castor

Taky jsem byl panelákové dítě. Občas nějaký opilec chrápal u výtahu, občas se ve spíži objevila plíseň, občas nás někdo vytopil. Všechno je to jen slabý odvar oproti tomu, co zažije tenhle nešťastný panelák ve francouzské přistěhovalecké čtvrti. Žije v něm i jeden šmelinář, který se vyhýbá nějaké poctivé práci, dohaduje se se svou ségrou a stále rozdýchává smrt mámy. Hlavně je ale také vášnivým milovníkem exotických zvířat, a tak jednoho dne přitáhne do svého pokoje pavouka. Na první pohled vypadá polomrtvě, ale zdání klame. Záhy pláchne, navíc se zatraceně rychle rozmnožuje. Výsledek je nepříjemný, intenzivní, nápaditý i poměrně drsný, protože úřady nařídí karanténu a z paneláku se jeho obyvatelé jen tak nedostanou. Havěť vypadá věrohodně, pomáhá i dobrý zvuk. Škoda méně sympatických (a dost uřvaných) postav. Navíc mi víc sedělo komornější pojetí, takže kvůli velkohubému závěru mě dění na plátně trochu přestalo zajímat. Takže ve výsledku trochu škoda, po celou dobu tam byl náběh na čtyři hvězdy.

Úvod velmi poutavý, první polovina velice slušná. Neonoir, zapadákov, mullety a trvalé, zpocená podpaží, nestabilní looseři, násilí a mizerné vyhlídky na lepší příští. Kristen Stewart se nebojí zajímavých hereckých výzev a v malém projektu vystupuje coby obsluha místní posilovny. Zabouchne se do ambiciózní kulturistky bez peněz a zázemí, která přes malé městečko projíždí na svojí cestě do Las Vegas, kde si hodlá splnit svůj americký sen. Jenže je tu ještě násilnický švagr, všímavá (otravná) lesbička či démonický otec Ed Harris, který má v tomhle městě leckoho podplaceného a s dcerkou má nezahojené staré šrámy. Navíc její nová známost okusí nežádoucí účinky steroidů… Výsledek (tedy zejména první polovina) má styl i slušnou atmosféru, nakažlivé hudební motivy, výrazné herecké výkony a klíčové toxické rodinné vztahy. Jednotlivé linie se ovšem začnou v druhé polovině drolit, závěrečné tvůrčí ambice mi nesedly a dosud podnětné konflikty mě tak trochu přestaly zajímat. Škoda, mohl to být podstatně silnější thriller.

Nic epického na závěr, ale dalo se to s ohledem na celkové pojetí série čekat. Je to důstojné zakončení, nicméně celkově nijak do vzduchu neskáču. Určitě nepatřím mezi ty, jenž nemohli dýchat a hltali každou druhou scénu. Paní Mariko mělo být umožněno odejít, ale nakonec to dopadlo jinak, což je šokem pro všechny. Ústřední hrdina s vyhraněným postojem (ke kterému jsem si cestu po celou sérii rozhodně nenašel) naopak může z Ósaky odejít živý. Kdo má nicméně v útoku prsty? A proč je jeho loď zničená? Holt jeho osudem není opustit Japonsko… Atmosféra fajn, emoce za mě dost průměrné.

Do vzduchu neskáču, mírné zklamání tam je. Nečekal jsem žádný hluboký film, a vlastně do doby, než přijde producentka s prosbou „najít“ klíčového herce, který zmizel neznámo kam, je to moc fajn. Skvělá akce, kus romantiky, odkazy na starší fláky, vyzdvižení kaskadérského řemesla, výtečná chemie mezi Emily Blunt a Ryanem Goslingem. Právě ten dělal výše zmiňované hvězdě slušných pár let obří službu, když za něho absolvoval luxusní kaskadérské scény. Ovšem poslední akci málem nepřežil, s branží zpřetrhal vazby, což ho stálo i vztah s kameramankou Jody. Ta teď v Sydney chystá svou režijní prvotinu a ve sci-fi divočině se nečekaně objeví i její někdejší milý. Natáčecí den je sice v plném proudu, štáb navíc přišel o jednu z kamer, ale je potřeba si vyříkat staré křivdy (hořící Gosling) a následně odvézt svou milou k jejímu autu 😊 Potud paráda. Jenže pak lehce ubylo humoru, samotná „detektivní“ linka nestrhne, navíc to začne být lehce vyčerpávající a uřvané. Kdo jiný by měl poctu kaskadérskému řemeslu natočit než samotný kaskadér. David „sakra v kurzu“ Leitch si to u mě po Bullet Train či uřvaném a přepáleném Hobbsovi se Shawem úplně nevyžehlil, ale se svým týmem se vyřádil znamenitě. Přesto si budu víc pamatovat kouzelně sladěný pár Gosling-Blunt a jejich oťukávání, což teda nevím, zda je pro akčního režiséra tou nejlepší vizitkou. Tři až čtyři hvězdy.

Finále se blíží, díl před ním přináší bolestivý závěr. Andžin a Mariko míří jménem mistra Toranagy do Ósaky, právě Mariko se Rady starších rozhodně nezalekne a nenechá se přerušovat. Nějak nám, děvče, zdivočelo. „Nejsem žádná sedlačka, po které tu budete šlapat!“ Každý druhý tu každopádně zase chce volit dobrovolnou smrt, znovu přijde nějaký ten rituál a nespočet pomalých scén. Ale nevadilo mi to. Nestabilní Andžin zůstává buranem, na tom se asi už nic nezmění.

