rozum i cit

Překvapivě dobrý film, který nutí diváka k zamyšlení a zaslouží si být oceněn i jako jeden z mála počinů na toto téma. Zároveň mne ovšem nedokázal přesvědčit, že vytvoření Židovského státu, nebo při nejmenším jeho vytvoření tímto způsobem, nebyla chyba. Z historického hlediska byla oblast Syropalestiny vždy místem bojů a tavicím kotlem mnoha kultur. Izraelité sami nejprve krvavě znovu dobyli Kenaʽán na původním obyvatelstvu (alespoň dle líčení Starého zákona), pak byli odvlečeni do zajetí, vrátili se, byli okupováni cizí velmocí, načež nakonec skončili rozprchlí v diasporách po celém světě a na někdejším území Izraele žily po staletí jiné národy (pravda ve středověku s přežívající židovskou komunitou zejména ve svatých městech, ale koncem války stále tvořili jen cca 30 %). Po druhé světové válce v generaci přeživších pochopitelně ještě zesílila touha po vlastním státu a rezoluce OSN, pro niž kromě Československa hlasovaly též některé velmoci zatížené patrně černým svědomí kvůli holocaustu a další státy s vlastními zájmy, jim jej velkoryse dala; vždyť konec konců nikdo neukrajoval ze svého. Odpor okolních arabských států ani fakt, že pro Palestince to znamená rozdělení jejich země a násilnou ztrátu území, na němž žili po mnoho generací, se přitom jaksi nevzal do úvahy. Desítky let pak Palestinci čekali na vlastní stát, potomci mnoha vystěhovalců dosud žijí v uprchlických táborech, zatímco Izrael okupuje svou bariérou části palestinského území a podporuje na něm rozšiřování židovských osad. Tato křivda a zásadní nespravedlnost společně s řadou dalších faktorů je pak semeništěm pro různé islamistické radikály, kteří využívají situaci ve svůj prospěch a vychovávají z mladé frustrované generace sebevražedné teroristy a vrahy. Kolotoč násilí tak nadále pokračuje a nevlastní bratři (dle Bible Židé i Arabové jako synové Abraháma) se zabíjejí navzájem. Oko za oko, smrt za smrt. A jako vždy trpí jen nevinní civilisté na obou stranách. Zároveň je pochopitelná (alespoň ve filmu je to cítit) touha Židů moci konečně aktivně bojovat sami za sebe, po staletí pogromů a poté, co jen pár let předtím umírali po miliónech díky děsivé nacistické ideologii a mašinerii. Pochopitelná je ve snímku i jejich neochota čekat. Ačkoli ve filmu získávají chvílemi (jen chvílemi) o trošku více pozitivních bodů Židé, tak je nicméně zjevné, že se snímek snaží o vyrovnanost pohledu a neprezentovat žádnou stranu jako čistě pozitivní, nebo naopak negativní, což nelze než ocenit. Prostřednictvím Saʽída zobrazuje i Araby v lepším světle, než je na ně obvykle nahlíženo, a naopak prostřednictvím židovských vrahů masakrujících nevinné obyvatelstvo arabské vesnice rovněž negativní stránku Židů. Stejně tak zobrazuje statečnost mnoha Židů včetně odhodlání i obyčejných civilistů a prostřednictvím nejen Bobbyho i dobré srdce mnoha z nich. Fanatismus a nenávist jsou totiž přítomné v obou táborech, nejen v tomto filmu, stejnou měrou, jako jsou na obou stranách dobří a spravedliví lidé. Pokud tedy v tomto snímku někdo působí opravdu negativně, pak jsou to rozhodující velmoci a zejména Britové, kteří jsou tu vylíčeni, ovšem do jisté míry oprávněně, v opravdu nezáviděníhodném světle. Ostatně kdo ví, jaké partikulární zájmy i dnes hrají roli, a jakým státům světa, nejen samotného předovýchodního regionu, neustálé rozdmýchávání zdejšího konfliktu ve skutečnosti hraje do karet. Snímek zároveň pranýřuje velmi silně a citlivě nesmyslnost války jako takové a nutno říci, že tak činí bez nějakého násilného ždímání emocí diváka či jakéhokoli patosu, což je u amerického filmu překvapivé. Navzdory tomu, že film má takřka dokumentární charakter (byť možná není zcela prost nějakých těch chyb, ale to ať posoudí historici, specialisté na tuto problematiku), takže by