněné menšiny vyvraždili nebo deportovali]. Na jednu stranu je film očividně politicky korektní a tedy lže stejně jako Turecko v mezinárodní politice, na druhou stranu docela překvapí reflexe řecko-tureckých nebo arménsko-tureckých vztahů. PS a aby toho nebylo málo, tak samozřejmě Freedom for Jafar Panahi & Muhammed Rasoulof!

Přestože k Johnnymu Thundersovi jsem zcela nekritický, tak tenhle dokument byl docela zklamání. Je to prakticky totéž, co film Born to Lose: The Last Rock and Roll Movie z roku 1999. Oproti němu ale v Looking for Johnny není snad ani jeden unikátní dokumentární záběr, všechno můžete vidět i na YouTube. Z aktérů dokumentu opět většina znala Johnnyho spíš z druhé ruky, takže o něm nic nového neřeknou (zajímaví jsou aspoň Sylvain Sylvain a Walter Lure; jeden z mála inteligentních žijících pamětníků Richard Hell jako obvykle chybí). Všechno jsou to taková povrchní konstatování, chybí tomu hloubka, třeba nějaké historky ze života, nebo něco, co neví úplně každý (Johnnyho fanoušek). To je pořád samé Johnny měl obrovské kouzlo, byl uzavřený a křehký, bral drogy, byl jeden z nejlepších rockových kytaristů, byl úžasný songwriter, kterého obdivoval i Bob Dylan. Ale že by tam třeba bylo slovo o jediném z jeho textů, to ne. Nebo že Batorsova smrt ho velice ranila, Stiv pro něj tolik znamenal… Tolik, že o něm do té doby nepadlo ani slovo… Anebo že byl těsně před smrtí v Evropě na "nějakém" nahrávání… Řeč je o docela známé a vůbec poslední Johnnyho nahrávce Born to Lose s Die Toten Hosen… A tak dál no, docela nudný dokument, což je škoda.

Knížku jsem četl tak dávno, že už si z ní sotva co pamatuju, ale podle mě se filmu povedlo zachytit ducha této Kerouakovy prózy velmi dobře. Děj se odehrává někdy v roce 1960, kdy byl Kerouac na vrcholu slávy, takřka všechny knihy už měl napsané, po úspěchu Na cestě mohly konečně i vycházet, a Kerouac a Neal Cassady se stali živými legendami a idoly celé generace. Sami už ale ani zdaleka nebyli těmi nespoutanými beatniky z konce 40. let a tak nějak nevěděli, jak se se svou situací a životem vyrovnat. Každý to udělal po svém a oba to dovedlo k sebedestrukci koncem 60. let. Film ukazuje temné stránky Kerouakovy duše, jeho zhoršující se alkoholismus, jeho nevyrovnanost a náladovost, katolický konzervatismus ve sporu se zenovým buddhismem, záblesky radosti ze života a harmonie všehomíra se střídají s depresemi a záchvaty beznaděje. Velice smutný pohled na pomalý konec jednoho z největších spisovatelů 20. století. Výborná hudba, kamera i herci, vytkl bych snad jen jakousi umělost a liduprázdnost světa, v němž se filmoví hrdinové pohybují.

Hodně dobré byly vánoční pohlednice (indiáni obzvlášť), zbytek mě celkem nudil.

"A girl and a boy are in love for the first time, experiencing all those deep, all-encompassing emotions. And now they are setting off on their first trip together into the mountains..." nebo reklama na gruzínské železnice?

Příběh podle skutečné události. V obci Marakha v Náhorním Karabachu došlo v roce 1992 k masakru a únosu arménských obyvatel ázerbajdžánskými vojáky. Holčička Lena je unesena a po několik měsíců žije a sbližuje se s ázerskou ženou tetou Fatimou, která stále věří v návrat svého nezvěstného syna z války. Doufá, že vojáci Lenu za jejího syna vymění při vzájemné výměně válečných zajatců. Film je vizuálně podmanivý a pěkně natočený. Poněkud matoucí mi přijde fakt, že Ázerbajdžánku Fatimu hraje arménská herečka.

V Arménii všeobecně známý a populární komediální film. Námětem je komický spor dvou švagrů, zároveň předsedů sousedních kolchozů, o mladého býčka. Mě osobně ovšem zábavnost filmu zcela uniká...

Artsakh je arménské pojmenování pro území dnešního Náhorního Karabachu. Autor dokumentu režisér Jivan Avetisyan je rodákem z karabašského hlavního města Stěpanakert a (nedávné) historii Karabachu se věnuje i ve svých dalších dokumentárních i hraných filmech.