Toranaga má zamířit do Ósaky, zatím má ale prostor k oplakávání syna. Jeho smrt bude mít nakonec podstatně větší význam, než by se mohlo zdát. Zatím je v Edu a jeho myšlenky jdou vstříc poklidné smrti. Jeho okolí ale o kapitulaci pochybuje. Andžin se chce setkat s členy své bývalé posádky. Tempem velmi loudavá epizoda (spousta pomalých scén, rituálů…), ale atmosférou strhne. Jiné tradice, jiná kultura. Výrazná snaha o vykreslení postav a komplexních vztahů mezi nimi pokračuje. Ale není to pro každého. Uvidíme, jak velký kolotoč nás v rámci zápletky čeká. Čajový obřad manželů s „nečekaným“ vyústěním.

Upřímně jsem tehdy ty oslavné reakce na Krále Richarda úplně nechápal. Za mě porce amerického patosu, tematicky líbivá a k tomu Will, který pláče, dře, tlačí na pilu… Ocenil bych ho za jiné role. Každopádně úspěšný rapper, herec i producent. Prakticky na cokoliv sáhnul, proměnil ve zlato. Přísná výchova, katolická škola, skromné podmínky. Při vojenské výchově mu pomáhal humor. Podařilo se mu z hudby přejít k televizi (velepopulární Fresh Prince) a následně také k filmu. S Martinem Lawrencem dostali údajně improvizační volnost (samotnému debutujícímu Bayovi se totiž úplně nepozdával scénář), právě po Mizerech následovaly samé hity – megalomanský Den nezávislosti, trikoví Muži v černém i nadupaný thriller Nepřítel státu. V té době se mu dařilo i v hudební branži. Odmítl roli Nea v Matrixu, raději se soustředil na přepálený western Wild Wild West. Uznání kritiků se mu dostalo díky Michaelu Mannovi v Alim. První nominace na Oscara. Pak přišla další série komerčních jistot. A po nich další… Smith byl absolutní kasovní jistotou. Tvůrci vynechali dramata Sedm životů a Diagnóza: Šampión, či velký (kasovně) romantický úspěch Hitch. Může se zdát (ale asi to mám jen já), že v posledních letech lehce ustoupil z absolutního zájmu, každopádně pořád zůstává velkou osobností tohohle zábavního mumraje.

Na tomhle křiklavě zeleném slizu jsme byli kdysi na školním představení, pamatuju si hlavně spoustu poletujících gagů a všemožné kreace jednoho z nejlepších komiků všech dob, toho času vynálezce a profesora, který za touhle hroudou slizu stojí. Výsledkem je typický produkt studia Disney (moralizování i košatý happy-end zajisté přijdou), takže děti se budou za břicho popadat a jejich případná dospělácká stafáž to snad také snese. Robin Williams chrlí vtípky, řada z nich bude evidentně výsledkem jeho improvizace, holt 90. léta mu patřila. A samotný počítačový sliz byl na svou dobu, řekněme, velmi vydařený.

Jeden z nejvšestrannějších filmových vypravěčů Billy Wilder nám tu zanechal spoustu lahůdek. Svědek obžaloby mi dlouho unikal. Napraveno. Wilder, který se narodil na území dnešního Polska, na rozdíl od většiny evropských emigrantů nebral exil ve Spojených státech jako něco dočasného. Netrvalo dlouho, aby sám sebe ujistil, že hodlá zůstat natrvalo. Peníze neměl, anglicky neuměl, ale věřil v sám sebe. Díky za to rozhodnutí. Sarkastický lišák Charles Laughton obhajuje muže, který čelí obvinění z vraždy zámožné vdovy. Pro hláškujícího obhájce je to další beznadějný případ, který hodlá přetavit v soudní vítězství, kdy mnohé bude záviset na výpovědi německé manželky (zvláštní dámy s nevěrohodnou výpovědí) Marlene Dietrich. Výsledkem je inteligentní, rafinované, sebevědomé a poutavé drama, které nejednou překvapí. Chvíli jsem si říkal, že onen Deus Ex Machina v podobě „náhodných“ dopisů už je přes čáru, ale tvůrci to měli báječně vymyšlené. Laughton vládne, způsob podání jeho obhajoby je výtečný. A zapíjení prášku kouzelné.

Chybí vysvětlení. Chybí souvislosti. Syrová road movie s několika pofiderními momenty o rozštěpených Spojených státech pohledem čtveřice novinářů a válečných fotografů, kteří se vydávají na dalekou a nebezpečnou cestu skrz válečnou zónu do Washingtonu. Taková inteligentnější (jinak samozřejmě totálně přitažená za vlasy) Očista, u které působila snaha o sociální podtext a společenskou satiru nesmírně pitomě, ovšem Garlandova vize rozkladu společnosti na tom (za mě) nebyla o mnoho lépe. Respektive s první hodinkou spokojenost. Cynická, vyhořelá a v branži profláknutá Kirsten Dunst, její kolega, adrenalin milující novinář Wagner Moura, zasloužilý žurnalista a mentor Stephen McKinley Henderson a mladé ambiciózní pískle v podání Cailee Spaeny, která zaválela coby Priscilla a brzy si to rozdá s Vetřelcem. Vrstvení různých příhod při putování je fajn, ale je s podivem, že o uplynulých událostech (poměrně ploché) osazenstvo auta nijak nemluví, nijak je neprožívá, nijak je nesdílí a klidně (třeba) vtipkují dál. Působí to cynicky, působí to divně. A celé to vlastně podtrhne dobývání Washingtonu, u kterého o mě coby diváka Alex Garland zase přišel. Ostatně stačí si připomenout jeho předchozí kousky. Nějaký myšlenkový přesah vyznívá polovičatě, dění v Bílém domě za mě bylo chováním postav či jejich proměnlivými reakcemi až možná tupé. Emoce bídné. PS: Psychopat Jesse Plemons v okrajové roli zaválel.