bylo možné (a snad i vhodné vzhledem k aktuálnosti, malému povědomí o tématu a především celkovému vyznění snímku) promítat jej v rámci výuky na školách, má zároveň dostatečně nosnou a uvěřitelnou osobní linku v podobě příběhu o skutečném přátelství amerického Žida Bobbyho a Palestince Saʽída i osudu jejich rodin a přátel. Zvláště první z nich se stává do značné míry neplánovaným účastníkem bojů, načež již není cesty zpět, jen bojovat a zabít, nebo být zabit. Oba přátelé jsou rázem nuceni stát proti sobě ve zcela absurdním boji, a oba následně zbytečně ztrácí své milované. Konec, ač se nejedná o happyend, je takřka dojemný. Snímek není na válečný film ani nikterak brutální či sadistický, navíc vše je podáno naprosto uvěřitelným způsobem, což lze říci i o hereckých výkonech prakticky všech zúčastněných. Potěší i občasné použití hebrejštiny (které jsem nerozuměla) a arabštiny (které jsem částečně rozuměla), nejen angličtiny. Závěrečná pointa ukazuje jediný možný směr, kudy je nutné se vydat, a sice skrze smíření a vzájemné odpuštění si jednotlivců, neboť mír nikdy nelze dosáhnout zbraněmi. Násilí plodí jen další násilí, bolest jen další bolest, řešením je pouze láska, která nakonec jako jediná síla na světě dokáže překlenout úplně vše.

Poctivý předseda JZD, který pracuje pro stát a budoucnost našich dětí versus snaha o soukromé vlastnictví a hrabání si do kapsy. Politicky zabarvené to jistě je, a to výrazně, kdo je dobrý a kdo ten špatný je jednoznačně dáno, od normalizačního filmu z venkova lze asi těžko čekat něco jiného. Člověku z toho může být místy trochu špatně (ačkoli já už jsem viděla i filmy mnohem horší a daleko propagandističtější). Na druhou stranu když se dnes rozhlédnu kolem sebe, tak na tom podloudném kšeftování, závisti, laciném podbízení se, hamižnosti a ziskuchtivosti (která se neštítí v touze po penězích strčit domnělému zahraničnímu milionáři do postele vlastní dceru), šmelině, partajničení a zákulisních čachrech je něco nadčasového, bohužel. A na té předstírané demokratizaci za účelem rozkradení státu a vlastního obohacení až prorockého. A z toho je mi špatně ještě víc. Menšík jako charakter a v nezvyklé roli milovníka, Jelínek (kterému to docela sluší) jako křivák (který, chudák, nemůže před nikým ujet ani ho pronásledovat, neb je v záběhu), Vala (kterému to dost nesluší) jako vcelku sympatický zkrachovalý emigrant a podvodník (jemuž má divák asi v rozporu s přáním zadavatelů filmu celou dobu tendenci fandit), Janžurová jako nedobrovolná striptérka, Slávka Budínová s myčkou na nádobí, Jandák jako žárlivý milenec, Hlinomaz jako ,, obchodník zbožím smíšeným", Jiří Lír jako nepříjemný farář, Eva Trejtnarová jako ctižádostivá dívka lehčích mravů aj. Pro mne vcelku dost nezáživný, průměrný až podprůměrný, film, který mi stačilo vidět jednou. Letní atmosféra vesnice dobrá, taktéž některé figury, odehrané to také není špatně, ale nechytlo mne to. Hvězdičku za herce. ,, Prosím, on je komunista. ",, Nu což, ještě je malý. Ještě se může polepšit."/ ,, Ty mami, když von se mi ale nelíbí. Vůbec není můj typ." ,, Prosím Tě, já myslela, že dostanu psotník, když na mě tatínek sáhnul. No a vidíš."/ ,, Šmejkalová, berte to jako politickou záležitost. Vy se svlíknout musíte."

Trochu mi vadí lehce kýčovité/neskutečné (nevím, jak to přesně nazvat) kulisy, ale to ostatně u většiny amerických filmů, které se snaží napodobit Evropu. Jinak film není špatný, nicméně já tuto frašku viděla poprvé v životě v české inscenaci s Viktorem Preissem, a tehdy jsem se královsky bavila (zejména zásluhou již zmíněného Pana herce), proto mi tato verze zdaleka tak vtipná nepřišla, místy mě dokonce trochu nudila. Pravda, neznám anglický originál. Verzi s panem Brodským jsem, bohužel, neměla možnost vidět, proto nemohu hodnotit.

