truby

Romatický kýč, kterému se nedá věřit snad jediný moment. Vše je umělé, prvoplánové, jednoduché. Ale tohle všechno už jsem věděl, než jsem si film pustil, chtěl jsem si jen odpočinout a moc nepřemýšlet. Ona totiž jednou za čas takováto pohádka neuškodí, a když se zvolí správný přístup, pak se dá říci, že jde o dobrý film svého žánru.

Nechal jsem se poněkud napálit výše uvedeným obsahem. Ten sliboval originální jihokorejský příběh, místo toho jsem byl svědkem tuctové gangsterky s o nic méně tuctovým námětem - pomsta. A ona slibně vypadající zápletka zavánějící jihokorejskou romantikou, se nakonec stala pouze záminkou k tomu, aby se neohrožený hrdina mohl prostřílet až dokonce. Podezírám tvůrce filmu, že to byl přesně takovýhle kalkul, jenže filmy, které chtějí pouze takto lacině pobavit, já nemusím.

Ony tři hvězdičky mého hodnocení rozhodně nepatří Jimi Hendrixovi, toho mám rád a velice ho obdivuji. Dokument je podle mně neúměrný významu a osobnosti toho kytaristy, jinými slovy je trochu odfláknutý a působí dojmem, že byl spíchnut trochu narychlo. Z tohoto dokumentu jsem se chtěl dozvědět, kdo to byl Jimi Hendrix, byly mi nabídnuty pouze nesourodé útržky, z kterých jsem si nemohl utvořit nějaký komplexní názor. Aby to nevyznělo pouze negativně, jak se na tři hvězdičky sluší, velkým plus jsou zde videoklipy a záznamy z Hendrixových vystoupení, které jsou nechány hrát až dokonce a představí tak Hendrixe v plné parádě. Nejlepší na tomto dokumentu je asi Hendrixova verze Dylanovy "Like a Rolling stone", kterou jsem takto slyšel poprvé.

Pro mně rozhodně nejslabší díl celého seriálu. Totiž hodně velká část je zde věnována rapu, kterýžto já osobně moc nemusim, ikdyž chápu, že má stejné kořeny jako rocková muzika. Část je také věnovávna popové muzice, prostě na závěr moc málo rokenrolu.

Velice originální thiller s nevšední atmosférou a nevšedními charaktery. Trochu záhadný a mysteriozní, místy svou atmosférou připomínající Lynchovo Twin Peaks. Zajímavý je kontrast nevinné naivní policistky a jejího manžela s tím nejhorším zloduchem, jež na konci filmu prožene Buscemiho drtičem na dřevo.

Lehkost, jednoduchost a krása. Žádné zbytečnosti a složitosti, prostě dva malinko frustrovaní lidé, kteří se náhodu potkají, porozumí si, prožijí spolu bezstarostný týden a rozloučí se a konec. Vím, že věci jež vypadají samozřejmě a jednoduše, na konec i hezky a umí potěšit, není většinou snadné stvořit. A to je umění. To je Lost in Translation.

Jsem jen velmi rád, že tvůrcům tohoto seriálu se nepodařilo z historie vymazat tak nevýznamnou skupinu pro rockovou muziku jako jsou The Beatles, jak se to již povedlo v podobném americkém dokumentu Sedm epoch rocku.

O něco lepší než první díl, věnuje se trochu více samotné hudbě než vzpomínání rockových velikánů. Také se zabývá situací ve společnosti, vlivem, který tato hudba má především na mladé lidi a odporem a restrikcemi, které také vzbuzuje. Celkově je tento pohled širší a zajímavější, než u prvního dílu.

Mám rád rock n roll, takže jakýkoliv dokument o tomto hudebním žánru mně nemůže nebavit jen z toho důvodu, že je plný úžasné muziky. Nicméně obvzlášť u tohoto prvního dílu bych ocenil trochu více faktografie, dat, jmen, než osobní vpomínky rockových umělěců na své mládí. Ne že by tyto vzpomínky nebyly zajímavé a nedokázly přibpížit atmosféru té doby, jenže pak už je jich trochu moc a jsou si jedna podobná druhé.

Stouny mám velmi rád, ale i přesto, že je celý dokument samozřejmě protkán jejich muzikou, nestojí za moc. Z hlediska formy je to absolutně bez invence, bez názoru, pouze strohé zachycení jednoho nepodařeného koncertu, tohle mohl klidně naročit i amatér. Já bych třeba uvítal alespoň jeden názor samotných členů kapely, ti se k tomu v podstatě vůbec nevyjádřili, nebo názory lidí, kteří u toho byli, pořadatelů, škoda. No a co se týče obsahu, to je také dost hrůza. Kluci trochu pili, trochu fetovali, žlili úplně v jiném světě než jejich fanoušci, chovali se naivně jako přerostlá děcka, a je kupodivu, že alespoň jejich manažerský tým nebyl nohama trošku při zemi. Jenže ono to možná bylo také tou dobou, která přála takovýmto odvážným plánům, kdy se velmi spoléhalo na lidi, na lásku, na mír, na drogy, na všeobecnou náladu mladých lidí tehdejší společnosti. Ale tohle vystřízlivění z Woodstocku bylo kruté, a bezmocné a prázdné kecy Jaggera z podia působili groteskně. Dalo by se to brát jako konec jedné éry, jako nebetyčná naivita, jako manažerské selhání a dalo by se nad tím mávnout rukou, pokud by tam ovšem nešlo o život.