RasputincZ

Pro někoho nekonečná palba dlouhých dialogů a hrátek s filozofií, obzvlášt s existencionalismem spojeném s Marinettiho oslavováním války. Pro jiné (McCarthyho prózy znalé) výrazný otisk autora scénáře. Konzultant je prošpikovaný McCarthyho typickými motivy - nevybíravé, přesto nikdy bezúčelné zobrazování násilí, četný symbolismus, koketování s náboženstvím, smysl pro zvrácenou ironii osudu, stejně jako fascinaci pohraničím mezi Mexikem a Spojenými státy. Velmi mě zajímalo, jak se McCarthy vypořádá s ženskými postavami a kupodivu Cameron Diaz jako femme fatale/gepardice je naprosto parádní. Nejlepší McCarthy na plátně zůstává Tahle země není pro starý. Už jen z důvodu, že Wolski má po kvalitativní stránce k Deakinsovi přeci jen daleko. A bohužel Scott vůči Coenům také...

Lone Survivor mě utvrdil v tom, že Berg není Bay a už vůbec není Greengrass. Lone survivor trpí podobnými neduhy jako Království, opět se jedná o film rozkročený mezi dvěma přístupy. Jako autentická rekonstrukce zpackané operace Red Wings Berg selhává na plné čáře, jako vyprázdněná akční řež je to už lepší, Bergovy filmy jsou vždy velmi dobře sestříhané a dynamické, snaha natočit nový Black Hawk Down, navíc okořeněný o "based on true facts", je viditelná. Blíž než k Black Hawk Down má Lone Survivor k nedávné ideologicky podobně "podmáznuté" Act of Valor, jenž se také utápěla v nekonečné heroizaci vojáků a také se snažila vykreslit vojáky nejen jako zabijácké mašiny, ale také jako milující manžely a otce. Nezbývá než poznamenat, že Berg po Království natočil další ideologický, ne-li mírně propagandistický film. Ačkoliv tu máme co do činění s hodnou vesničkou Muslimů (blízkovýchodní variace na Sedm statečných), podprahový signál vyčnívá i tak. Je náhoda, že Lone Survivor vznikl zrovna v době, kdy jsou veškeré zahraniční operace americké armády veřejností silně bojkotována? P.S.: Další spolupráce Berga se skupinou The Explosions in the Sky je opět výborná.

Zklamání. Audiovizuální šlehu nahradil futuristický design a Cruise. M83 Daft Punk bohužel nedorovnal. Škoda...

Tak se to stalo. Spíš bych to nazval takovým malým zázrakem. Zkrátka jednou za roky člověk pochopí z pouhých náznaků příběhu a prvních ukázek, že pro něj někdo točí film. Většinou dojde ke zklamání, s tvůrcem se mineme, nepochopíme se. S Jonzem a jeho mnohovýznamovým dílkem k neshodě nedošlo. Totální guilty pleasure. Her můžeme číst a chápat vícero způsoby. Skvěle zasahuje do především sociologické diskuze o intimitě a roli vztahů v naší přetechnologizované (post)moderní společnosti (viz. Z. Bauman - Tekutá láska nebo A. Giddens - Proměna intimity). Omezit Her na pouhou výstřední romanci o citlivém introvertovi a hyperinteligentním operačním systému mi přijde povrchní. Her totiž skvěle funguje i jako film generační, přinejmenším popisující generaci, do níž se stále ještě počítám. Generaci těšící se z technologických výdobytků, sociálních sítí, aplikací, kde se život stává atraktivnější v digitální rovině nežli v rovině skutečné. Jonze dovádí současné digitální fenomény do extrémů. Dosazuje nás tak do světa téměř naprosté odcizenosti, vyprázdněnosti, možná až omezenosti (zajímavá by například byla úvaha nad významem jasného odkazu k Warholovu Spánku, který v Jonzově mikrosvětě nenalézá pochopení). Osobně mám nutkání Her porovnávat se Ztraceno v překladu. Jak S. Coppola, tak Jonze totiž pracují s podobnými ústředními motivy: samota, neschopnost komunikace. V obou případech máme v hlavní roli muže potácejícího se kolem existenciální krize, kterého k životu přivede až nalezení spřízněné duše v podobě S. Johansson (nebo aspoň jejího hlasu). Ačkoliv se z Her může zdát, že citová a informační transakce mezi Theodorem a Samanthou byla jednosměrná, domnívám se, že je to chybné mínění. V Jonzově depresivní vizi se zdá, že svůj operační systém nakonec potřebuje téměř každý. Jakoby každý zapomněl, jak komunikovat s druhým živým tvorem, jak sdílet své štěstí, jak milovat. Spike Jonze v závěru filmu ale nabízí další nepříjemnou skutečnost, totiž, že čím budou naše smartphony a počítače chytřejší, tím méně budou potřebovat k tomu, aby pochopily své funkce, proto nelze mluvit o přenosu jednosměrném. Paradoxně tak Jonze v závěru nabádá, abychom lidstvu dali ještě šanci. Nejspíš se totiž opravdu potřebujeme. Film se srdcem.