Právem vysoké hodnocení, vynikající seriál, který má obsah a šťávu natolik, že lze shlédnout všech pět dílů na jeden zátah, aniž by se divák nudil. Skvěle napsané jednotlivé charaktery, od odbojářů po sobecké zbabělce. K tomu to nejlepší možné obsazení, vystupuje zde podstatná část našich hereckých legend, od prvorepublikových přes střední až po nastupující nejmladší generaci, takže maximální kvalita je zaručena. Všichni hrají výborně (jen Hanzlíkovi jsem nevěřila, že právě přišel z Říše a tři dny nejedl, působil na to až příliš svěže), mně však asi nejvíce utkvěli Miloš Nedbal jako despotický otec rodiny a náčelník Sokola, Jiří Adamíra jako ředitel kina a baru zapomnění, Vala jako malíř s láskou k řekám a posel špatných zpráv, zcela výborná (a krásná) Jana Hlaváčová jakožto domovnice opatrující jistý pár bačkor, Zdeněk Řehoř jako skrývající se odbojář, Josef Vinklář se svou fintou, Menšík jako horlivý otec, optimista a majitel nepojízdného vozu a konečně Dana Medřická, která během celého seriálu moc prostoru neměla, ale v posledním díle to čekání zúročila ve dvou scénách doslova beze zbytku. V dokumentu České televize bylo zmíněno, jak se prý Jaromír Hanzlík na natáčení divil, že Jiří Vala na barikádě při osvobozování Rudou armádou doopravdy pláče. Já tomu naopak rozumím, neboť syn prvorepublikového důstojníka Vala byl jedním z těch, kteří si tu dobu pamatovali, a Hanzlíkův údiv na mne působí tak trochu jako symbol mezigeneračního nepochopení, s jakým se setkáváme často i dnes. Ono vůbec v tomto seriálu hraje podle mého názoru roli rovněž skutečnost, že značná část zdejších herců Protektorát sama zažila, buď v té době hráli již jako renomovaní herci, nebo teprve studovali (kromě Valy i Medřická, Rosůlková, Menšík, Nedbal, Moučka) a zažili např. zavírání škol (Ráž), stěhování po Mnichovu (Řehoř), působili v odboji (Höger), nebo jim nacistická okupace zasáhla do života výrazněji v podobě totálního nasazení (Sovák, Bláha, Brousek, Havelková), nutnosti se skrývat (Šmeral, jehož žena byla jako židovka poslána do koncetráku, on sám z transportu do něj uprchl) či přímo pobytu v koncentračním táboře (Skopeček a Větrovec, který prošel Terezínem a posléze Buchenwaldem). Stejně tak samotný scénárista Otčenášek byl nejprve totálně nasazen, později působil v komunistickém odboji. Zkrátka scénárista věděl, o čem píše, herci přesně věděli, co hrají, a bezpochyby jim na obsahu i záleželo, tak do toho vložili vše. Jejich herecké mistrovství bylo podpořeno hloubkou vlastní zkušenosti, kterou dnes už nelze dost dobře docílit, a i proto dnešní filmy vypadají tak, jak vypadají, a nemohou obvykle ve srovnání s mnoha staršími snímky obstát, neboť jim často chybí skutečné pochopení a duše. Seriál má pár nedostatků. Drobným negativem jsou kulisy (interiéry jsou v pořádku, ale dvůr přece jen působí až příliš divadelně), trošku starší představitelé mladé generace v případě Trejtnarové, Hanzlíka a Hrzána, ale to není velký problém. Hlavním nedostatkem ovšem je, že seriál je příliš krátký. Sotva začne divákovi na postavách skutečně záležet, je konec. První díl je pouze takový rozjezd, který představí některé z postav, od druhého dílu nabírá seriál na obrátkách, přičemž čtvrtý díl je asi vůbec nejlepší, od začátku až po tu závěrečnou pointu. Řada scén je nezapomenutelných, např. Menšíkova reakce na Mnichov, Nedbalův rozhovor s Valou ohledně obrazu, hádka Hlaváčové s Högerem ohledně kohouta, Valovo oznámení smrti manžela Hlaváčové a následně Medřické, hádka v rodině Nerudných ohledně svatováclavské orlice a mnohé jiné. Snesla bych tedy klidně pár dílů navíc z protektorátního života, neboť ve vážných scénách je seriál náhle velmi silný, a k tomu jeden díl závěrečný, který by uzavřel některé nedovyprávěné osudy: Přemkův návrat z exilu, návrat Pipiny z Reichu, osud Dolfiho na gestapu, další osud ukrývaného Němce. Pro onen neodbytný a neutuchající pocit nedostatku a lítosti nad tímto ochuzením pouze 4,75 hvězdičky. A zde některými recenzenty zmiňovaná ideologie? Když to shrnu, tak povýšený postoj ,,lepší" rodiny Nerudných (včetně Nedbalovy lítosti nad ztraceným majetkem ve srovnání s nezištnější lítostí nad ztrátou pohraničí ze strany Valy), taková charakteristika je běžná i jinde, viz např. skvělý snímek Morálka paní Dulské. Navíc ani v této rodině nejsou všechny postavy čistě negativní, Nedbal je alespoň vlastenec, Abrhám sice slaboch, ale ne zlý, Adamíra má přece jen charakter a svědomí. A naopak zástupci chudiny mají také chyby. Dokonce ani ten český Němec tu není vylíčen jako zrůda. Jedna zmínka o nástupu nové doby, jedna úvaha o budoucím zániku soukromého vlastnictví. Pominuti jsou tu sice vlasovci a jejich role při osvobozování Prahy, nicméně to, že Rudá armáda se významně (a za cenu značných ztrát na životech) podílela na osvobození Československa a že lidé sovětské vojáky skutečně vítali, je historický fakt, ač se dnes už prakticky nesmí nahlas říkat. Stejně tak je pravda, že existovali i komunističtí odbojáři, respektive, že řada komunistů pracovala z vlasteneckých důvodů pro odboj od počátku války v rozporu s oficiálním nařízením strany a že mnozí byli nacisty povražděni či umučeni. Čili je také nelze házet všechny do jednoho pytle. Ani o tom se dnes ovšem nemluví. Ideologie je tu tedy na normalizační seriál překvapivě málo. Co mi naopak v posledním díle vadilo, byli holubi kálející na sovětský tank. Nevím, zda to byl úmysl, či si tvůrci nevšimli, spíše asi to druhé, ale po tom vážném závěru se to prostě nehodilo (a nehodilo by se to ani v případě amerického tanku). Celkově jde tedy pro mě rozhodně o jeden z našich nejlepších seriálů (společně např. se Sňatky z rozumu), který lze vřele doporučit a na který se kdykoli ráda znovu podívám.

Již začátek filmu vypadal pochybně, a to jsem zdaleka netušila, co se z toho vyvine. Tento snímek má s Verneovou výbornou knihou společný jen název a jinak už nic. Na jeho hodnocení mi nestačí slovní zásoba. Bezkonkurečně jeden ze žhavých kandidátů na nejhorší film, jaký jsem kdy viděla.

Nejvěrnější adaptace knihy, jakou jsem kdy viděla. Některé diváky, pro něž je název Dracula synonymem děsivé podívané, možná trochu zklame, neboť tvůrci se zde nesnažili vytvořit horor, ale skutečně převést na filmové plátno Stokerův román. Pro mne byl však tento snímek nesmírně příjemným překvapením a zpracováním Draculy, v jaké jsem už ani nedoufala. Kromě dvou podstatnějších rozdílů (Mina je zde sestrou Lucy, jejímž nápadníkem je Quincey Holmwood), které mi kupodivu dojem nezkazily, a pár chybějících detailů, z nichž vypuštění některých bylo vzhledem k délce filmu logické (např. Renfieldova trepanace či řešení problému, jak se vloupat do Draculova londýnského domu), zatímco vypuštění či nepatrné pozměnění jiných trochu zamrzelo (např. služka odstraňující kříž z Lucyiných úst, Lucy u hrobky bez dítěte, první scéna s třemi upírkami, poslední dvě zmíněné byly ostatně dobře udělány v československé inscenaci), se film drží předlohy takřka pietně. A jestliže některé drobnosti chyběly, v mnoha jiných je naopak snímek přesný až do detailu, včetně např. Lucyiny náměsíčné procházky k whitbyskému opatství, která se celá odehrává v souladu s knihou. Tvůrci zašli dokonce tak daleko, že natáčeli ve skutečném Whitby. Rovněž charaktery postav jsou zde zachovány, Dracula je zlý, Lucy nevinná a trpící, Mina andělská a statečná, van Helsing laskavý doktor, který nechce přítomné odhalením pravdy vyděsit dříve, než to bude úplně nezbytné atd. Atmosféra v ponurých pasážích funguje slušně. Viktoriánské prostředí bylo rovněž věrohodné a i ty