Volavka, Protégé mixnutá s Kmotrem a tvorbou Scorseseho. Korejci opět dokazují, že umí točit žánrové filmy (obzvlášt ty gangsterské) perfektně, ale zjevná fascinace výše zmíněnými filmy je tak výrazná, že jsem během sledování spíš nostalgicky vzpomínal na ambiciozního Michaela Corleoneho, než-li věnoval pozornost zdejším postavám. Hoon-jung Park, selhává tam, kde jeho kolegové Chan-wook Park nebo Joon-ho Bong vítězí, a to v přenesení cinefilské radosti z oblíbených filmů do filmů svých. Navíc bych od scénáristy Viděl jsem ďábla čekal peprnější násilnou stránku (ačkoliv uznávám, že to je silně subjektivní požadavek). Sinsegye je fan-made snímek oslavující klasiky žánru, nikoliv film, který by z nich otevřeně čerpal a snažil se jim vyrovnat nebo je dokonce předčít. Tohle mi nestačí.

Já teda nevím. Scénáristiku jsem vskutku nevystudoval (zatím), ale nemůžu se zbavit pocitu, že pokud byl scénář Wentwortha Millera zařazen na tzv. black list pro nejlepší nerealizované scénáře, pak Park neměl v Hollywoodu moc z čeho vybírat. Samozřejmě je to tvrzení lehce nadnesené, ale Stokerovi patří aspon pro mě mezi filmy, kde dominantní roli nehraje obsah, ale forma. Jedna z nejvýraznějších a nejznámějších korejských osobností na poli filmu ve spolupráci s dvorním kameramanem Chung-hoon Chungem vytváří omamnou vizuální stránku filmu, která pohltí i slabší části ve scénáři, který by pod kdejakým řemeslníkem dopadl mnohem, mnohem hůř. Obzvlášt zamrzí naprosto plochá postava Nicole Kidman. Matthew Goode perfektně na hraně šíleného slizouna a uhlazeného gentlemana jako vystřiženého z Match pointu.

Civilně pojatý začátek připomínající například Cloverfield bohužel brzy pomine a Forster rozjede velkolepou zombie řezničinu, která mě postupem stopáže ubíjela svoji stupiditou, byt´ hloupostí nadmíru zábavnou. Pojetí zombie, jakožto nemrtvé bytosti, jejíž jediným cílem je rozmnožení se, nikoliv nasycení se, mi přišlo přinejmenším neobvyklé (ačkoliv mám v zombie subžánru výrazné mezery). Dost také zamrzí absence krvavých scén (šílený rozpočet se musí zaplatit, ale zde je věková hranice skutečně na škodu) a digitální zombie, připomínající spíše v současnosti stále dost aktuální povodně, než-li neživé jedince. Většina mých problémů se Světovou válkou Z je ale v osobní rovině, zkrátka nechápu a nelíbí se mi Forsterem nastavené pravidla, to nic nemění na tom, že je to film, který si ideálně divák v rozmezí 12-16 let musí náležitě užít!

Prakticky celá premisa o enviromentalistické skupince "eko teroristů", kteří jsou svým způsobem každý kriticky poznamenáni konzumem a lidskou hamižností je velmi atraktivní ve své snaze podvrátit zaběhnutý systém. Celkově mám pocit, že se poslední dobou stává tohle "fightclubské" téma velmi protěžované (Elysium, Očista a další). Batmanglij se v průběhu filmu lehce otírá hned o několik tématů, od přehlížejícího konzumu společnosti (závěrečná scéna s jablkem je těžce mimo), pochybné farmaceutické firmy (téma mnohem lépe zpracované Soderberghem ve Vedlejších účincích) až po nahlédnutí do fungování "sekty" (zde se bohužel ani zdaleka nemůže srovnávat s Durkinem a jeho Marthou Macy Marlene). Dost zamrzí, že je režisér očividný fanoušek seriálu Homeland (ne, nevěřím, že je obsazení Jameyho Sheridana do téměř identické role náhodou). Navíc i hlavní postava má s Carrie z výše zmíněného seriálu leccos podobné. Závěr se bohužel sype jak domeček z karet. Taky chci být alternativní vegan nesnášející korporace a přitom vlastnit Iphone :-)

Pokud Soderbergh tímto filmem skutečně skončil s režií hraných filmů, těžko si dokážu představit lepší film, kterým by svoji kariéru mohl zakončit. Multižánrová pecka, která si s divákem hraje v tom nejlepším slova smyslu. Vkusně zakomponované zvraty v příběhové lince tak téměř znemožnují divákovi jakoukoliv dávku sympatie nebo dokonce identifikace s hlavní postavou. Právě hlavní postava se v průběhu filmu mění a divák hned několikrát přehodnocuje své názory na postavy i hlavní téma filmu. Opět typicky chladná soderberghovská atmosféra, ale já od něj od Traffic nadvláda gangů nic tak dobrého neviděl. Lahůdka!

Doposud viděno 4x v kině. Moje reakce po každém zhlédnutí byla totožná: ještě jednou.