britské luhy a háje navozují Transylvánii docela přesvědčivě. Člověk tak při sledování zažívá chvílemi až déjà vu, jakoby se mu stránky z knihy zhmotňovaly. Jedinou vadou na kráse je pro mne příliš mladý představitel Draculy, který sice zvládá počáteční navenek příjemnou polohu, bohužel mu vydrží po celou dobu. Postrádala jsem onu proměnu v démonického zuřivého hraběte, jakou zvládl za svého mládí Christopher Lee. Některé scény, zvláště v poslední třetině filmu, tak na mne působily méně dramaticky než v knize. Co ovšem vypadá uvěřitelně a dobře na projevu jednoho herce, nemusí tak působit v případě druhého, takže Jourdan se v rámci svých možností s rolí nejspíš popral nejlépe, jak dovedl. Podstatné je, že jsem mu upíra věřila, stejně jako jsem věřila ostatním postavám, že jsou tím, kým jsou. Vytkla bych tak pouze samotný závěr s Draculovým koncem, který mne trochu zklamal. Je zajímavé, kolik filmových tvůrců se domnívá, že při adaptování známého díla je třeba příběh k nepoznání překopat, aby se lidé nenudili. Draculovi jakožto jednomu z nejčastěji zpracovávaných děl se to děje neustále. Opak je přitom pravdou. Teprve ve chvíli, kdy vše sedí, se totiž divák může do příběhu ponořit, aniž by ho z koncentrace vytrhávaly neustálé rušivé a WTF momenty. Za mně je tento britský počin jednoznačně dosud nejlepší adaptací, která by si narozdíl od bombastického nic F. F. Coppoly skutečně zasloužila název Bram Stoker´s Dracula.

A tehdy se spojil Gondor s Rohanem proti Sauronovi v boji o záchranu Středozemě. Sauron vyrazil s velkou přesilou, ale netušil, že nemá žádnou šanci, neboť jeho protivníci oplývají bojovými schopnostmi ,,rychlonohého Achillea", charakterem Hektora a mazaností ,,lstivého Odyssea". Zdejší Helena se též ukáže být užitečnější než ta trójská, nemluvě ani o věčně podceňované Eowyn, která všem vytře zrak. Film je založen na historické události, přesto však nepůsobí tak realisticky jako Musa, a není to v krvi (té je tu sice dost, ale kromě jedné useknuté ruky se tu divák, naštěstí, nedočká žádných přílišných nechutností). Od výše zmíněného se liší hlavně ve dvou věcech. Ačkoli i v Rudých útesech jde o souboj s přesilou (zde jsou to ovšem střety velkých armád), film je především jednou velkou šachovou partií, nejdříve diplomacie, pak strategie a opět strategie, kterou tu vládne zejména pilný a všeznalý Ferda mravenec Takeshi Kaneshiro, jenž se tu ohání pouze ptačím perem, přesto na sebe strhává většinu pozornosti. Ostatně v té bílé svítí v každé scéně tak, že ho nelze přehlédnout, ani kdybyste chtěli (a jeho způsob opatřování chybějící výzbroje nemá chybu). Druhým rozdílem je nedostatečný rozvoj psychologie postav, od začátku víte, kdo je zlý a kdo dobrý. To je jistě dáno tím, že je tu na plátno převedena jedna z nejslavnějších bitev čínské historie, proto je i zpracována jako legenda s idealizovanými hrdiny. A jelikož Cao Cao platí za prototyp padoucha, snímek se prostě rozhodl z tohoto obecného povědomí nevybočovat. Celkově tak atmosférou působí spíše jako příběh ze sbírky Tisíce a jedné noci prokládaný scénami z dokumentu na Viasat history, nálety na krajinu à la Pán prstenů a některými záběry, za něž by se nemusel stydět ani Zhang Yimou. Propaguje nepokrytě čínskou kulturu a zemi, počínaje známými krasovými útvary, přes čaj, až po Umění války a Způsoby boje od Sun Zi a Sun Bina. Snad proto tu není válka pranýřována tak jako ve Válečníkovi, byť na konci se jeden slabý náznak vyskytne. Srovnávání s Tolstého Vojnou a mírem tedy pochopitelně není na místě, ale stejně tak nevidím velký smysl v kritizování čínských filmů za to, že jsou čínské. Počet mužů, které měl v roce 208 Cao Cao při tažení k dispozici, je tu sice nadsazen v duchu Příběhů tří království (reálně se odhaduje na nějakých 200 000), ale uvážíme-li, že mezi lety 2 a 280 ztratila Čína ve válkách více než 40 miliónů obyvatel, a vzpomeneme-li si na megalomanství císařů, jako byl např. Qin Shi Huang di, řekla bych, že představa velikosti Číny stejně jako významu jejího kulturního přínosu (pokud vlastenectví nepřerůstá v extrémní nacionalismus tak do jisté míry oprávněná, byť vnímání čínské kultury jako čehosi jednotného a omílaných ,,5000 let čínské historie“ je naprostý nesmysl), je něco, co je v lidech zakořeněno mnohem hlouběji, a není to asi jen ,,přínosem" současného režimu. V amerických katastrofických filmech o asteroidech, záplavách, tornádech, sopkách, mimozemšťanech a kdo ví, o čem všem ještě, vždy zachraňuje hrdinný Američan ,,celý svět" (tj. USA, eventuálně i Kanadu), a když už po stopadesáté vítězí nepřekonatelná americká armáda nad typickým zloduchem Arabem, muslimem či Rusem (tento pokud je na straně USA, pak je z něj obvykle karikatura věčně opilého ňoumy), nikdo jim to nevyčítá. Nicméně zpět k filmu (jen pro upřesnění, viděla jsem nezkrácenou verzi a hodnotím zde oba snímky jako celek). Ocenila bych méně zpomalených záběrů na začátku, ale jinak, přijmete-li výše uvedené, je film pěknou a příjemnou oddechovkou, místy (vlastně dost často) dokonce vtipnou. Protože nejsem divák, který se potřebuje dívat přes čtyři hodiny na boj, bavila jsem se nejvíc právě v místech, kde byly pouze ty ,, kecy".:) Ovšem každému dle jeho gusta, shlédněte a posuďte sami. Pokud jde o kritizovaný závěrečný obraz s duhou, podotýkám, že v Číně platí duha za špatné znamení. Je ironií, že Wei nakonec Shu a Wu stejně zabral, ale to už nebyla moc v rukou Cao Caových potomků, neboť byli odstraněni jiným rodem Sima (jak jinak ministry a vojenskými veliteli), jehož hlava generál Sima Yan se provolal císařem dynastie Jin. A tak jedni zabíjejí druhé, aby byli nakonec sami zabiti a společně zmizeli v propadlišti dějin.

Děj nic extra, závěr nepříliš překvapivý, obsazení s výjimkou Čenského dobré. Znám řadu mnohem lepších studiových detektivek z éry minulé. Nicméně na jedno shlédnutí proč ne. Minete-li ji, netřeba litovat.

Jsou filmy, na něž lze okem popatřiti pouze o samotě, neboť v přítomnosti druhé osoby (nedej Bože cizince) se člověk cítí tak trapně, jako by snad se vznikem onoho veledílka měl osobně něco společného. Toto je právě takový případ. Ubohost vydávaná za něco hlubšího, u níž mi důvod její popularity dosud uniká.

Toto je přesně důvod, proč si lidé myslí, že nájemní vrazi jsou vlastně docela milí chlapíci.:) V podstatě jednoduchý a otřelý námět milostného trojúhelníku je tu podán v hezky nasnímaném barevném prostředí. Styl vyprávění je trochu zvláštní, slyšíme myšlenky jednotlivých postav, a dozvídáme se tak o jejich pocitech a motivech. Prvních 5-10 min mě nijak zvlášť nevtáhlo, ovšem od přestřelky na náměstí to nabralo docela příjemný spád. Bylo tu též několik překvapivých dějových zvratů, nebo přesněji nečekaných okamžiků, kdy nevíte na chvilku, kdo střílel, kdo koho zabil apod., čímž je udržována vaše pozornost. Líbilo se mi porozumění mezi vrahem a detektivem i závěrečná scéna s odezíráním ze rtů. A ze samotného závěru na mne, nevím proč, dýchla Itálie. Snad jen text závěrečné písně bych nechala odzpívat až během titulků. Hlavní hrdina byl sympatický, na konci mi ho bylo opravdu líto. Celou dobu jsem jim moc přála šťastný konec, i když jsem věděla, že nemůže nastat. A ten špatný, bohužel, přišel náhleji, než jsem čekala, a byl přesně opačný, než jsem čekala. Nicméně tři hvězdičky (což u mne ostatně není málo). Možná je chyba, že jsem tento film viděla dva dny po A moment to remember, který mě citově zasáhl mnohem víc. Přesto, je to pěkný romantický film, který stojí za shlédnutí. A mimochodem, taky bych byla ráda, kdyby pro mě někdo jen tak postavil most.:)